NP č.445 > Téma číslaLaboratoř DuchcovTomáš Malík, Zuzana Brodilová

Neveliké městečko Duchcov ležící blízko Teplic působí na první pohled trochu ospalým dojmem. Ulice města prý zmítaného ostrým etnickým konfliktem jsou prázdné, jen po parku u zámku, v němž kdysi dlel i místní knihovník Giacomo Casanova, korzuje v pátečním odpoledni několik párů. Zdání však klame a o několik set metrů dál, v historické části města, kde se ještě před rokem natáčela dramata druhé světové války, ladící s donedávna bez výjimky omšelými fasádami, je docela rušno. Probíhá tu čilá renovace, nové kontrastuje se starým a zvelebení podle místních vbrzku čeká i mnoho dalších starobylých domů.

RYCHLE PRYČ

Prošedivělý padesátník, který vychází z jednoho z domků, hned od počátku našeho povídání přemítá nad svým rozhodnutím z Duchcova nadobro odejít. Nedávnou instalaci pouličních kamer s odposlechem, z nichž jednu má přímo za domem, stejně jako další opatření nulové tolerance, spojuje s účelovou šikanou, která má dopadnout hlavně na Romy. „Vidí mi až do baráku, a když se nás tu pár sejde, nebo si jen tak pro sebe pustím muziku, hned mi buší na vrata městská policie. Taky mi kvůli úplný blbosti sebrali na ulici dvě malá vnoučata a odvezli je na služebnu. Samozřejmě z toho nakonec nic nebylo, ale chovali se k nim jak ke kriminálníkům,“ líčí důvody, proč přemýšlí nad stěhováním.

Když se doptáváme, zda se za poslední rok ve čtvrti obývané převážně Romy změnilo alespoň něco k lepšímu, zazní opakovaně jméno Stanislav Spurný. Na zdejšího podnikatele nedá on ani většina dalších, se kterými v Duchcově mluvíme, dopustit. Z líčení povstává téměř mystická postava filantropa. Právě on od města vykoupil desetiletí chátrající baráky a udělal z nich důstojné bydlení. Za nájem prý nechce moc a tomu, kdo nemá, počká, nebo mu i půjčí. Venku na ulici narazíme na skupinku diskutujících mužů, která podobně jako František mluví polohlasem. Ještě než se stihneme pořádně zeptat, i oni pochvalně hovoří o panu Spurném. Když dojde řeč na nulovou toleranci, zarazí se. „Hlavně ze začátku to byla katastrofa. Chodila sociálka s měšťákama, vyptávali se... Všechny nás hází do jednoho pytle,“ postěžují si a pak chvatně nasedají do auta.

SVŮDNOST ŠIKANY

Nízkoprahový Klub Květina funguje v samém srdci Duchcova pátým rokem a stejnojmenné občanské sdružení se tu také jako jediné stará o terénní sociální práci. Barbora Bočková i Štefan Horvát, zdejší sociální pracovníci, působí vyčerpaně. „Jsme už hodně unavení, jak nulovou tolerancí, tak i klimatem ve městě, které způsobila,“ vysvětluje omluvně vedoucí klubu Bára a jedním dechem dodává, že to byly právě neutuchající konflikty ohledně přísného a neprůhledného metru uplatňovaného na uživatele jejich služby, které je před nedávnem dovedly k rozhodnutí ke konci roku veškerou činnost stopnout a přesunout se do sousedního Dubí.

Štefan, který zakouší duchcovskou nulovou toleranci nejen jako teréňák, ale z první ruky i jako nájemník městského bytu, vypráví o jednom z prvních opatření v rámci nového represivního kurzu: „Šlo o namátkové kontroly, složené se zaměstnanců města, které bez vysvětlení lezly do bytů, jedno jestli soukromých nebo městských, a dožadovaly se nájemních smluv, občanských průkazů, zjišťovaly, kolik lidí je v domě.“ Jeho kolegyně dodává: „Bylo na tom hrozně vidět, jak se zkrátka dělá něco, aby se uklidnilo rozbouřené obyvatelstvo, což se ale přeci nevyřeší bezúčelnou šikanou vůči jedné skupině obyvatel. Duchcov přitom nikdy nebyl žádné ghetto, kriminalita tu vždy byla minimální.“ Teď už není tzv. monitoring zdaleka tak častý. Duchcovští narazili na to, že podobné kontroly nemají žádné zákonné opodstatnění. Navíc se s jeho výstupy nic nedělo. Jak říkají oba sociální pracovníci, napsala se zpráva o počtu zkontrolovaných domácností, hráčích automatů, dětech, které byly doma místo ve škole – ale bez toho, aby na zjištěné navázala jakákoli systematická práce.

Zato další aspekty nulové tolerance na intenzitě neztratily. To, co se kdysi řešilo domluvou, se dnes nesmlouvavě finančně trestá. Stačí chybějící osvětlení na kole nebo i jen chůze po „silnici“ místo chodníku a je z toho pokuta, která pro ty, co mají už tak hluboko do kapsy, snadno roztočí spirálu dluhů. Problém zdá se představuje i „příliš“ mnoho lidí shromážděných na jednom místě. „Můžeme to vyzkoušet, když půjdu dolů, seženu pět šest cikánů a budeme na sebe hlasitěji mluvit, bude tu za chvíli městská policie. Až na jeden plácek je to tu všechno pod dohledem kamer,“ dokresluje dusivou atmosféru všudypřítomné sociální kontroly Štefan Horvát. Snad ještě víc než donedávna neznámé nenávistné pohledy v autobuse či bezelstné otázky strážníků, odkud a kam jde na cestě ze zaměstnání, ho štve, že si to všechno místní nechají bez reptání líbit.

LENNÍ PÁN DUCHCOVSKÝ

Dostáváme se i k roli pana Spurného, dosud všemi velebeného. Oba sociální pracovníci jsou však o poznání méně shovívaví. „Mně to tak připadá, že město ten monitoring vlastně ani nepotřebuje, postará se o něj pan Spurný a líp,“ říká Štefan a líčí, jak bohatý podnikatel pravidelně ráno vyjíždí na obhlídku panství. „Svým velkým bílým autem si pomalým krokem projíždí svoji lokalitu, obhlídne všechny rodiny a tu vyčiní někomu za to, že neposlal dítě do školy, tu jinýmu za to, že navařil moc párků nebo si koupil drahou kolu a neumí hospodařit,“ vysvětluje Štefan Horvát, co všechno přesně renovace jižní čtvrti obnáší. Zdejší obyvatelé si to nechají líbit prý hlavně proto, že se Spurného bojí. Koneckonců jejich bydlení do značné míry závisí na jeho libovůli. Kam všude dosáhne jeho neformální autorita, je zarážející. Kontroluje třeba i to, kdo se s kým stýká, a každé návštěva, byť třeba mezi příbuznými, se mu musí dopředu telefonicky hlásit. Kdo to neudělá, riskuje vystěhování.

Udržovat si dokonalý přehled o tom, kde se co šustne, musí zabrat spousty času. Ptáme se tedy, co z toho všeho vlastně pan Spurný může mít. Barbora Bočková jedno vysvětlení nabízí: „Z mého pohledu je pan Spurný velmi zámožný člověk, který si oživení a záchranu té historické čtvrti vytyčil jako svůj životní cíl. Dělá to z bohulibých důvodů. Neprovozuje klasický byznys s chudobou, nabízí celkem slušné bydlení za rozumné peníze.“ Že Spurného sociální experiment ve jménu slušného sousedství nakonec nese své trpké ovoce, je prý dobře vidět i na tom, že do zdejšího klubu chodí o třetinu méně dětí než dřív. Těžko se divit, že než snášet podobnou zlatou klec, volilo mnoho rodin raději stěhování jinam.

INTEGRACE BEZ LEGRACE

Na nulovou toleranci se nemůžeme nezeptat také starostky Duchcova Jitky Bártové. Byla to právě ona, která udala nový, represivní směr. Začátky prý byly složité, protože bylo nesnadné od ostatních vyzvědět informace, jak přesně nulovou toleranci přetavit do praxe. Dnes už je to ale jiné a starostové se s prosbou o radu naopak obrací na ní. Zkušenost s ročním fungováním programu si pochvaluje a její úspěšnost dokládá statistikou přestupků proti veřejnému pořádku, které řešila zdejší městská policie. Jejich počet narostl z 23 za první pololetí roku 2012 na 360 za první pololetí roku 2013. Bez špetky ironie shrnuje duchcovské úspěchy: „Dřív jsme vás nechali beztrestně zahodit papír od tatranky, dneska už se to nestane.“

Také ona stvrzuje slova o každodenních spanilých inspekčních jízdách Stanislava Spurného po jeho rajónu a dodává, že je za něj hrozně vděčná. Je prý živoucím důkazem, že je možné integrovat lidi na okraji společnosti i bez čerpání dotací a grantů. Vítá přitom odchod těch, kteří se do velkolepých soukromých plánů na oživení dříve chudé čtvrti z nějakého důvodu nevejdou.

NESMLOUVAVÝ SEVERÁK

Ohánět se nulovou tolerancí je dnes v Česku hodně v kurzu a že se k železnému zákonu slušnosti a přizpůsobivosti nemusí proti očekávání hrdě hlásit jen konzervativní pravice, dobře ilustruje většina měst, která doktrínu „s nikým se moc nemazlit a nepohodlné hnát co nejrychleji za humna“ oficiálně vyhlásila. Bohumín, Karviná, Havířov, Broumov, Český Těšín, Litvínov, Duchcov. To je neúplný výčet obcí, v nichž hrají prim levicové strany, hlásící se k ideálům rovnosti a solidarity spolu s jistou paradoxní fascinací nesmlouvavou politikou tvrdé ruky.

Etalon nulové tolerance vůči všem „potížistům, přestupcům, živlům a nepřizpůsobivým“ byl ale ukován o poznání dříve. Litvínov, jeho vlajková loď, ji podobně jako Duchcov vyhlásil bezprostředně po událostech, pro které se vžilo chytlavé označení Bitva o Janov. Zakuklení neonacisté tehdy při násilných střetech s policií o to, čí je právo na uplatňování zákona a pořádku, neprohráli nijak drtivě.

Podhoubí, z něhož nulová tolerance v Litvínově vyrůstá, nemá však svůj původ jen v nutkání přihrát si polívčičku na vlně rozhořčení vůči nepřizpůsobivým, kterou náckové zažehli. Už dříve se v něm začalo experimentovat s vyplácením sociálních dávek pomocí potravinových poukázek, které prý mělo zastavit chronické zneužívání sociálních dávek. Co naplat, že ho tenkrát stejně jako nyní nebyl nikdo schopen pořádně definovat, natož vyčíslit, a že stravenky, jeden z páteřních bodů nulové tolerance dneška, vlastně ničemu a nikomu nepomohly. Snad až na stravenkové firmy a překupníky. Na to, jak vznikl problém v soužití mezi původními obyvateli sídliště a stovkami vykořeněných nově příchozích, se historie neptá. Dodejme, že má co do činění s byznysem firmy CPI, která za babku sídlištní byty v Janově od města vykoupila, aby je mohla za horentní sumy pronajímat chudým Romům odjinud. Stejná společnost miliardáře Vítka dnes jedná s litvínovskou radnicí o subvenci na zbourání těch panelových domů, které jsou v současnosti prázdné, protože se sídliště vylidňuje. I v Janově nese nulová tolerance své ovoce.

Skutečné pole poražených tak nakonec leží úplně jinde. Pokoření jsou všichni ti, kteří jsou tu kvůli úřední šikaně, jindy něčím bizarním ambicím a vůli po moci, či prostě ekonomickým zájmům, nuceni pendlovat odnikud nikam v obavách, že se i z nové štace možná budou muset brzy pakovat. Třeba proto, že odhodili obal od tatranky. Show must go on.