Vždy jsem ihned vyhledal dozorujícího pedagoga či příslušníka Sboru národní bezpečnosti, došlo-li v dětském kolektivu k nějakým nepravostem, upozorňoval jsem skupinky vrstevníků u bazénu v Podolí, aby neskákali uhřátí do vody, a některým nezvedencům jsem se dokonce pokoušel změřit teplotu bleskovým vpravením teploměru do nechráněného otvoru, rozmlouval jsem hochům za tělocvičnou abusus nikotinu a zachraňoval jim životy upozorňujícími lístečky vhozenými diskrétně pod dveře ředitele školy, brojil jsem proti chovu domácích hlodavců apod. Nutno přiznat, že kolektiv mou strategii nepřijal dobře, býval jsem asociálními živly i bit, a kdyby mi nebránilo mých 115 kg v intenzivnějším běhu, jistě by mi leckterý černý jezdec vrhl poleno do závodní dráhy. Nalézal jsem na svém oděvu přilepeny žvýkačky, a nešlo o dárky. Těmi nebyly ani cedulky připnuté na mých zádech, jež obsahovaly nelichotivá adjektiva, o substantivech nemluvě. Kupodivu má foglarovská vyspělost nenašla odezvu ani ve světě dospělých, v čemž myslím sehrála značnou roli kauza mého boje proti Zeleným vestám. Oba příslušníci Československé lidové armády v našem domě si celou věc vzali osobně a hájili zájmy svého resortu snad až s nemístnou tvrdostí.
Po čase jsem nabyl přesvědčení, že za mou neoblíbenost může Foglar, a poté, co jsem provedl v devíti letech konverzi k plnému racionalismu a vědeckému světovému názoru, sliboval jsem si zásadní obrat v sociálních vztazích. Nebudu vás napínat – nepřišel. Mé racionální nároky na kolektivní život vedly spíše k ještě větší izolaci. Ale dodnes jsem přesvědčen, že svaté války mého dětství byly spravedlivé, že jsem to byl já, kdo tehdy stál na čele pokroku.
Za zcela fatální spor svého dětství považuji ideologickou válku o hru „Honzo vstávej! Kolik je hodin?“ Aby bylo jasno: proti dětským hrám jsem v principu nic neměl. Započav v devíti letech studium psychoanalýzy, věděl jsem, že každá dětská hra má svůj jednoznačný sexuální význam, že připravuje hochy a děvčata na nemalé nároky erotismu, že vhodně aktivuje erogenní zóny, vyzývá k včasnému zahájení pohlavního života a bezodkladnému dodání zdravého potomstva do výroby. Na pověstnou „hru na doktora“, jejíž smysl nelze nechápat, jsem byl také připraven, ba byl jsem v neustálé pohotovosti, vybaven nejen výše zmíněným teploměrem, který mi v Podolí získal značné sympatie rodící se Gay iniciativy, ale i zubařskými a gynekologickými kleštěmi. Želbohu, moji vrstevníci měli pro Freuda jen posměšky a na just hráli před mými zraky onu obludnost „Honzo, vstávej“, s jejíž nefunkcionalitou a nonsensualitou jsem se nemohl smířit. Z freudovského hlediska měla hra slibný pouze název. Zbytek byl surrealistickou orgií, jak si možná někteří vzpomínáte. Pro nepamětníky připomínám, že ve hře figuroval jakýsi vůdce, který halekal na nebožáky na druhé straně chodníku „Honzo, vstávej!“ (ať bylo jejich občanské jméno a pohlaví jakékoli), načež se nebožáci otázali „kolik je hodin?“, aby dostali odpovědi typu „tři slepičí“, což je vedlo k rozličnému poskakování. Marně jsem postával s Výkladem snů u obrubníku a na každou otázku „kolik je hodin?“ udával přesný středoevropský čas, abych hru znormalizoval. Po takové půl hodině mé racionalizace mi bývala pravidelně odpovědí nevraživost, která si nezadala s nervozitou Zelených vest.
Hodně jsem si poté sliboval od listopadového převratu. Doufal jsem, že rysy degenerace u mých vrstevníků jsou způsobeny úpadkem totalitního režimu. Leč jaké bylo mé zklamání, když nás na první schůzce obnoveného Junáka vzali do lesa a učili odlévat stopy zvířat! Proti principu skautingu jsem nic neměl, dobře jsem věděl, že připravuje od svých počátků mladé chlapce a dívky na službu v ozbrojených složkách státu, případně v cizineckých legiích. Ale odlévání stop? K čemu to? Chápal bych, kdybychom se v Čimickém háji učili zvířata, případně lidi, zabíjet. To by byla jistě užitečná průprava pro případnou bojovou akci v divočině. Ale odlévání stop zvířat jsem mohl hodnotit leda jako nešikovný úvod do kriminalistiky, který by si, když už, vyžadoval daleko spíše kurz daktyloskopický a základní kurz romštiny, jak jistě uznáte. Zklamaně jsem se tedy od severopražské družiny Polární lišky odpojil a vrátil se do osamění.
Žil jsem v něm dlouho. Ale čas oponou trhnul a já dnes cítím satisfakci. Již je jasné, komu daly dějiny za pravdu. Hoši a děvčata se dnes u bojových počítačových her připravují takřka výhradně na boj s nepřítelem, případně přítelem, a občasným proklikem na pornografický web vyztužují své libido. Ulice jsou vyklizeny a zvěř může v klidu našlapovat.
Můj boj měl smysl. Pokrok nezastavíte, bobříci!
