Proč vlastně PragueWatch a proč teď?
Michaela Pixová: Myšlenka zrála delší dobu, ale na věc přišlo, až když jsme se dali dohromady s dalšími a zjistili, že nás štve stejný problém. Město roste naprosto bezkoncepčně a často se opakuje konflikt veřejného zájmu se zájmy radnic a magistrátu. Spousta staveb, které v Praze za posledních dvacet let vznikly, má korupční pozadí. A neustále také dochází k narušování územního plánu – od jeho vzniku v roce 1999 v něm došlo k tisícům změn. Za těch dvacet let se z magistrátu i dalších radnic stala dobře fungující firma. Ta vůbec nepracuje s městem jako s organismem, který by se měl vyvíjet podle nějakého strategického plánu. Město se přetváří fragmentovaným způsobem a jen podle finanční motivace.
Martin Veselý: Další rovinou je nedostatečná informovanost pražských občanů. Odborné práce čte několik desítek, maximálně stovek odborníků a nadšenců. PragueWatch má být médiem, které bude podněcovat veřejnou diskusi, která jediná může politiky omezit.
Spojuje vás kritika. Sdílíte i nějakou vizi toho, jak by Praha měla vypadat?
MP: Všem nám jde o město pro život, pro lidi. Mluvíme o městě, ve kterém by vítězil zdravý rozum a veřejný zájem. Mne například hodně zajímá centrum Prahy. Městskou památkovou rezervaci je nutné zachovat v co nejcelistvější podobě. Přece jen, když někdo zastaví kus proluky někde na okraji města, jde to vždycky zbourat a přestavět, nebo tam vysadit městskou zeleň. Ale středověký barák už nikdy nikdo znovu nepostaví. Až když jsem cestovala po Severní Americe, tak jsem si uvědomila, jak důležité je historické jádro města. Chceme také město, ve kterém by neexistovala socio-ekonomická segregace, hlídané úseky pro nejbohatší obehnané zdí (tzv. gated communities) a naopak prostorové vyloučení chudých. Jde i o to, abychom město pouze nekonzumovali, ale také jej prožívali. Aby se v něm lidé mohli věnovat co nejpestřejší škále aktivit. Dnes se tam jen chodí něco spotřebovávat – jídlo, kultura, zboží. Neustále musíš za něco platit, jsou prostory, kde musíš platit jen za to, že tam smíš být. Příkladem může být Hlavní nádraží. Tam zrušili lavičky, aby tam nemohli posedávat bezdomovci. Takže si můžeš sednout, jen když jdeš do restaurace, kde tě nechají, pokud konzumuješ a platíš.
MV: Důležitý je podíl občanů. Pokud se rozhoduje o nějakém místě nebo stavbě, měla by se radnice nejdřív zeptat jich – prostřednictvím internetu, dotazníkovým šetřením, uspořádáním schůze.
Proč se to neděje?
MP: Spousta obyvatel Prahy se k situaci staví dost lhostejně – mají pocit, že nic nezmůžou, a tak to raději nechávají běžet. Navíc tu je manipulace radničního tisku a propagace v ulicích. Například v okolí tunelu Blanka jsou cedule jako „Blíž Pražanům“ nebo „Praha podle WWWás“, což v lidech vyvolává dojem, že je možné se vyjádřit, jak má Praha vypadat, a že rozhodli i občané. Takže když jsem se nevyjádřil, je to asi i moje chyba.
MV: Když se objeví skupina občanů, začne jednat a vtáhne do toho další, tak může přimět orgány samosprávy ke změně postojů. Já to znám z případu Gutovky, kde díky tlaku občanů nebude mnohem větší část plánovaného areálu využívána komerčně nebo se možná dokonce nebude stavět vůbec. Důležitým nástrojem matení občanů je nestrukturovanost informací. Kdo z nás čte městské vývěsky, nebo loví zprávy na městském internetu, kde tu důležitou informaci najdeme až někdy po pátém, šestém kliknutí, a to ještě jen pokud víme, co hledáme a jak to najít?
Máme po volbách. V médiích se objevovala kritika magistrátu a městských částí, že se narychlo utratila spousta peněz na často úplně nesmyslné věci…
MV: Je řada případů, kdy se na poslední chvíli schvalují nějaké projekty. Většinou se to rozdělí a zaokrouhlí na 900 či 990 tisíc korun, aby se nemuselo vypisovat výběrové řízení podle zákona o veřejných zakázkách…
MP: Dobrým dokladem, jak se doutracovaly peníze, byla i volební kampaň. Když člověk viděl, jak masivní byla například kampaň ODS… Byli jsme opravdu zatapetovaní, obklopení propagandou…
MV: Navíc se předvolební kampaň ODS propojovala s informačními kampaněmi jednotlivých radnic, kde ODS vládne. Billboardy o tom, co radnice podnikly nebo plánují, se skoro překrývaly s tím, co slibovala ODS. Z obecního rozpočtu byla fakticky, byť nepřímo, financovaná její volební kampaň ODS.
A jak hodnotíte výsledky voleb?
MV: Objevil se pozitivní trend – lidé nevolí slepě, křížkovali, navíc poměrně uspěla některá místní sdružení, pokud se déle angažovala. Například Hnutí pro Prahu 11 na Jižním Městě, které má devět zastupitelů z devětatřiceti. A ani jedna strana nebude mít na radnicích většinu a bude se muset hledat koalice, což by mělo zaručovat větší vzájemnou kontrolu.
MP: Já jsem skeptičtější. To, že v Praze vyhrála TOP 09, není žádná výhra. Stačí se podívat na Kalouska a jeho styky s Hávou ze zbrojovky Omnipol… Vzpomeňme si, jak to vypadalo, když přišel na magistrát Bém. Všichni říkali: mladí, perspektivní, blabla, a nakonec to byl Bém, kdo naprosto podlehl korupčním mechanismům, které tam fungují už dvacet let. O tom, jak to na úrovni pražské komunální politiky fungovalo v devadesátých letech, vydal Čechokanaďan Martin Horák vynikající knihu Governing the post-communist city. Situace je teď navíc patrně horší než tenkrát. A dokud se nezmění legislativa, nebo nevznikne nezávislý kontrolní orgán, tak se na radnicích bude podobný byznys dělat dál.
Na své internetové stránce uveřejňujete informace o řadě kauz a z řady různých zdrojů. Podle čeho je vybíráte?
MV: Všechny informace ověřujeme. Měli jsme poměrně velkou diskusi, zda přijímat kauzy od politických stran, a zvláště před volbami jsme se tomu vyhýbali. Ověřujeme si, jestli jsou zaslané informace pravdivé, ale také jestli to není pouhá ventilace místního, například sousedského sporu. Jde nám také o to, zda má věc vztah k nějakému obecnějšímu problému, třeba jak nakládají obce s obecními pozemky a zejména se zelení, jak řeší sociální problémy v době deregulace nájemného, jakým způsobem v Praze bují korupční prostředí…
MP: Zajímají nás také reklamy, které se v Praze v podstatě neregulují, takže se stane, že jedna reklama zakrývá secesní dům několik let a nikdo s tím nic nedělá.
