Kniha přeplněná imaginací a nenasytnými obrazy má obzvlášť ukázněnou obálku. Neodkazuje ke sci-fi nebo fantasy literatuře, ale spíš k akademickému, filozofickému spisu. Obojí by v tomto případě ale mělo své opodstatnění, protože v románu se oba světy-žánry proplétají neotřelým způsobem, přičemž se navzájem umocňují.
ČTENÁŘŮV ÚKOL
Čtenář si musí na takové „matení“ nejprve zvykat a hledat si v něm svůj způsob prožitku. Musí se knihu učit číst – to platí u každé knihy se svébytným stylem, ale u této významně. Ještě lépe by se ale dal vztah ke knize pojmenovat tak, že se od ní čtenář může učit – učit se uvolněnosti vnímání, otevřenosti očekávání, oprošťování se od literárních i jiných stereotypů. V tom smyslu je Zlatý věk „učebnicí“ čtenářské zralosti.
Ajvaz jako by chtěl vyvést čitatele z pasti příběhů, které se odvíjejí, „jak mají“. Zároveň ale „klasickou“ techniku ovládá a pohrává si s ní. Provádí průzkumné sondy mezi jednotlivými vrstvami románu, a kde se mu zalíbí, pobude. Podniká plavby po podzemních řekách času a prostoru a samozřejmě i žánrů. Jako chrabrý princ utíná jednotlivým výhonkům děje dračí hlavy, a my dobře víme, že tou zachraňovanou a obletovanou princeznou jsme my, čtenáři, protože autor s námi vede průběžný dialog. Jednak samozřejmě nepřímý, skrze hmotu vyprávění, ale i přímý, přes konkrétní oslovení nebo vyzrazení pocitů, nálad při psaní a záměrů, kudy dál. Cestu labyrintem volí pečlivě a nikdy nedává jasně znát, jestli na další stránce neudělá čelem vzad.
Struktura knihy, jak už bylo několikrát naznačeno, se vskutku podobá labyrintu. Než nás do něj vypravěč zaplete, přeci jen nám dopřeje čas na jakési zasvěcení. Zavede nás na ostrov, velice vzdálený a velice podivný, o kterém by se dalo říct, že „byl nebyl“. Vzdálený je nejen geograficky, ale i způsobem života, jakým ostrované žijí.
„Obyvatelé mnoha domů vedli vodu po střeše tak, aby ve chvíli, kdy přepadala přes její okraj, vytvářela řadu sloupků, třpytivý vodní závěs, v jehož šňůrkách slunce probouzelo dokonalou iluzi jiskřících korálků, nebo souvislou vodní stěnu. (...) Takovou vodní stěnou bylo samozřejmě snadné projít; tak mohl kdokoli vniknout do domu, vetřelec by se jen trochu zmáčel. Ale na ostrově se neloupilo ani nevraždilo. Morálka a humanita sice ostrovanům nic neříkaly, ale také neznali egoismus, a byli příliš zasnění a leniví, než aby páchali zlo.“
POKLADY NA OSTROVĚ
Svět ostrova, který tvoří základní půdu pro další výboje, je domyšlen a popsán do mnoha neskutečných a dech beroucích detailů. Je stvořen básnickou fantazií, která proniká i do místní kuchyně a povyšuje i tuto světskou záležitost do obrazivě-filozofických rovin. Vlastně by se mohlo zdát, že obyvateli ostrova jsou právě samí básníci, kteří svůj čas tráví posloucháním filharmonie vodních šumů nebo pozorováním roztodivných skvrn na zdech, pro které vynalezli rozsáhlou klasifikaci a herbář krásných pojmenování. Vedle této lyrickofilozofické podoby má ale ostrov ještě další poklady. A to zejména Knihu. Jedinou knihu napsanou na ostrově, průběžně ostrovany dopisovanou a jinak dotvářenou. Ta je jádrem mytologie a epiky, odkazující přímo i nepřímo k Homérovi nebo k fantasy žánru. V ní se odehrává pradávný a nekonečný souboj dobra se zlem, který nikdy nemůže být plně rozhodnut. Dynamický rozvoj těchto pasáží kontrastuje s poklidem ostatního toku. Hladový čtenář se po něm vrhá jak po kusu masa, brzy ale zjistí, že to byla jen další návnada.
Vypravěčovou průvodkyní po ostrově je jeho přítelkyně Karael. Díky ní poznává mnohá tajemství ostrova a mezi nimi i to, které se přímo týká struktury myšlení románu Zlatý věk – „hlavní je to, co je vedlejší.“
Michal Ajvaz
Zlatý věk
Druhé město
2010
