NP č.364 > FejetonSmolaři a klikařiJan Stern

Největší smolaři na světě jsou detektivové. Ovšem klikaři taky. Vážně. Mám o tom nezvratné důkazy.

 

Tak například takový inspektor Columbo. To je vyloženě pechfógl. Když pominu, že působí v Kalifornii, kde slunce praží 340 dnů v roce, a on to přesto každé ráno neodhadne a sáhne po baloňáku, jakkoli slušivém, nelze ho nepolitovat kvůli tomu, že v jeho okrsku nikdy nepřepadne feťák v seprané mikině kolemjdoucího, natož aby žárlivý manžel bacil po hlavě manželku vázou. Takové jednohubky se Columbovu okrsku vyhýbají, a naopak se tam hromadí opulentní speciality, neboť se doň nastěhovali všichni krvežízniví geniální matematici, světoznámí šachisté a kouzelníci – zkrátka typičtí to vrazi – pro něž je zločin složen z rafinovaných algoritmů. Ještěže má ošuntělý vyšetřovatel dobré rodinné zázemí. Paní Columbovou mu můžeme všichni jen závidět – v tom je zase klikař, to se musí nechat.

Ještě větší smolař je ovšem inspektor Barnaby z Midsomeru. V jeho rajónu složeném z maličkých malebných vísek se vraždí jak v Chicagu třicátých let, každý druhý pěstitel ředkviček tam skrývá nezvladatelnou zášť a zdá se, že není prohnilejší společnosti, než je anglický venkov, patrně mravně zdevastován anglickými vánočními pudinky (kdo ochutnal, ví, že se není vlastně čemu divit).

Snad ještě více smůly se ovšem lepilo na paty americké dvojici Hardcastle a McCormick. Ať dělali, co dělali, každý jejich případ končil honičkou v autě. Nebýt nahodilosti, že jeden z nich byl bývalý závodní jezdec, snad by ani žádný nedošetřili. Kdyby se k jejich případům dostal nadporučík Pekař z Malého pitavalu, zločinci by měli pré. Tramvají by je těžko dohnal.

Ovšem pravda, nebesa nespravedlnost kompenzují tím, že detektivové jsou zároveň neskutečnými klikaři. Tedy pominu-li lúzry typu Dalglieshe, který není schopen případ vměstnat do jednoho dílu. Největší klikařkou je asi autorka detektivních románů Jessica Fletcherová. Ta vyřeší každý případ i bez výjezdovky, daktyloskopické laboratoře a testů DNA. Stačí jí chvilku šmejdit a švitořit kolem nějaké vraždy, které ji ovšem – v tom je ukázkovou smolařkou – doslova pronásledují. Kam přijede na autogramiádu, tam je pod stolem mrtvola.

Taky radu Vacátka nebesa milují. Ten nemusí nikoho při výslechu mačkat třicet hodin, nepotřebuje výhružky a pozorovat delikventa zpoza nějakého jednocestného zrcadla. Stačí mu zamračit se, nasadit otcovský tón a pak bodře dodat: „No tak.“ A šíbr už se sype a dobrotivému otci se svěří, aby se mu ulevilo.

To ovšem není nic proti Hercule Poirotovi. Ten musí mít neodolatelné kouzlo osobnosti. Ač nedisponuje policejní autoritou, při každém případu všichni podezřelí poslušně naklušou na závěrečné posezení v salónu, aby mohl exhibovat. Vždycky přijdou všichni, nikdo se nevymluví, že ho bolí zuby, nikdo nepotřebuje nic dodělat v práci nebo hlídat dítě. Všichni mají čas, včetně pachatele, který neprchá přes hranice, ale vždy si přijde vyslechnout své odhalení. A po nemilosrdné logice samozřejmě nezapírá, to by džentlmena nebylo důstojno.

Když pak člověk slyší, jak česká policie musí pustit pro nedostatek důkazů chlapíka, který náhodou masturboval v místě, kde se ztratila školačka, náhodou si ohmatal školaččin baťoh, ale dovnitř se nepodíval, ale důmyslně ho skryl pod keř, patrně aby se neztratil, má nutně pocit, že někde je něco špatně. A já vím, kde a co. Nikdo už nemá styl! To nemohl hrát chlapík na místě činu šachy? To ho nemohli usvědčit v salonu u čaje? To ho nemohli odhalit na základě kombinační hříčky v jeho řeči? Proč na něj nenasadili otcovské zamračení se? Proč ho aspoň chvíli nepronásledovali ve vínovém Coyotu?

Někdy je asi vážně lepší žít ve světě navoskovaných knírů, psích deček a dvousedadlových sporťáků. I kdyby nikdy neexistoval.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Ocasy? Jazyk! / Jan Stern > NP č.518 > Fejeton O tuto zem a lid ji obývající mám zájem vědecký. Opravdu bych chtěl přijít na to, co nás vlastně naformovalo a uhnětlo. číst dále Jelitasking / Jan Stern > NP č.510 > Fejeton Za mého mládí – které nutno přiznat ztrácí se poněkud v mlhách dávnověku – když někdo dělal víc věcí najednou, říkali jsme o něm, že dělá víc věcí najednou. číst dále Moc bezmocných / Jan Stern > NP č.497 > Fejeton Možná byste to do mě neřekli, ale já mám vysokou školu. Ne moc vysokou, takže jsem skončil u fejetonů, a nikoli u vědeckých studií, ale vejška to přece jenom byla. A učili jsme se tam hlavně o masových médiích. Povídali jsme si tehdy hlavně o tom, jestli jsou mocná, anebo nikoli. Dnes, kdy masomédia byla převálcována sociálními sítěmi, „informačními bublinami“, „postfakty“ a těmahle věcma, už je to samozřejmě jasné. Ale tenkrát, za mého mládí, kdy letěly Oasis, Cranberries a Unie svobody, to ještě nebylo tak zřejmé. Tehdy se ještě debatovalo o této věci vášnivě. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů