NP č.378 > FejetonČert vem červenJan Stern

Můj psychoanalytik dobře ví, že bolestné vzpomínky se u mne vynořují v naprosto pravidelném měsíčním cyklu, podle nějž by mohl Mánes vymalovat můj soukromý orloj.

 

O prázdninách jsou vyplavovány hrůzné obrazy, kterak jsem se učil plavat a byl nucen se před vrstevníky obnažovat, ač postava ještě nebyla zcela dokonale zformována. Září probudí noční můru školního hřiště, kde spolužáci neměli pochopení pro můj průkopnický styl kopané a neustále mne posílali do branky, tak řečené kysny, kde jsem pochopil, jak vlastně vzniklo toto slangové označení. V říjnu vybavují se pravidelně zoufalé pokusy dát gól přímo z výkopu. V listopadu temné vzpomínky, kterak jsem se pokoušel v našem panelákovém bytě natrénovat nůžky a futra byla proti. Prosinec je vůbec pro mého terapeuta zátěžový měsíc, neboť každým rokem musíme analyzovat, jak jsem jako chlapec marně snil o tom, že dostanu k vánocům hokejku, a celý leden a únor pak povětšinou řešíme, že se mi to ve dvanácti neprozřetelně splnilo a já najednou zjistil, že se hokej hraje na ledu, s nímž jsem se vůbec neskamarádil. V březnu přichází sice obvykle zlepšení mého psychického stavu, neboť jakožto měsíc knihy a bezpečnosti vybavil březen mou paměť vzpomínkami na to, jak jsem zazářil při simulovaném výbuchu atomové bomby během cvičení civilní obrany, obalen dokonale igelitem, patami k výbuchu, což vedlo k dehydrataci a kolapsu ve třicetistupňovém vedru, za kteroužto obětavost jsem dostal knihu. Jenže v dubnu se vše pokazí vzpomínkami na první erotické zážitky a v květnu přichází krize se vzpomínkami na druhé erotické zážitky. A teď si asi říkáte, co červen – co na něm mohlo být tak hrozného. Tak nějak jsem si povšiml, že lidé mají červen celkem rádi. Ale pro mne je červen těžkým konkurentem prosince, a možná i května. V mé paměti totiž navždy zůstane spojen s pekelnou praktikou takzvaných školních výletů.

Vážně jsem nikdy nepochopil, k čemu jsou tydlety výlety dobré. Nic se na nich neučilo, navzdory mému přemlouvání pedagogů se nepsala ani desetiminutovka, ba ani kontrolní diktát, při nichž bych mohl rozšířit sbírku svých jedniček, a stát se tak ještě oblíbenějším. Mnozí žáci zneužívali systému odpružení zadních kol Karosy a nevkusně předstírali zvracení do igelitových pytlíků, aby si vynutili svou drogu zvanou Kinedril. Průvodci hradů a zámků se dostávali do stresu, jemuž nebyli uvyklí, často prohlídka končila jejich pláčem a někdy se skrze vzlyky dral i záhadný žalm „kde jsme udělali chybu?!“ Trpělo i vybavení státních hradů, můj spolužák Kalous má dodnes doma španělskou botu a tchýni neustále marně svádí tezí, že jde o přístroj na akupunkturu. Zkrátka z těchhle výletů nikdy nekoukalo nic dobrého. Bohužel nová doba, ač v ní host vyhazuje vrchního a vůbec se tak nějak svobodněji vyhazuje odkudkoli, zrovna se školními výlety nedokázala se vypořádat. Místo tlusté čáry za minulostí praktika bují. Dnes už se v červnu na školách raději vůbec neučí, dle mých pozorování už se pořádají jen a pouze výlety. A to má děsivý důsledek: Podivný kmen dospívajících zaplavuje ulice a hrozí střet kultur.

Hochům padají kalhoty a nejsou tím zneklidněni. Po skupinkách mládežníků zbývají na dříve poklidných prostranstvích haldy vajglů, jež není snadno odklízet, neboť zahlenění dorostenci bez rozdílu pohlaví mívají potřebu si po dobrém šluku i řádsky odplivnout. Studenti již nevědí, co je to chlebník. Přes ramena jim naopak visí jakési pseudochlebníky, na nichž je napsáno buď Adidas, Lonsdale nebo Konverse, a kdo takový nemá, smutně se šourá deset metrů za kolektivem. Mladí mají jen matnou představu o tom, jak voní chléb s máslem po celodenním nošení v takovém chlebníku, neboť i svačina prý musí být značková a pokud možno z ní má téct kečup. Výklad průvodců sice probíhá klidněji než za našich časů, neboť neklidné prsty jsou fixovány na dotykové displeje, zato v hladomorně propuká peklo, neboť se začínají odevšad ozývat výkřiky „tady neni signál!“ a šíří se děs.

Kdepak, už aby tu byly prázdniny, ulice zase zaplnili úplně normální japonští turisté a já se mohl v klidu na terapii rozhovořit o tom, proč jsem vlastně u bazénu na Stírce získal přezdívku Barum.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Pár poznámek ke stávce / Martina Křížková > NP č.378 > Pošli to dál V době uzávěrky tohoto čísla je již jednou odložená jednodenní (sic!) stávka odborářů stále ještě přede dveřmi. Bez ohledu na její skutečný průběh vykazuje již nyní několik pozoruhodných rysů. Nejzajímavější je asi ten, jak moc ji média dopředu nemají ráda. A jak málo se lze o skutečných argumentech (či dokonce důvodech) protestujících něco dozvědět. Novináři akcentují především formu.   číst dále Systém dvou tříd / Filip Malý > NP č.378 > Pošli to dál Zatímco Česko se spolu s dalšími sedmi státy stalo definitivně součástí Schengenského prostoru letos v květnu, Bulharsko a Rumunsko zůstalo zeměmi druhé kategorie. Nyní se zdá, že na déle, než se původně očekávalo.   číst dále Proti přirozenosti / Kateřina Lišková > NP č.378 > Téma čísla Maminky, kojte, je to přirozené. Maminky, nepoužívejte vitamínové preparáty, je to nezdravé a nepřirozené. Maminky, roďte přirozeným způsobem, protože to je...hm...přirozené.   číst dále

Nejčtenější články autora

Já, legenda / Jan Stern > NP č.493 > Fejeton Zabloudil jsem jednoho dne na šou „motivačního řečníka“. A polekal mě hned na začátku, když zvolal: „Budoucnost máte ve vlastních rukou!“ Naštěstí vím, že se motivátor i ti páni v kravatách, co skandovali, že ji tam fakt mají, spletli. A to flagrantně. Jediné, co máme ve vlastních rukou, je samozřejmě – minulost. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Pasivista / Jan Stern > NP č.498 > Fejeton Jsou věci, na které nejsem zrovna hrdý. Třeba že jsem viděl všechny díly seriálu Dva a půl chlapa. Ale pak jsou věci, za které se nestydím, ač mi leckdo naznačuje, že bych měl. Třeba za to, že jsem pasivista. číst dále Kukačky / Jan Stern > NP č.520 > Fejeton Nepatřím k těm, kdo by adorovali dětství. Naopak, celý život vzdoruji ideologii, která říká, že dítě je čisté, nevinné, upřímné, a že by svět byl spasen, kdybychom všichni dětmi zůstali. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů