I já, rafinovaně málo známý spisovatel a fejetonista, sešel jsem se nedávno se svým píáristou, agentem a marketingovým specialistou v jedné osobě. Měl na stole křivky prodejnosti mých knih, čtenosti mých fejetonů a jakési prázdné blankety nadepsané „vývoj příjmů“. Byl zoufalý.
Povídal mi, abych prý proboha na sebe nějak upozornil, že jinak mě prostě neprodá, ačkoli prodal i antologii lotyšské poezie. Prý jestli bych nemohl někde třeba říct, že jsem nacista a sympatizuji s Hitlerem. Namítl jsem, že nacistickou ideologii nemám řádně nastudovánu, abych mohl vydat v této věci závazné prohlášení, ale on škemral, že by prý stačilo pochválit Hitlerovy lícní kosti nebo říct, že si představuju Hitlera, jak sedí na záchodě, a že si myslím, že by mu to slušelo. Jenže mně se Hitlerovy kosti nelíbí a na záchodě to podle mě může slušet jen Avril Lavigne, a to i když tlačí. To ale mého agenta nadzdvihlo, vyjel na mne, že Avril je marketingově silná asi jako buchtičky se šodó, že blondýna na míse už dneska nikoho nerozrajcuje, že sex je vůbec totálně out, že cool je jedině Hitler a jestli to nechápu, jsem vyřízenej.
Opravdu jsem se zastyděl za svou zaostalost a slíbil jsem, že udělám něco opravdu cool, abych se tedy prodal, jen když to nebude Hitler. A na to agent povídá, jestli bych tedy nemohl udat nějakého amerického agenta na BIS. Jenže to jsem byl taky v troubě. Jednak žádného amerického agenta neznám a pak si myslím, že by o něm na BIS věděli spíš než já. Navrhl jsem, že udám jeho, agenta literárního, načež si on s hlavou v dlaních pro sebe něco huhlal o tom, že jakýsi bič neuplete nebo co.
Navrhnul mi, abych dal aspoň pěstí nějakému literárnímu kritikovi, nejlíp Peňásovi, který vypadá křehce. O téhle strategii jsem měl ovšem rovněž pochybnosti, přišlo mi například divné bít recenzenta, když mě nerecenzuje (jako ostatně všichni ostatní recenzenti), ale agent pravil, že právě za to bych mu měl dát po hubě a že on by to točil a mohl by o tom promluvit do Soukromých dramat. A jestli prý mám artrózu, mohl bych použít prut, ten že taky funguje.
Jenže za mě se ve škole pral vždycky Honza Živný, který si mě oblíbil, protože jsem mu dodával záminky se prát, když už na něj si nikdo netroufl, a ten teď sedí a já se bez něj do ničeho většího pouštět nehodlám.
Co jsem odmítl kategoricky, to byl sňatek s italským hrabětem, byť by byl fingovaný. Ani agentovo kvílení, že „heteráci už nikoho nezajímaj“ mě neobměkčilo. A skuhrání, že kdybych byl co k čemu, tak už nade mnou dávno někdo vyhlásil fatvu, interdikt nebo aspoň blbou kletbu, mně přišlo vyloženě nefér, neboť zrovna v téhle věci jsem dělal, co jsem mohl, a intervenoval jsem druhdy dokonce i u kardinála Vlka, který mě však odbyl trapnou výmluvou, že mě nezná. Prej, když už jsem prozradil svou identitu a nepublikuju jakožto jednonohý romský transvestita uprchlý z KLDR, měl bych mít aspoň v branži nějakého nepřítele, na kterém „bych se udělal“. Že bych třeba o Pehem mohl říct, že by měl zhubnout, nebo o Kellerovi, že vypadá jako strašidlo. Jenže takové pomlouvání se mi hnusí, jsem přesvědčený, že v tom věku už hubnout nemá smysl a že na severní Moravu osmdesátkový háro stačí.
Ledva jsem to ovšem vyslovil, můj agent zvážněl a pravil, že pro týpka, jako jsem já, je už jen jedna marketingová cesta – mě prý prodá už jedině smrt. Mám si vybrat mezi krmením holoubků, uhořením v posteli a zastřelením v Jevanech. A teď mi řekněte, jak si z tohohle mám vybrat – já, který trpím závratěmi, nekouřím a jsem svobodný mládenec!
