Tak nějak jsem si vždycky myslel, že dost čtu. Alespoň tedy jedna má přítelkyně, když si přede mnou sundala podprsenku a já jí začal vykládat, co je to orální fixace, si podprsenku zase oblékla a prohlásila: „Jendo, ty moc čteš“. Kdyby se onoho podprsenkového dne neodstěhovala k jistému fotbalistovi, mohl jsem jí dnes vyložit, jak moc se mýlila.
Ve škole nám říkali, že v prvních dvaceti letech 20. století byli důležití Kafka, Hašek, Proust, Joyce, abysme je četli. Je vidět, že pánům profesorům ten seznam nobeláků zatajili, jinak by nám museli doporučit úplně jiná jména: Theodor Mommsen, Bjornstjerne Bjornson, Selma Lagerlöfová či Karl Adolph gjellerup. Já blbec louskal Bretona, když už založil ten surrealismus, ale to jsem ještě nevěděl, jakej je to nýmand, a že jsem místo něj měl mít na stolku Carla gustafa Vernera von Heidenstama a Jacinto Benaventeho.
Nabokovovu Lolitu jsem taky četl marně, jednak tam nebylo zas tolik sprosťáren, jak jsem doufal, a druhak jsem si měl uvědomit, že mnohem důležitější je grazia Deleddaová a Sigrid Undsetová, neboť jsou laureátkami.
Tak dlouho jsem oslňoval v pražských kavárnách svou znalostí Wellsova Stroje času! A přitom jsem se nevědomky zesměšňoval, neboť praví vzdělanci diskutují o Fransi eemilu Sillanpääovi.
Zapomeňte na Apollinaira, Majakovského, Ferlinghettiho, Kerouaca, eluarda, Aragona a jiné nicky. Skutečným borcem je Odysseas elytis. Musilova Muže bez vlastností odvezte do antikvariátu a čtěte gabriele Mistralovou.
Dokonce ani george Orwell si za tu užitečnou Farmu zvířat nevysloužil cenu cen. Pearl Bucková ano a já vůl vůbec nevím, kdo to je. A nevím ani, kdo je Halldór Laxness, ano, plijte na mne, debila.
Vždycky jsem si myslel, že dost letí tenhleten Mika Waltari, protože každý, s kým jsem mluvil, zná egypťana Sinuheta. Jenže pravej frajer je giorgos Seferis. To je Řek (ale nikoli Zorba, toho švédská akademie nezná).
Řekl bych, že pár lidí četlo Jméno růže Umberta eca se zatajeným dechem. Dýchalo by se jim však mnohem volněji, kdyby věděli, že v pomyslném ringu by eca složil Miguel ángel Asturias už v prvním kole. William Styron se svou kuriózní Sophiinou volbou by dostal K.O. po pár vteřinách. Moravia by se s Horalkou nevydrápal ani mezi provazy (dobře mu tak, měl napsat Tatranku). Tolkiena nebudu ani připomínat, toho asi nikdo z vás nezná (na rozdíl od Wole Soyinky, laureáta).
Docela se mi líbil Kundera, pobavil mě ephraim Kishon, špatnej se mi nezdál Amos Oz, myslel jsem, že Salman Rushdie nepíše zle. Jenže to jsou lúzři, jestli to ještě nevíte, Jasunari Kawabata je strčí do kapsy. Kenzaburó Óe možná i do krabičky od sirek.
Zweig? Meyrink? Rilke? Babel? Saint-exupéry? Bulgakov? Bradbury? Ha ha! Brecht, ibsen, Dürrenmatt? Dějinám budou pro smích. Do dějin patří Toni Morrisonová.
Jako hodně teď letí tenhle Paulo Coelho, ale věřte mi, jestli se nechcete ztrapnit, raději tohle jméno v intelektuální společnosti nevyslovujte. To se spíš vytaste Naguibem Mahfouzem nebo Seamusem Heaneyem, pak budete opravdu bodovat.
Jestli vás obalamutili a namluvili vám, že Peter Hoeg je bomba, a kdo nečetl Cit slečny Smilly pro sníh nebo Představy o dvacátém století, že je nula, tak vás mohu uklidnit. Nula je Hoeg, ty jeho severský dumky dejte klidně do sběru a mažte do knihovny pro Kao Sing-tiena a rovnou sebou vemte jednu igelitku na hromádku od Vidiadhara Surajprasada Naipaula.
Teda, abych nelhal, pár těch nobeláků znám. Oni to kupodivu dali třeba Hemingwayovi, Orhanu Pamukovi a dokonce i tomu grafomanovi Singerovi. i toho Marquéze jsem četl, o Sartrovi jsem slyšel a o Hamsunovi aspoň vím, že byl nácek. Ale nedá se nic dělat, drtivou většinu těch nejlepších z nejlepších psavců neznám a některá jména nejsem schopen ani vyslovit.
Ono teda, když nemohu spát a převaluji se v posteli, na mne leze takové podivné podezření, noří se takový podivný nápad, že by třeba chyba nemusela být tak úplně ve mně, ale v těch, co tu cenu udělují. Ale pak tento paranoidní blud zaženu, odkopu, zažehnám, zaříkám a domluvím sám sobě: „Jendo, ty moc přemýšlíš.“
