Po V polévce miso a Čárách vyšla v českém překladu Jana Levory třetí próza japonského spisovatele, Rjú Murakamiho. V porovnání s nimi ještě brutálnější, syrovější, bolestivější: protože první. Napsal ji v roce 1976, ve svých čtyřiadvaceti letech, ještě za svých krátkých (a neukončených) studií na univerzitě. Nekonečná, téměř průzračná modř ho okamžitě katapultovala na japonské literární nebe.
KONEC JAPONSKÉHO DĚTSTVÍ
„Všechno, co píšu, je pravda, je fakt, nic jsem si nevymyslel,“ mohlo by stát na předsádce Nekonečné, téměř průzračné modři. Hlavní postava novely se jmenuje stejně jako její autor, Rjú. Rjú je chlapec, který žije v komunitě feťáků a prostitutek v nějakém malém japonském městečku poblíž americké letadlové základny. Řídí se mottem carpe diem a jejich život tvoří jedna velká, nekončící, jízda na chlastu, drogách a sexu. Občas někdo někoho zbije, uspořádá orgie za účasti „negrů“, občas se tančí, občas se pláče. Rjú nic nevysvětluje. Ani to, co bylo před tím, ani to, co bude. Pro děti na prahu dospělosti neexistuje minulost, to, odkud přicházejí, a neexistuje ani perspektiva, kam se bude ubírat jejich další cesta. Text i jejich životy tečou jako zběsilá, zakalená řeka. Jednotlivé osoby se bez ostrých linií přes sebe jako proudy přelévají a tečou, promíchané do sebe, bez individuality, dál. Okamžiků, kdy se někdo oddělí, kdy textem probleskne intimita, reflexe, nadhled, je jen pár. Autor je tu naprosto sestoupený, ponořený v textu. Žije ho bez ladu a skladu, jako jeho hlavní hrdina.
Tragika bezvýchodnosti a sebedestukce, možná i totální a nezvratné, jakoby nevyřčená číhala na každé další stránce textu. Zůstává skrytá, nedoslovená (právě proto, že autor nemá žádný odstup od textu), a přesto palčivě hmatatelná. Obraz světa podaný Rjú Murakamim v jeho prvním románu je dekadentní a deprimující.
MELANCHOLIE DEKADENCE
Ve stejné edici a také v překladu Jana Levory vyšla vloni v nakladatelství Argo v řadě ohledů velmi podobná próza Hitomi Kaneharové, Autofikce. Napsala ji ve svých třiadvaceti letech, přesně o třicet let později než Rjú Murakami. Pocit, existenční situace, ze které jak ona, tak dávno před ní Murakami, vycházeli, je podle mě stále stejná: nadbytečnost, nepotřebnost, ztracenost mladého člověka na prahu dospělosti a z ní plynoucí frustrace. Murakami je prožíval ještě ve skupině, Kaneharová v hluboké osamělosti a síti viruálních realit. Krize identity. Kým být, když už nejde být dítětem a společnost funguje beze mě, když mi v sobě nabízí tak malou a nesmyslnou niku? Když tu nesmyslnost vidím, má vůbec ještě smysl žít?
V perspektivě více než třiceti let a ve vzájemné konfrontaci získávají osobní a „střeva trhající“ zpovědi Murakamiho a Kaneharové kvalitu nadindividuálního výrazu dlouhodobé a alarmující společenské tendence. Je děsivé, že to, co říkal Murakami, říká Kaneharová po třiceti letech znovu, jen apatičtěji a osaměleji.
Jejich hlasy nejsou výrazem jen lokální zkušenosti, i když jsou díky extrémní technizaci a „civilizovanosti“ japonské společnosti ve svém vyznění extrémní. Na prahu dospělosti prožívají i Evropané bohužel podobnou krizi identity. Formulovat proč a jak vzniká, čím je zapříčiněná, jakou to má spojitost s vývojem společnosti, s pokrokem, s ekonomikou, s globalizací, technizací, rozpadem rodiny, není snadné. Možná je to nemožné.
Stejně jako to nedokázala Kaneharová, ani Murakami se o to v roce 1976 nepokusil. Jen ji vyjádřil: bolestně a sebedestruktivně.
Rjú Murakami Nekonečná, téměř průzračná modř Překlad: Jan Levora Argo, 2011
