Knihy vydalo nově vzniklé nakladatelství Karolina Voňková-Lipnik. Komix je jedinečné interaktivní a zábavné médium, které může zprostředkovat „O přibjehi“ širšímu čtenářstvu. Vizualita komixů Vojtěcha Maška také vychází z autentické skutečnosti, protože kreslí podle fotografií lidí a situací, jak skutečně proběhly. Zároveň je s hravostí domýšlí a pointuje.
Albína
Jako první jsem si přečetla komix o Albíně, matce sedmi dětí z romské osady na východním Slovensku. Přísně se drží autentického vyprávění zúčastněných osob. V obraze se dokonce objevuje „mluvící hlava“ jako ve filmu, která vrací děj vždy znovu od vyprávění zpět k přítomnosti. Albína vypráví o dětství v Ostrovanech, o svých láskách, o manželství a životě v osadě, do které nikdy úplně nezapadla, protože pocházela odjinud. Proto i nahlíží její řád a život s odstupem a nadhledem. Její příběh má velikost a dramatický oblouk. Po povodních roku 1998 přijdou do osady pracovníci Člověka v tísni. i ti vyprávějí. O šoku z prostředí, o místní hierarchii a zvycích, které jsou pro nás úsměvné, ale při bližších pohledu zjevují bohatství romské kultury. Texty „v bublinách“ jsou uvolněné, nejedná se o přežvýkanou spisovnou mluvu. i promluvy Albíny nebo jiných Romů jsou buďto v romštině s českým překladem vedle, nebo zaznamenané tak, jak skutečně ten který člověk mluví. O setkání a vlastně protnutí dvou kultur jde v tomto případě téměř doslova, ale konkrétní zápletku by nebylo fér prozrazovat.
Keva
Keva je v mnohém velmi odlišná. Prostředím, příběhem, ale i způsobem zachycení. Do hry tu vstupují samotní autoři knihy. Vedle této role ale samozřejmě i zastupují „bílou“ většinu a její způsob myšlení. Tyto pasáže jsou stejně cenné, jako vyprávění hlavních postav, protože zachycují zmatek, nepochopení, úžas, úctu a všecky další možné pocity spojené s odhalováním toho, jak žijí naši sousedé, které tak málo známe. V tom je ostatně hlavní smysl a síla těchto tří knížek – demontují klišé o Romech, zpochybňují „důkazy“ z autentických výpovědí. Kromě toho se pod vrstvou vyprávění o Kevině životě na Smíchově, o neustálém stěhování a dalších problémech, vynořuje i situace, v níž je toto vše vyprávěno. Je to chvíle důvěry a příjemné zvědavosti, se kterou si autoři s Kevou povídají. A Keva, jakožto hrdá dívka něco nechává zahalené tajemstvím, dotýká se ale i palčivých problémů, dealování drog, shánění práce atd. Nejvtipnější je pasáž o armádě učitelek, které při tolikerém stěhování musela Keva poznat. Místo zahořklosti je tu ale legrace z osob, které si frustrace vybíjejí na Romech nebo jiných menšinách. Úsměv ale tuhne při popisu setkání s rasisty, kteří si podobné vnitřní pnutí vybíjejí fyzicky v ulicích města... Keva není tolik dějová, spíš s lehkostí i citlivostí zachycuje pocitový svět této osmnáctileté dívky a její názory na svět, ve kterém žije.
Ferko
Poslední z řady komixových knížek představuje opět úplně jiný svět Romů. Po Albíně z chudé osady a Kevě z centra Prahy je to Ferko, o kterém je těžko říct, odkud přesně je a kde žije. Stále totiž vlastně kočuje, ačkoli už ne s maringotkou nebo koňským povozem. Stěhuje se z bytu do bytu po celé zemi a chvílemi i po celé evropě. Pro něj jsou všichni Romové, ať žijí kdekoli, příbuzní, s nimiž se domluví stejným jazykem. Tvůrčí trojice, která opět v knize vystupuje, tráví většinu času tím, že Ferka hledá. Jedinečným rysem, odlišujícím tuto část od předchozích, je neskutečná verbální zdatnost hlavního vypravěče. Pro člověka, který neumí romsky, je fascinující rituálnost promluv, prosycená hlubokou nábožností a neustálým utvrzováním vzájemnosti. Stále ovšem díky komixovému rámci víme, že Ferko ví, že je nahráván, takže místy můžeme rozlišit i tušenou míru stylizace. V tomto díle jsou Ferkovým promluvám, které jsou vlastně mikropovídkami, věnovány i čistě textové dvoustranny.
Keva, Albína, Ferko, O přibjehi. Máša Bořkovcová, Vojtěch Mašek, Markéta Hajská, nakladatelství Karolina Voňková-Lipnik, 2010.
