Cíl je zřejmý. Možnost strávit příjemné odpoledne v prostorných čekárnách poliklinik či na dobře vytopených chodbách nemocnic, nadopovaných Julínkovými poplatky. V jádru jde ovšem o ukojení čistě erotické. Vždyť kde jinde se muž mého věku může bez obav svléci do půl těla (i hůř), aniž by to provázely nevhodné poznámky, kdo se k němu tak natěsno přivine jako rentgen při snímkování žaludku, v jakém sado-maso salonu mu mladá dívka v uniformě sestřičky zabodne jehlu do ruky za pouhých třicet korun ( je-li sestra cvachoidní, může jít o zážitek vyloženě intenzivní). Zkrátka, je to samá rozkoš, pikanterie a nápadité dráždění. Tedy, až na jednu drobnost, která se mi jeví být přeci jen poněkud nedomyšlena a nedovedena ke stavu extáze, již od systému zdravotnictví právem očekáváme. Mám na mysli kontrolu moči.
I já nedávno rafinovaně podráždil žlučník smažákem, cibulí a tatarkou, sepsal závěť a chvátal se polaskat s prostředím fakultní nemocnice. Než jsem však mohl vstoupit do říše jemných lékařských dotyků, byl mi dán do ruky kelímek s pokynem: „Do toho se vymočte.“ A to bylo záludné. Každý postarší muž se totiž před odchodem z domova s pochopitelnou obezřetností vyprázdní a my hypochondři se během cesty navíc málokdy stavíme na jedno (nechceme mít játra na hadry) ani neucucáváme limonádu (extrémně nebezpečná chemická směs). Chvilka v kabince nemocničního WC tak trvala na tom, že přeroste kategorii pouhé chvilky.
Chtěl jsem vymáčknout aspoň pár kapek. „Musíš, Honzo, musíš!“ povzbuzoval jsem se, jenže močové ústrojí podléhá tzv. volním aktům, jak jim říkají filozofové, relativně málo. Zkusil jsem tedy lest. Představoval jsem si Niagarské vodopády, kapající vodovod i nejslavnější bruselskou sochu. Broukal si melodii ze Zachraňte Willyho. Imaginoval jsem erupci karlovarského vřídla. Myslel na Štěpánku Hilgertovou, na praotce Noe, povodně roku 2002, mokrý orgasmus, skotské střiky i vinné střiky. Leč marnost nad marnost. Mé tělo bylo sugesci zcela nedostupno, pouťový hypnotizér by se po vystoupení se mnou nejspíše oběsil.
Bezmocně jsem si sedl na mísu a před očima mi běžel celý život. Uprostřed promoce jsem zjistil, že močím. Avšak nikoli do přiděleného kelímku, ale nazdařbůh do mísy. Projel mnou blesk. Vymrštil jsem se, zboural držák na toaletní papír, zažongloval s kelímkem a rozechvěle nastavil tělo k vrcholnému aktu. Bohužel, v důsledku leknutí prostata sevřela vše, co jí bylo nablízku, a odmítla pustit zbytek tekutiny z těla.
Byl jsem znovu na začátku. Naštěstí, tentokrát již u Hilgertové, sevření povolilo a já splnil úkol. Pln hrdosti jsem vstoupil do čekárny, to jsem však ještě netušil, že drama teprve začíná.
Dilema následujících minut znělo: jak kelímek držet? Všichni přítomní viděli, že jsem vyšel z WC, a jasně tedy pochopili, jaký poklad se v kalíšku skrývá. Abych se cítil co nejméně trapně, snažil jsem se plastový výlisek držet za horní hranu a nenápadně ho schovávat za stehno. Jenže mne vyděsila představa, že ho takto upustím, moč mi vnikne do bot a její zbytek se počne rozlévat chodbou všemi směry. Obraz katastrofy byl tak nutkavý, že jsem začal kelímek svírat neadekvátní silou. Jakmile jsem si to uvědomil, zrodil se v mé močí mučené mysli obraz, jak kelímek promáčknu a vymáchám si ve výměšku ruce. Hrůzný obraz mne donutil povolit sevření, což však znovu probudilo noční můru upuštění drahocennosti na zem. Neřešitelná emocionální situace!
V tu chvíli vstoupila do čekárny třešnička na dortu. Přesněji nádherná mladá dívka. Neodvratně upřela své blankytné oči na můj kelímek. Génius trapnosti se blížil ke svému vrcholnému číslu – začal jsem předstírat, že v kelímku mám kávu z automatu. Uchopil jsem ho s nonšalancí pařížského bonvivána a lehce přivoněl. Zvedl se mi žaludek a zavrávoral jsem. Děvče nepřestávalo sledovat podivína, na nějž nebylo připraveno. Začalo být nápadné, že z kelímku neusrkávám. Má panika rostla. Co teď? „Na zdraví,“ vylétlo mi z úst a pokynul jsem ke krasavici svým kelímkem. Domorodé osazenstvo čekárny, na nějž jsem nějak zapomněl, mne sledovalo se zděšením a se zatajeným dechem čekalo, zda se opravdu napiju toho, o čem všichni dobře věděli, odkud to pochází. Vysvobodila mne sestra. „Pan Stern,“ zavolala. I když jsem si říkal, že mne, celebritu z Nového Prostoru, nemusela zrovna vyvolávat jménem, její hlas mi zněl jako andělský chór. Anděl však dodal: „Tak co, načůral jste aspoň něco?“
„Trochu,“ špitl jsem provinile míjejíc krasavici... A tak mi došlo, že čůrání bylo v nemocnicích zavedeno jako regulační opatření, s nímž se jakékoli julínkovné nemůže měřit. Příště půjdu raději do masážního salonu.
