Od druhého května nás hromadné sdělovací prostředky s buldočí vytrvalostí zpravují o událostech z jedné neobvykle velké vily v pakistánském Abbottábádu. Proslula jako úkryt vůdce al-Káidy Usámy bin Ládina. Razie amerického komanda završená bin Ládinovým zastřelením, zadržení členů jeho rodiny, vyzvednutí dokumentů o fungování jeho organizace, v podstatě jakákoliv dostupná informace je masmédii probírána shora i zdola. V tom všem ryku ovšem pravidelně zaznívá zajímavá otázka: Budou zveřejněny fotografie zmasakrovaného teroristy?
Volají žurnalisté pouze po dalším šťavnatém soustu? Proč by to dělali? Kdyby žila teoretička fotografie Susan Sontagová, možná by to komentovala slovy: „Většina zobrazení týraných, zohavených těl dokáže vzbudit eroticky motivovaný zájem. Veškeré obrazy předvádějící zneuctění přitažlivého těla jsou do jisté míry pornografické. Přitahovat však může i zobrazení něčeho odpudivého. Každý ví, že provoz vozidel, která na dálnici projíždějí kolem hrůzné dopravní nehody, nezpomalí pouze čirá zvědavost. U mnoha lidí jde i o přání vidět cosi otřesného. Označíme-li tato přání za ´morbidní´, naznačujeme tím, že jde o výjimečné poblouznění smyslů. Přitažlivost podobných výjevů však výjimečná není a představuje trvalý zdroj vnitřní trýzně.“ Americký prezident se prozatím rozhodl fotografie nezveřejnit.
CO S NÁMI DĚLAJÍ OBRAZY VÁLKY
Susan Sontagová zemřela v roce 2004 ve svých jednasedmdesáti letech. Rozsáhlý esej S bolestí druhých před očima uveřejnila o rok dříve. Při jeho čtení tak nahlížíme do pozdního myšlení teoretičky, spisovatelky a lidskoprávní aktivistky, jejíž soubor esejů O fotografii (1977) celosvětově ovlivnil pohled, který na toto médium upíráme. Tentokrát se zaměřila především na válečnou fotografii a to, jak je s hrůznými obrazy destrukce a utrpení nakládáno a co nám způsobují. Její výchozí otázkou přitom je, zda nás pohled na ně může přimět k odporu k válce. A neříká, že ano. „Snížená vnímavost k děsivým scénám války plyne právě z tušení, že válce, jakékoli válce, podle všeho nelze zamezit. Soucit je velmi nestálá emoce. /... / Ani dojetí nemusí být nutně lepší. Sentimentalita, jak je známo, bývá slučitelná se zálibou v brutalitě i v něčem horším,“ píše s poukazem na velitele z Osvětimi, který doma rodině přehrával Schubertovy klavírní skladby. Exkurzi do současnosti a historie válečné fotografie a rovněž do doby před vznikem fotografie samotné směřuje k argumentům, proč válečné snímky podléhají tomu, jak je kdo užije, k jejich úloze v utváření kolektivního vědomí společnosti nebo k nenaplněnosti volání po „ekologii obrazů“ a nutnosti přijmout zaplavení zrůdnými obrazy a vyvanutí jejich šokujícího dopadu. Podobně hledí i na působení válečných fotografií v uměleckých galeriích. „Návštěva muzea či galerie je společenskou situací zahrnující různé formy rozptýlení /.../ Závažnost a serióznost se do určité míry lépe zachovává v knize, do níž člověk může nahlížet v soukromí a u snímků prodlít delší dobu bez jakéhokoli hovoru. Přesto v určitou chvíli knihu zavřeme. /.../ Specifičnost obvinění, jaká fotografie vznáší, nakonec ustoupí do pozadí.“ Ve čtenáři její slova vzbuzují skepsi. Avšak Sontagové nebylo nic více cizí než cynismus. V úplném závěru proto musí napsat: „Neumíme si představit, jak děsivá, jak příšerná je válka a jak rychle se stává něčím běžným. /.../ Právě to neochvějně cítí každý voják, každý novinář, každý humanitární pracovník a nezávislý pozorovatel, jenž strávil nějaký čas pod palbou a měl to štěstí, že unikl smrti, která skosila někoho v jeho blízkosti. A mají pravdu.“ Překlad Sontagové eseje je tím přínosnější, že pozorně analyzuje fotografické žánry, které u nás hlubší reflexi zatím unikají.
Susan Sontagová: S bolestí druhých před očima. Nakladatelství Paseka, Praha, 2010, 120 stran, 199 Kč.
