NP č.364 > FejetonSmolaři a klikařiJan Stern

Největší smolaři na světě jsou detektivové. Ovšem klikaři taky. Vážně. Mám o tom nezvratné důkazy.

 

Tak například takový inspektor Columbo. To je vyloženě pechfógl. Když pominu, že působí v Kalifornii, kde slunce praží 340 dnů v roce, a on to přesto každé ráno neodhadne a sáhne po baloňáku, jakkoli slušivém, nelze ho nepolitovat kvůli tomu, že v jeho okrsku nikdy nepřepadne feťák v seprané mikině kolemjdoucího, natož aby žárlivý manžel bacil po hlavě manželku vázou. Takové jednohubky se Columbovu okrsku vyhýbají, a naopak se tam hromadí opulentní speciality, neboť se doň nastěhovali všichni krvežízniví geniální matematici, světoznámí šachisté a kouzelníci – zkrátka typičtí to vrazi – pro něž je zločin složen z rafinovaných algoritmů. Ještěže má ošuntělý vyšetřovatel dobré rodinné zázemí. Paní Columbovou mu můžeme všichni jen závidět – v tom je zase klikař, to se musí nechat.

Ještě větší smolař je ovšem inspektor Barnaby z Midsomeru. V jeho rajónu složeném z maličkých malebných vísek se vraždí jak v Chicagu třicátých let, každý druhý pěstitel ředkviček tam skrývá nezvladatelnou zášť a zdá se, že není prohnilejší společnosti, než je anglický venkov, patrně mravně zdevastován anglickými vánočními pudinky (kdo ochutnal, ví, že se není vlastně čemu divit).

Snad ještě více smůly se ovšem lepilo na paty americké dvojici Hardcastle a McCormick. Ať dělali, co dělali, každý jejich případ končil honičkou v autě. Nebýt nahodilosti, že jeden z nich byl bývalý závodní jezdec, snad by ani žádný nedošetřili. Kdyby se k jejich případům dostal nadporučík Pekař z Malého pitavalu, zločinci by měli pré. Tramvají by je těžko dohnal.

Ovšem pravda, nebesa nespravedlnost kompenzují tím, že detektivové jsou zároveň neskutečnými klikaři. Tedy pominu-li lúzry typu Dalglieshe, který není schopen případ vměstnat do jednoho dílu. Největší klikařkou je asi autorka detektivních románů Jessica Fletcherová. Ta vyřeší každý případ i bez výjezdovky, daktyloskopické laboratoře a testů DNA. Stačí jí chvilku šmejdit a švitořit kolem nějaké vraždy, které ji ovšem – v tom je ukázkovou smolařkou – doslova pronásledují. Kam přijede na autogramiádu, tam je pod stolem mrtvola.

Taky radu Vacátka nebesa milují. Ten nemusí nikoho při výslechu mačkat třicet hodin, nepotřebuje výhružky a pozorovat delikventa zpoza nějakého jednocestného zrcadla. Stačí mu zamračit se, nasadit otcovský tón a pak bodře dodat: „No tak.“ A šíbr už se sype a dobrotivému otci se svěří, aby se mu ulevilo.

To ovšem není nic proti Hercule Poirotovi. Ten musí mít neodolatelné kouzlo osobnosti. Ač nedisponuje policejní autoritou, při každém případu všichni podezřelí poslušně naklušou na závěrečné posezení v salónu, aby mohl exhibovat. Vždycky přijdou všichni, nikdo se nevymluví, že ho bolí zuby, nikdo nepotřebuje nic dodělat v práci nebo hlídat dítě. Všichni mají čas, včetně pachatele, který neprchá přes hranice, ale vždy si přijde vyslechnout své odhalení. A po nemilosrdné logice samozřejmě nezapírá, to by džentlmena nebylo důstojno.

Když pak člověk slyší, jak česká policie musí pustit pro nedostatek důkazů chlapíka, který náhodou masturboval v místě, kde se ztratila školačka, náhodou si ohmatal školaččin baťoh, ale dovnitř se nepodíval, ale důmyslně ho skryl pod keř, patrně aby se neztratil, má nutně pocit, že někde je něco špatně. A já vím, kde a co. Nikdo už nemá styl! To nemohl hrát chlapík na místě činu šachy? To ho nemohli usvědčit v salonu u čaje? To ho nemohli odhalit na základě kombinační hříčky v jeho řeči? Proč na něj nenasadili otcovské zamračení se? Proč ho aspoň chvíli nepronásledovali ve vínovém Coyotu?

Někdy je asi vážně lepší žít ve světě navoskovaných knírů, psích deček a dvousedadlových sporťáků. I kdyby nikdy neexistoval.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Učitel / Jan Stern > NP č.526 > Fejeton Musím se doznat k jedné takové charakterové deformaci. Mám značnou touhu poučovat. Krocena bývá tím, že vlastně nemám poučovat o čem, neboť se v ničem nijak zvlášť nevyznám. Ale nedávno ke mně byl osud milostivý a přihrál mi do cesty ideální oběť. Kamarád kamaráda, Švéd žijící u nás, mě pozval na takový edukativní kafe. Prý mu v naší zemi leccos není jasné a rád by byl poučen. číst dále Personal Švejk / Jan Stern > NP č.506 > Fejeton Když jste kdysi četli knížku a líbila se vám, mohli jste ji doporučit přátelům. Neměli jste jistotu, že se jim bude taky líbit, ale měli jste jistotu, že budou číst stejnou knihu jako vy. Platí to i dnes. Ale asi ne nadlouho. číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Úvod do sociologie / Jan Stern > NP č.489 > Fejeton Sociologie bývala nudnou vědou. Ale nudit už si dnes nemůže dovolit ani ona. Jeden z nejslavnějších sociologů našich časů naše časy kupříkladu popisuje tak, že v nich všichni sloužíme bůžkovi pohybu a že jsme se za tím účelem všichni proměnili v a) zevlouny, b) tuláky, c) turisty a d) hráče. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů