Malé poměry – to je často používaná charakteristika českých zemí. Nejčastěji se s nimi pojí maloměsto a obraz jeho obyvatel, maloměšťáků. Negativní hodnotící soud je zřejmý. Vyvstává nám obraz omezenosti, nedostatku rozhledu a kontaktu se světem, úzkoprsost a předsudky. Předpokládá se, že ti, co zůstali na maloměstě, tak učinili pro svou neschopnost vyšvihnout se, odejít za lepším a obstát se svými schopnostmi ve větší konkurenci velkoměsta. Kdo „má na víc“, následuje své ambice, odchází za zkušenostmi a vyšším vzděláním. Navrátilci, kteří se rozhodli posílit místní inteligenci, jsou a priori podezříváni z neúspěchu, zároveň však nepříjemně vyčuhují nad místní průměr. Zapadnout zpět zkrátka není snadné a naopak i ti, kteří se nasytili požitků velkoměsta a dobrovolně dali přednost rodné maloměstské hroudě, si v sobě nesou kritický pohled a měřítka nastavená zkušeností odjinud. Tyto soudy mohou být poměrně výstižné, nicméně i tak nejsou spravedlivé. Je trochu nefér vyčítat spokojenost s místními poměry těm, kteří nemají srovnání a pokud ano, jsou si zas velmi dobře vědomi omezení, která vyplývají z místních podmínek. Jsme zkrátka malou zemí, jejíž celkový počet obyvatel je menší než mnohých významných světových velkoměst. Musíme vystačit s místními zdroji. Nikdy jsme nebyli v pozici metropole, do které plynou zdroje a talenty z velkých říší či kolonií.
OTÁZKA MĚŘÍTKA
Jedním z poznávacích znaků maloměsta je jeho zoufalá snaha o nápodobu velkoměstských atributů, ovšem v patřičně zmenšeném měřítku. Netřeba se však pošklebovat nabubřelým radnicím a kulturním sálům hrajícím si na palác Lucerna v českomoravských luzích a hájích. Začneme-li srovnávat v širším okolí, nevyjde z toho ani Praha příliš lichotivě a její metropolitní charakter je usvědčen z předstírání.
Kdysi jsem stěhoval kamarádku z Vídně do Prahy. Bydlela v druhém okresu, tj. jakýchsi tamějších Vinohradech, těsně přiléhajících k centru. Už nalezení adresy nebylo snadné, můj orientační smysl Pražáka selhával, jak jsem záhy zjistil, právě kvůli nečekaně velkému měřítku a vzdálenostem. Všude to bylo nějak dál, než jsem očekával. Po nalezení správného domu jsem zažil hluboké prozření, které mi ozřejmilo skutečné postavení mého rodného města. Vše bylo stejné, jako jsem znal, typický měšťanský činžák z konce 19. století. Stejná fasáda, stejné ornamenty, tatáž leptaná skla ve dveřích a oknech, táž mozaika na podlaze i litinové zábradlí. Ovšem schodiště bylo jed- nou tak široké, než jsem byl z Vinohrad zvyklý. V bytě deja vu pokračovalo – důvěrně známé tři plus jedna s pokojíkem pro služku, postavené zřejmě pro nějakého dvorního radu nebo sekčního šéfa. Ovšem pokoje byly neobyčejně rozlehlé, obývák měl dobrých padesát metrů čtverečních! Poprvé jsem zažil zahanbený pocit obyvatele maloměsta při první návštěvě metropole a chápal zoufalou snahu napodobit životní styl měšťana ve srovnatelném společenském postavení, ovšem v nesrovnatelně menších poměrech.
MĚSTYS, MĚSTO, NEBO VĚTŠÍ VESNICE?
Jak je to vlastně s těmi malo- a velkoměsty? Tradiční hodnocení poněkud selhává, když ve světě rostou megapole jako houby po dešti. Měst s více jak deseti miliony obyvatel přibývá a ve srovnání s těmito aglomeracemi je i Praha pouhým maloměstem. Podle definice se za velkoměsto považuje sídlo s více jak sto tisíci obyvateli. U nás tedy kromě Prahy i Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec a Olomouc. Téměř se této metě blíží Ústí nad Labem a Hradec Králové. Označovat však tato sídla za velkoměsta zní trochu komicky. Oč méně je tedy jejich statut zřejmý na první pohled, o to více musí být zdůrazňován jejich obyvateli, kteří se pak vymezují vůči menší konkurenci zveličováním její kulturní zaostalosti a vlastní nadřazenosti.
Síť měst je u nás velmi hustá, ve srovnání například se Slovenskem, které má daleko více venkovského obyvatelstva a volné krajiny. Zní až neuvěřitelně, že je u nás více jak 590 měst. Pravda, mnohá z nich získala tento statut v minulosti a během historického vývoje o většinu svého obyvatelstva přišla. Můžeme se tak setkat s naprostými bizarnostmi: více jak padesát českých měst má méně než tisíc obyvatel. Takový Boží Dar jen 188, Loučná a Přebuz dokonce méně než stovku a nejmenší historické město u nás, Rabštejn nad Střelou, obývá jen 25 duší. Zkuste však před obyvateli těchto míst zapochybovat, že žijí ve městě, a se zlou se potážete! Ani mnohá regionální centra na tom nejsou příliš dobře. Nejmenší okresní město u nás, Semily, mají pouhých 8 830 obyvatel a vypadávají tak ze statistiky městského obyvatelstva, které se počítá podle sídel nad deset tisíc obyvatel.
PANOPTIKUM MALOMĚSTA
Život na maloměstě jistě skýtá mnoho příjemných stránek. Kromě poklidu a přehlednosti je to zdravé životní prostředí a sepětí s přírodou. Fascinující jsou města, ve kterých můžete průhledem ulicí z hlavního náměstí již spatřit zelené lesy a pole. V takových místech vám nehrozí stres a dopravní zácpy, nicméně se zde už po šesté večer můžete ve vylidněných ulicích cítit jako v postkatastrofickém filmu. Sám jsem po třech neúspěšných pokusech v Praze dal přednost autoškole v Netolicích a řidičák získal v poklidu za objetí náměstí bez jediné světelné křižovatky.
Ovšem jsou i méně příjemné aspekty maloměstského života. Mnohé jsou vděčným námětem uměleckých děl. Je až s podivem, jak přesné charakteristiky ve Škvoreckého Zbabělcích, inspirované Náchodem, nebo Poláčkově Okresním městě, jemuž byl předobrazem Rychnov nad Kněžnou, zůstávají dodnes aktuální. Režimy se mění, civilizační vývoj je stále zběsilejší, ale na českém maloměstě zůstávají karty rozdané víceméně stále stejně. Honoraci stále tvoří hlavně starosta, učitel, farář, doktor a advokát, spolu s několika významnějšími živnostníky. Ke koloritu patří i místní významný zaměstnavatel, na kterém je městečko závislé, a poslanec, hájící lokální zájmy v metropoli a zajišťující, aby do města vedla dráha či dnes dálnice.
Stejná zůstává i snaha vymezit se. Povýšenost, jíž jsou sami často terčem, oplácí maloměstské obyvatelstvo venkovanům. Běda „vidlákovi“, který se na náměstí objeví v holínkách nebo traktoru brzdícímu provoz. Terčem řevnivosti jsou i okolní města. Vzhledem k hustotě městské struktury u nás o postavení regionálního centra soupeří často dvě až tři sídla srovnatelné velikosti. Nelítostné boje se tak vedou o umístnění úřadů a regionálních poboček čehokoli. Maloměstu nezbývá, než pozornost světa upoutat nějakou tou místní pamětihodností nebo slavným rodákem, ideálně připomínaným každoročním festivalem, oživujícím kulturní život a lákajícím „umělce z Prahy“. Kupodivu zatím dost vázne využívání regionálních specialit na lákání turistů, tolik oblíbené v zahraničí.
K nejtemnějším stránkám na maloměstě patří mezilidské vztahy. Sice zde nenajdeme kriminalitu a sociálně patologické jevy jako ve velkoměstech, ale o to více je zde rezignovanosti, závisti a vůbec problémů pramenících ze vzájemného „vidění si do talířů“. Lidé zde o sobě vědí hodně, nefunguje velkoměstská anonymita, zároveň však k sobě nemají tak blízko jako na vesnici, kde se lidé více navzájem potřebují, a jsou tudíž k sobě tolerantnější.
Zdaleka nejhorší atmosféra bývá ve městech, která ztratila své postavení regionálního centra a jen vzpomínají na zašlou slávu. Ukázkovým příkladem takto postiženého místa je Milevsko, druhdy významné královské město s jedním z nejbohatších klášterů v českých zemích. Úpadek byl završen v padesátých letech, kdy ztratilo pozici okresního města ve prospěch nedalekého Písku. Dusivá atmosféra frustrovaných měšťanů, nemajících možnost naplnit ambice, ke kterým se cítí být předurčeni, je ve městě cítit dodnes.
