NP č.364 > FejetonSmolaři a klikařiJan Stern

Největší smolaři na světě jsou detektivové. Ovšem klikaři taky. Vážně. Mám o tom nezvratné důkazy.

 

Tak například takový inspektor Columbo. To je vyloženě pechfógl. Když pominu, že působí v Kalifornii, kde slunce praží 340 dnů v roce, a on to přesto každé ráno neodhadne a sáhne po baloňáku, jakkoli slušivém, nelze ho nepolitovat kvůli tomu, že v jeho okrsku nikdy nepřepadne feťák v seprané mikině kolemjdoucího, natož aby žárlivý manžel bacil po hlavě manželku vázou. Takové jednohubky se Columbovu okrsku vyhýbají, a naopak se tam hromadí opulentní speciality, neboť se doň nastěhovali všichni krvežízniví geniální matematici, světoznámí šachisté a kouzelníci – zkrátka typičtí to vrazi – pro něž je zločin složen z rafinovaných algoritmů. Ještěže má ošuntělý vyšetřovatel dobré rodinné zázemí. Paní Columbovou mu můžeme všichni jen závidět – v tom je zase klikař, to se musí nechat.

Ještě větší smolař je ovšem inspektor Barnaby z Midsomeru. V jeho rajónu složeném z maličkých malebných vísek se vraždí jak v Chicagu třicátých let, každý druhý pěstitel ředkviček tam skrývá nezvladatelnou zášť a zdá se, že není prohnilejší společnosti, než je anglický venkov, patrně mravně zdevastován anglickými vánočními pudinky (kdo ochutnal, ví, že se není vlastně čemu divit).

Snad ještě více smůly se ovšem lepilo na paty americké dvojici Hardcastle a McCormick. Ať dělali, co dělali, každý jejich případ končil honičkou v autě. Nebýt nahodilosti, že jeden z nich byl bývalý závodní jezdec, snad by ani žádný nedošetřili. Kdyby se k jejich případům dostal nadporučík Pekař z Malého pitavalu, zločinci by měli pré. Tramvají by je těžko dohnal.

Ovšem pravda, nebesa nespravedlnost kompenzují tím, že detektivové jsou zároveň neskutečnými klikaři. Tedy pominu-li lúzry typu Dalglieshe, který není schopen případ vměstnat do jednoho dílu. Největší klikařkou je asi autorka detektivních románů Jessica Fletcherová. Ta vyřeší každý případ i bez výjezdovky, daktyloskopické laboratoře a testů DNA. Stačí jí chvilku šmejdit a švitořit kolem nějaké vraždy, které ji ovšem – v tom je ukázkovou smolařkou – doslova pronásledují. Kam přijede na autogramiádu, tam je pod stolem mrtvola.

Taky radu Vacátka nebesa milují. Ten nemusí nikoho při výslechu mačkat třicet hodin, nepotřebuje výhružky a pozorovat delikventa zpoza nějakého jednocestného zrcadla. Stačí mu zamračit se, nasadit otcovský tón a pak bodře dodat: „No tak.“ A šíbr už se sype a dobrotivému otci se svěří, aby se mu ulevilo.

To ovšem není nic proti Hercule Poirotovi. Ten musí mít neodolatelné kouzlo osobnosti. Ač nedisponuje policejní autoritou, při každém případu všichni podezřelí poslušně naklušou na závěrečné posezení v salónu, aby mohl exhibovat. Vždycky přijdou všichni, nikdo se nevymluví, že ho bolí zuby, nikdo nepotřebuje nic dodělat v práci nebo hlídat dítě. Všichni mají čas, včetně pachatele, který neprchá přes hranice, ale vždy si přijde vyslechnout své odhalení. A po nemilosrdné logice samozřejmě nezapírá, to by džentlmena nebylo důstojno.

Když pak člověk slyší, jak česká policie musí pustit pro nedostatek důkazů chlapíka, který náhodou masturboval v místě, kde se ztratila školačka, náhodou si ohmatal školaččin baťoh, ale dovnitř se nepodíval, ale důmyslně ho skryl pod keř, patrně aby se neztratil, má nutně pocit, že někde je něco špatně. A já vím, kde a co. Nikdo už nemá styl! To nemohl hrát chlapík na místě činu šachy? To ho nemohli usvědčit v salonu u čaje? To ho nemohli odhalit na základě kombinační hříčky v jeho řeči? Proč na něj nenasadili otcovské zamračení se? Proč ho aspoň chvíli nepronásledovali ve vínovém Coyotu?

Někdy je asi vážně lepší žít ve světě navoskovaných knírů, psích deček a dvousedadlových sporťáků. I kdyby nikdy neexistoval.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Praha - Hanoj: Cesta vietnamských peněz / Lenka Kušniráková > NP č.364 > Reportáž Vyměnili tropické klima, výbornou nudlovou polévku pho a nepřeberný výběr exotického ovoce za knedlo vepřo zelo. Čeští Vietnamci - Viet Su - pracují od rána do večera, sedm dní v týdnu, a i roky poté, co opustili svou zemi, pravidelně posílají peníze příbuzným do Vietnamu. Krize nekrize, peníze proudí dál.   číst dále Maloměsto, kam se podíváš / Alexandr Budka > NP č.364 > Téma čísla Malé je milé, tvrdí jedna vlivná kniha o trvale udržitelném rozvoji. Platí to ale i o městech? Označení „maloměsto“ má v sobě citelný negativní nádech, ačkoli život v něm může být o dost příjemnější než v přelidněném velkoměstě.   číst dále Před zraky Evropy / Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová > NP č.364 > Téma čísla „Pět set milionů párů očí se nyní upírá kam?“ hecuje Martina Adamcová publikum v plaveckém areálu Polanka, a to jí sborově odpovídá: „Do Třebíče!“ Píše se rok 1992, Hry bez hranic právě začínají a ještě nikdo neví, že ten rok za sebou třebíčští sportovci nechají nejen Prahu, ale rovnou celou Evropu.   číst dále Dáme si do bytu / Jiří Ptáček > NP č.364 > Kultura | Výtvarné umění Café Tureček je jednou z nemnoha bytových galerií u nás. Přitom jde o tak přitažlivou a dostupnou formu vystavování umění.   číst dále

Nejčtenější články autora

Učitel / Jan Stern > NP č.526 > Fejeton Musím se doznat k jedné takové charakterové deformaci. Mám značnou touhu poučovat. Krocena bývá tím, že vlastně nemám poučovat o čem, neboť se v ničem nijak zvlášť nevyznám. Ale nedávno ke mně byl osud milostivý a přihrál mi do cesty ideální oběť. Kamarád kamaráda, Švéd žijící u nás, mě pozval na takový edukativní kafe. Prý mu v naší zemi leccos není jasné a rád by byl poučen. číst dále Dablérismus / Jan Stern > NP č.529 > Fejeton Někteří filozofové tvrdí, že základním rysem naší epochy je neschopnost cokoli prožívat. Respektive, prožívat to sami za sebe a v sobě – namísto sebe to necháváme za sebe prožívat náhradníky. Dabléry. Své kaskadéry, kteří za nás odehrají ty opravdu nebezpečné scény. číst dále Jiny, jangy a hipsteři / Jan Stern > NP č.533 > Fejeton Svět je v rovnováze. Zdá se, že nikoli, ale dojem nerovnováhy vzniká tehdy, když nevidíme svět v jeho celku. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále