Začněme však od začátku. V podvečer slunovratu roku 1986 se na Bakerské pláži v San Franciscu potkali Larry Harvey, Jerry James a parta dalších dvaceti kamarádů. Oslavit slunovrat se rozhodli táborákem, během kterého spálili téměř třímetrovou postavu muže a jeho mrňavého psa. Larry Harvey byl na noční pláži ovšem ještě z jednoho důležitého důvodu. Hořící muž znározňoval právě jeho. A pagoda, na které postava stála, byla zároveň postavena z knih, nábytku, a vůbec všeho, co kdy Larry měl a vlastnil.
Larry a jeho minulost měli tu noc symbolicky zemřít. Když postava vzplála, Larry doufal, že s ní shoří i bolestivé emoce, které provázely jeho složitý rozvod. Co však netušil, že tento rituál bude znamenat také nový a nečekaný začátek. Hořící postava na pláži zaujala pozornost mnoha náhodných diváků, kteří začali ve chvíli, kdy se hořící muž hroutil, náhle tleskat. Larry si pomyslel něco o spontánní performanci: „Já si tu umírám a oni tleskají. Tomu říkám umění. To se musí zopakovat.“ A tak se zrodil Burning Man.
V následujících letech pak figurína rostla z tří metrů až na dvanáct, a s ní i počet účastníků a přihlížejících. V roce 1990 už zneklidnilo osm set diváků sanfranciskou policii natolik, že zabránila k obrovskému zklamání tvůrců i obecenstva zažehnutí postavy. Larry Harvey a Jerry James si tak brzy uvědomili, že pokud chtějí v tradici pokračovat, budou muset odejít do exilu, kde se spontaneitě a kreativitě meze nekladou. Drsná pustina nekonečné Nevadské pouště se zdála být ideálním místem tenkrát a je jím dodnes.
Metropole na jiné planetě
Vlastně to není zcela ideální místo ke stavbě metropole – není tu voda, vegetace a téměř žádný život. Teploty v létě běžně šplhají ke čtyřiceti stupňům přes den, aby v noci spadly pod bod mrazu. Písečné bouře jsou na denním pořádku. A přeci tu rok za rokem v pozdním létě znovu a znovu vyrůstá město na dně vyschlého jezera.
Ulice, náměstí, hlavní brána, křižovatky, pouliční osvětlení, pošta, je tu všechno, co k opravdovému městu patří. Přesto se lidé, kteří tu společně žijí, nesnaží kopírovat městský styl známý z pozemského světa. Na festivalu Burning Man občané vytvářejí svoje město sami a podílejí se na jeho chodu a fungování. Jsme tu jenom na týden, a tak vytvoříme společně planetu divů – alternativní svět.
Takové kreativní odhodlání vysvětluje, proč lze v Černé Skále (jak se město nazývá) snadno potkat třeba muže v gorilím obleku, jak se projíždí na elektrickém bicyklu ve tvaru banánu. Kostýmy, barvy, i nahá těla. Tvořivosti se meze nekladou. A přestože je Burning Man vyhlášený také excesivní konzumací psychedelických substancí, je tato reputace pravdivá jenom zčásti. Burning Man představuje spíš dočasné soužití lidí mimo konvenční omezení moderního života. Je to velké hřiště pro dospělé.
Během pětadvaceti let se postava hořícího muže, která dodnes představuje hlavní rituál festivalu, rozrostla na obrovský arzenál monstrózních pohyblivých skulptur, instalací, obřích mutantích vozidel, strojů a soch, které jsou provázeny hudbou, performancemi a ohnivými show. Umění spojuje návštěvníky festivalu stejně, jako některé základní principy a nepsaná pravidla, na nichž je Burning Man postaven: přátelství, absurdita, začlenění, sdílení, veselí, radikální sebevyjádření a občanská odpovědnost…
A zdá se, že „hořákům“, jak se účastníci festivalu nazývají, se daří tyto principy naplňovat. Za dolary si na Černé Skále nic nekoupíš – vše je sdíleno, vše je pro všechny.
Pořadatelé festivalu program neorganizují, vše záleží na lidech. Chceš workshop, instalaci, představení, sound system, kapely, bar nebo vegetariánskou kuchyni? Udělej si sám, anebo ještě lépe – udělejme to spolu. Jak to nazval kamarád Bob, veterán festivalu: „Je to absolutní spolupráce – spolupráce, bez které to v tý poušti nepřežiješ.“ Burning Man tak přináší koncept v dnešní Americe téměř nevídaný.
Na Cestě do Pustiny
S manželskou postelí na korbě trucku se Dianne a Bob již po patnácté vydávají na cestu ze San Francisca do Nevadské pouště. Vezou s sebou také dostatek lešení ke stavbě dvacetimetrové věže. Až budou v cíli, postaví na její vršek sedačku a stůl a budou zde podávat svoji věhlasnou „snídani v oblacích“. Kromě toho Dianne už patnáct let maluje polonahá těla „hořáků“. Její civilní profese malířky se k Burning Manu určitě hodí a někteří lidé si už léta chodí pro stejný obraz.
Když klikatá asfaltka náhle zmizí a promění se v prašnou kamenitou cestu, rozprostře se před Dianne a Bobem čtyři sta čtverečních mil otevřeného prostoru známého jako poušť Černá Skála. Jako by z ničeho nic přistáli na Měsíci. Kromě vybavení ke stavbě tábora mají dvě stě galonů vody a dostatek jídla na přežití v extrémních podmínkách téhle právě vznikající planety. Ti, kteří tu byli už dříve, vědí, že jejich tělo i mysl si projdou drsnou zátěží extrémních teplot i duševní extáze. Všichni jsou tu proto, aby společně přežili.
Prsatá jízda
Festival se za ty roky hodně změnil. Z pár set návštěvníků je dnes padesát tisíc obyvatel, město rok od roku roste a s ním i rozsah a rozmanitost umění a akcí. Ponorky, oheň chrlící bodláky, hadi, lustr visící z nebe, obří kachna, největší hodiny na světě... Hlavní náměstí představuje prázdný kanvas, na kterém byly odzkoušeny mnohé fantastické vize.
Některé akce a projekty se ujaly natolik, že se opakují s železnou pravidelností. Prsatá jízda je jednou z nich – je oslavou ženství, ženské krásy a svobody. Počty žen v jízdě jsou ohromující. A všechna ta prsa. Malovaná, zdobená drahokamy, hrdě holá, velká, malá, prsatá prsa, sportovní prsa, mladá prsa a prsa matek. Moře žen na zdobených bicyklech pluje po téhle měsíční krajině, některé se zavřenýma očima. Nakonec proč ne, všichni hledáme tu naši planetu lásky a pochopení. A Burning Man určitě jednu z nich představuje.
Nezanechej stopu
Rozvod, narození, křtiny, pohřeb, nebo svatba. Letos byly ulice Černé Skály pojmenovány podle významných životních milníků a s nimi spojených rituálů. Letošní téma festivalu Rites of Passage tak konečně slaví i fakt, že pro mnohé účastníky se sám Burning Man stal životním milníkem. A obřady se na festivalu nijak nešetří. V černočerné tmě pouště, v sobotní noci, dorazí spontánně vytvořený průvod obyvatel Černé Skály na hlavní náměstí. Když vzplane postava muže, utvoří tisíce lidí kolem ní v tichosti kruh. Hroutící postava pak vyvolá potlesk, který ticho hlasitě přeruší.
Poslední rituál festivalu přináší také některé obtížné emoce. Po týdnu tance, umění, zábavy, komunikace a veselí hlavní náměstí poprvé úplně zhasne. S dohořívajícími uhlíky a náhlou temnotou návštěvníci festivalu často popisují hluboké pocity ztráty a smutku. Na týden jsme tu spolu stvořili město a místo fantazie, inspirace a tolerance. Právě jsme navštívili jiný svět. A teď se máme vrátit?
Žádné stopy nesmí být zanechány. Sbalit všechno je pravidlem. Co kdo postavil, musí znovu demontovat, odpady, objekty, instalace, všechno musí znovu odjet. Dobrovolníci, kteří zůstanou v poušti po několik týdnů, navrátí Černou Skálu do původního stavu. Nekonečný konvoj vozidel, jedno po druhém opouštějí město, které zase na rok zanikne. Stovky kilometrů na jih i na sever vezou zaprášené dodávky unavené „hořáky“, kterým dosud tančí v hlavách fantastické obrazy. Legenda praví, že jak se jednou vydáš na cestu domů z festivalu Burning Man, vydáš se na úplně novou cestu životem.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
