To se týká i označování tzv. příjemců sociálních služeb. Původně používané slovo pacient vyvolávalo dojem závislosti a jasně odkazovalo na nemocniční prostředí. Navozovalo dojem, že člověka je nutné hospitalizovat a léčit -nejlépe pilulkami. Pojmenování neslo také mocenský aspekt: pacient je pouhým objektem svého léčení. Označení klient/klientka mělo pacienta nahradit. Nedělalo už z problému nemoc, mocenskému podtónu se přesto nevyhnulo - klient je pouhý neodborný příjemce odborného řešení. Označení navíc přineslo do světa pomáhajících profesí jazyk trhu, jako kdyby sociální práce byla službou obchodovanou v tržním prostředí firmami, které také mají své „klienty“. Alternativu nabídlo slovo uživatel/ uživatelka (anglicky user). Toto označení se snažilo podřízené postavení a redukci člověka na objekt odstranit. Mělo podpořit aktivního uživatele, který spolurozhoduje o tom, které služby chce využít a které ne. Uživatel se stal nedílnou součástí procesu péče.
V Evropě dnes dochází k privatizaci systémů sociálních služeb. Stát, ani obce či kraje již nejsou jejich jediným garantem, na poli sociálních služeb se podporuje vytvoření volného trhu. Také v Česku přinesl zákon o sociálních službách důraz na změnu nároku na základní (často institucionalizovanou) péči bez možnosti výběru. Široká nabídka služeb je jistě opodstatněný cíl. S ústupem podpory velkým institucím a důrazem na osobní přístup k lidem, kteří péči potřebují, respektive si ji kupují, přicházejí také nová označení.
Privatizace sociálních služeb – pod rouškou snižování nákladů – nás přivádí do situace, kdy se již nebudeme potkávat s pacienty ani uživateli, ale s potomky klientů: spotřebiteli sociálních služeb. Tedy pouze za předpokladu, že na tyto služby budou mít…
