Když na začátku tisíciletí opadla největší komerční vlna elektronické taneční hudby, vrátil se žánr zpátky do ložnic domácích kutilů. Ve stínu poslední euforie monstrózních tanečních festivalů pokračovaly i u nás malé revoluce „nové vlny“, které propojily elektronickou hudbu se sofistikovanými tradicemi jazzu nebo folkového písničkářství. Z hrstky nahrávek, které po této scéně zůstaly, zůstává dodnes nejoriginálnějším i kompozičně nejvyzrálejším počinem album Pocustone, které v roce 2001 vydal pod jménem Floex pražský hudebník Tomáš Dvořák. Teprve po deseti letech na desku navazuje novinkou Zorya.
KDYŽ SE POTKÁVAJÍ DEN A RÁNO
Dvořák ušel na cestě mezi debutem a novinkou dlouhou cestu. Dělal hudbu k filmům, instalacím, spolupracoval s vizuálními umělci a výrazně se proslavil na poli hudby k počítačovým hrám – za soundtracky pro Samorost 2 a Machinarium (z produkce Amanita Design) sbíral ocenění i obdiv po celém světě. Přes propast deseti let ale Zorya není nijak dramaticky odlišná od obdivovaného Pocustone. Je možná hudebně čistší a přímočařejší, ale pořád je to chytrá hudba, která do sytosti využívá možností moderních technologií, ale není jejich rukojmím.
Deska je pojmenovaná podle anglického jména slovanské bohyně Zory – trojjediné ranní, večerní a půlnoční hvězdy, která propojuje mytologii denního cyklu s koloběhem života a smrti a jeho rovnováhou. Floexovy kompozice působí podobně holisticky – delikátně svazují do jednoho kryptického celku chytré beaty, smyčky akustických i elektronických nástrojů a emoce, které vždy k jeho hudbě patřily. Úvodní Ursa Major táhne vpřed klavírní melodie, které k ohromujícímu finále pomáhají elektronické pazvuky. V následné Casanova se o melodický motiv stará klarinet a trumpeta, pod nimi ale zuří bouře elektronických beatů.
Dvě skladby s vokálem jsou příjemnou „konkretizací“ emocí – v Precious Creature zpívá anglický divadelní herec James Rone hlasem překračujícím gender a v Nel Blue se objevuje vokalistka italského downtempového projektu Musetta. Písňovější formát Floexovi rozhodně sluší a vůbec nepůsobí jako rušivý element jeho zvukové krasomalby. V předpolední skladbě Mecholup se pak melodie rozplyne v ozvěnách a držených tónech a klavírně ambientní outro Zorya Polunochnaya uzavře „denní cyklus“ desky.
ÚTĚK DO FANTAZIE
Za deset let se elektronická hudba znovu výrazně proměnila a její hlavní proud se vydal k punkovější a přímočařejší podobě (v Čechách tento posun představují třeba skupina Table nebo I Love 69 Popgejů). Floexovy sofistikované kompozice, v nichž má každý tón své pečlivě připravené místo, jsou místo klubového třeštění určené na pečlivý domácí poslech a v tom jde Zorya zcela mimo trendy a navazuje na stejně mimoběžné aktivity amerického labelu Ghostly International (jehož hudebníci v Praze koncertovali v rámci festivalu Music Infinity).
Elektronická hudba, která kdysi nabíjela hlavní proud futuristickými přesahy a nebo na sebe brala teroristickou masku DIY využití technologií ve stylu „ulice si pro věci nachází své vlastní použití“, je nyní ve Floexově podání bránou do fantazijních světů, které existují pod očními víčky. Jeho spojení s vizuálně inovativními hrami Amanita Design je zde na místě – Floexova hudba kreslí stejně divný a přesto čarokrásný svět. Nová deska těžko způsobí na domácí scéně takové pozdvižení jako před deseti lety Pocustone, protože se nemůže spolehnout na berličku sexy žánru nebo „šok z nového“. Floex teď může být konečně sám za sebe a s novým albem opravdu potvrdil, že domácí elektronická hudba nemá větší hudební talent. Ale říct „na Čechy dobrý“ je málo, Zorya je sebevědomá deska, která žije v globálním kontextu, a za její největší úspěch lze považovat fakt, že se může měřit s nahrávkami hudebníků, kteří do Prahy míří s hvězdnými přívlastky.
Floex - Zorya (Minority Records, 2011)
