Když světla ramp uhasnou a novináři odejdou pokrýt další „event“, panu Bartákovi evidentně odlehne. Teď nemá problém se zastavit a klidně rekapitulovat svůj osud. Jistá dávka překvapení je vždy oživující – bývalého mistra republiky ve vzpěračském dvojboji bych v něm určitě nehledal. Jinak je ale jeho vyprávění zajímavé i z jiného důvodu. Lidí, jako je on, totiž vidí kolem sebe dost...
Z TOVÁRNY DO PRÁZDNÉHO ČASU
Na začátku stojí pevná práce ve Škodovce, sport a cesty s kamarády do bulharských a rumunských hor. Pak ale továrna v rodné Rotavě, obci za Sokolovem, zavírá brány a pan Barták odchází na volný trh. „Dělal jsem různé práce, třeba číšníka v nádražce. Začali jsme také soukromničit, zámečnické práce i vejškovky, ale nedařilo se nám a spadli jsme do dluhů,“ líčí. I parta se po zavření fabriky rozpadla: „Jeden kluk odešel do Německa, druhý se odstěhoval do Ústí.“ Prázdného času bylo rázem víc než dost a na povrch se stále silněji drala otázka: co s ním?
„Do té doby jsem byl zvyklý pořád něco dělat. Pak ale nebylo nic a v Rotavě se ani nic nenabízí,“ vzpomíná pan Barták. „Šel jsem si zahrát kulečník, šipky, dal jsem si jedno pivo, začal pít frťany… Nějak jsem do toho spadl, takže jsem se ráno vzbudil, zašel na pivo do zeleniny a odjel za klukama do Kraslic. Prostě o ničem,“ obrací se do minulosti, kdy nakonec přišel o bydlení a nějaký čas pendloval mezi byty svých kamarádů.
Od té doby se Antonínovi Bartákovi podařilo odlepit. Čtyři měsíce strávil v protialkoholní léčebně a teď je jedenáct měsíců „čistý“. Žije v azylovém domě a pomalu se z něj stává optimista. „Nový Prostor vnímám jako takový další krůček dopředu,“ říká a dodává: „Chci si teď udělat ještě rekvalifikaci na počítače. Myslím, že práci v Sokolově pak najdu.“
SÍTĚ A STIGMATA
Osud pana Bartáka je v mnoha ohledech typický. Úpadek spojený s érou ekonomické transformace je vepsán do kolektivní paměti regionu, jenž se stále potýká s vysokou nezaměstnaností, nízkou vzdělaností (jako v jediném kraji zde chybí univerzita) i nízkými platy. Příběh ale přesto nelze úplně zobecnit. „Má určitou výhodu,“ říká o čerstvém prodejci Petr Dorschner ze společnosti Pomoc v nouzi, která začala NP v Sokolově distribuovat. „Z minulosti mu přeci jen zůstali známí a může se opřít o křesťanskou komunitu, k níž náleží. To mu pomůže i v prodeji,“ vysvětluje a dodává, že sociální pouta jsou zejména na menších městech alfa a omega existence. Rozhodují třeba i o tom, jestli člověk získá práci, za kterou mu soukromník opravdu zaplatí. Přijít o ně naopak znamená živořit na okraji.
Právě lidem, jenž mají zpřetrhané vazby s okolím, nabízí společnost Pomoc v nouzi podporu: z peněz EU provozuje v Sokolově a okolí denní centrum pro bezdomovce, má domy na půl cesty pro mladé, kteří vyšli z ústavů, tréninkové byty a azyly pro jednotlivce i matky s dětmi. Ačkoli působí jako silná organizace, vedoucí „maminkovského“ azylu Jaromíra Fajtová tvrdí, že zdejší si musí umět pomoct hlavně sami a na instituce spoléhat nemohou. „Oproti jiným krajům zde chybí veřejné a sociální služby, infrastruktura je slabá. Jako jediný kraj například nemáme psychiatrickou kliniku a nemocní musí doufat, že je vezmou v Bohnicích nebo do Beřkovic. Chybí zde péče o staré lidi, kteří nemají příspěvek na péči, není tu drogová komunita, detox ani nízkoprahový klub. Přestože mladí v Sokolově kouří marihuanu běžně od čtrnácti a rozmáhá se pervitin i heroin, město ten problém nevidí,“ vypočítává bývalá pracovnice místního káčka.
Fajtová přitom přiznává, že u spousty lidí, kteří zavítají do domů Pomoci v nouzi, dosahuje ztráta vazeb a demotivace takového stupně, že se během pobytu prostě nikam neposunou. Zároveň ale zdůrazňuje, že ani těm, kdo se snaží, společnost cestu nijak neulehčuje. „Stigmatizující je už to, přicházet z azyláku. Proto třeba lidem ‚oficiálně‘ nepomáháme hledat práci, volají si sami. Nebo tady máme maminku, takový dobrý příklad. Udělala obrovský pokrok, ale její děti začaly chodit ze školy s tím, že učitelka prezentuje jejich domov před třídou jako nějakou zoo, kde není snad ani záchod. Přišla za námi, jestli by sem mohla učitelku i s dětmi pozvat,“ vypráví.
Samostatnou kapitolou jsou Romové. Nejen na Sokolovsku není jiná barva kůže rozhodně žádnou „výhodou“. Naopak, je to důvod říct ne, položit telefon nebo se začít kroutit. „Ve zdejším zahradnictví sháněli zahradnici a u nás je jedna romská maminka. Když jim po telefonu řekla, že je vyučená, hned po ní skočili a vzkázali jí, ať okamžitě přijde. Samozřejmě ji pak odmítli a místo dostala bílá nevyučená,“ přibližuje vedoucí azylového domu případ, kdy „líp se učit“ prostě nestačí.
ROTAVO, ROTAVO...
Nasedáme do auta a vyrážíme do šestadvacet kilometrů vzdálené Rotavy. Ne snad proto, abychom se podívali na rodný dům Antonína Bartáka, ale proto, že rozdělování lidí se odehrává i v prostoru. „Vytváří se tam ghetto. Města jako Sokolov vystěhovávají Romy z centra do okolních měst, jako je Rovná, Slavkov nebo právě Rotava. Mám pocit, že tak potajmu vznikají nové Chánovy,“ říká Fajtová, zatímco odbočujeme z hlavního tahu spojujícího Karlovy Vary s Chebem a začínáme stoupat do vrchů Krušných hor.
Když projíždíme hlubokými lesy, stěžuje si žena, jež má sama na okraji Rotavy domek, na špatnou dopravní obslužnost. „Lidi jsou tady odkázaní na vlak, který je sedm kilometrů daleko, nebo na autobus, jenž ale jezdí zřídka a o víkendu vůbec. Taky je čím dál dražší. Když jsem sem přišla, stál lístek do Sokolova šestnáct korun. Dnes je za čtyřicet dva, takže když máš dojíždět za prací, dáš denně skoro stovku,“ říká.
Rotava, respektive její horní část, se před námi nakonec otevírá jako sídliště uzamčené na svazích horského údolí, kam turista nezavítá. Když se procházíme po ulicích, mám pocit, jako bych se pohyboval v jednom z obrazů Edwarda Hoppera. Prostředí je až sterilní a navenek panuje nerušená idyla: hlavní ulice je uklizená a čistá, občas mine chodec, městský úřad je zrekonstruovaný a hřiště s umělým povrchem připravené na fotbalový mač. Zároveň se ale nelze vyhnout dojmu prázdna a pocitu, že za barevnými fasádami paneláků se skrývá rozvrat.
„Všechno je tady takový bonbon a pozlátko. Rozbalíš ho a zjistíš, že uvnitř může být pěkně trpký,“ říkají Josef a Venca, dva bratři, kteří pracují pro městský úřad a sbírají po ulicích odpadky. Fajtová ukazuje na letáky v oknech prázdných bytů a doplňuje je. „Zrekonstruovaný 3+1 za dvě stě padesát tisíc. V Sokolově, necelých třicet kilometrů odsud, by ten samý stál milion a půl. Nikomu se sem nechce,“ říká a pokračuje: „Dřív to bylo tak, že na jeden vchod připadala jedna romská rodina. Dnes je poměr opačný. Lidé tady zároveň nenajdou práci, takže spousta rodin tone v dluzích.“
HRAD HRŮZY
Paneláky na horní Rotavě přitom nemusí být pro zadluženou rodinu konečnou stanicí. Radnice je totiž neúprosná a kdo nezaplatí, musí odejít do dolní části obce. I Rotava má svůj okraj, od paneláků je to k němu zhruba dva kilometry a když jím procházíme, je zřejmé, že tady už si nikdo na nic nehraje. V centru dolní Rotavy, původním průmyslovém srdci obce, stojí rozbořený areál Škodovky, ze kterého zbyla jen jedna funkční hala. Kolem ní se rozestírají chátrající domky, podle Fajtové často bez vody a elektřiny, a návsi dominují vedle haldy betonových skruží také zavřené, rozpadající se potraviny. „Horko těžko tady přežívá jeden koloniál, ale už začal prodávat i na dluh,“ říká Fajtová.
Stranou stojí několik oprýskaných domů v pokročilé fázi rozkladu, do kterých radnice vystěhovává neplatiče. Před jedním z nich potkáváme Štěpána Fusku, důchodce v teplákové soupravě, který si vyšel na slunce ohřát kosti. „Říkám tomu hrad hrůzy,“ ukazuje na dům a bez okolků nás bere na prohlídku. Vlhkými a chladnými chodbami vystoupáme do druhého patra, kde otevírá byt číslo třináct: dvě místnosti, záchod na chodbě, čtrnáct set měsíčně.
„Tomuhle zase říkám vánoční výzdoba,“ ukazuje rodilý Rotavák a bývalý dělník ve fabrice na plíseň pokrývající zeď v kuchyni. Třiašedesátiletý muž neztratil smysl pro humor, ale jinak už mu toho moc nezbývá. Žije tu sám, občas si dá kafe se sousedkou, ale jinak celý den nedělá nic. Rodina za ním nejezdí a sám se nazývá sirotkem. Vyhlídky do budoucna? „Chtěl bych přežít další zimu. Dá se to, ale letos tady bylo i minus sedmadvacet.“
