Na Kobylisích dříve prodávala vaše paní Hana. Jste tu teď místo ní?
Dá se říct, že ano. S Novým Prostorem jsem začínal loni v srpnu, protože jsme byli ve finančních potížích. Nejprve jsem šel na Arbesovo náměstí, kde mi to ale vůbec nešlo. Než si lidi zvyknou, tak to chvíli trvá, jednoduše jsem tam neprodal skoro nic. S manželkou jsme se pak dohodli, že bychom se mohli střídat na Kobylisích. Když by měla čas ona, šla by prodávat, a kdybych měl čas já, tak bych si sem šel stoupnout. Na Novém Prostoru s tím nikdo neměl problém, jenže potom manželka omarodila. Tak tu teď stávám jen já, přestože zdravotně na tom taky nejsem nejlépe. Berou mě plotýnky, tak dvakrát třikrát do roka se zablokují docela. Někdy se u toho stání kroutím jak had.
Překonal jste počáteční ostýchavost kolemjdoucích?
Už je to celkem dobré. Neříkám, že je to nějaké závratné číslo, ale okruh stálých zákazníků jsem si vytvořil. Část z nich dokonce chodila ještě za mojí ženou a teď se mě na ni ptají. Kolikrát ji mám pozdravovat. Od mé ženy jsem pak dostal cenné rady k prodeji. „Pokud nebudeš vyvolávat, lidi si tě ani nevšimnou,“ řekla mi a je to pravda. Jsou lidi, co koukají do země, mají klapky na očích a nevidí doleva doprava. Nejdřív jsem s tím měl problém, ale už jsem to prolomil a vyvolávám. Když ráno přijdu, tak abych se zahřál, dám takový střední hlas, a pak, když už chodí víc lidí, to zvyšuju. Nehulákám, ale musí mě být slyšet.
Na Kobylisích jste se tedy zabydlel?
Samozřejmě, že někdo na nás kouká jako na žebráky, jako bychom byli méněcenní. Tomu se ale akorát zasměju a nevyvede mě to z míry. Jak prohlásil nedávno jeden kolega z Prostoru: Když se někdo směje prodejcům NP, směje se jenom vlastní blbosti. Tuhle větu můžu jenom opakovat. Pak jsou ale i lidé, kteří ocení naši snahu se uživit a ještě třeba přispějí. Naštěstí je dost těch, kteří nás berou takové, jací jsme.
Daří se vaší paní?
Po zdravotní stránce je zatím ráda, že je ráda. Na to, aby šla prodávat, to zatím není. Já doufám, že se to zlepší, protože její zdravotní stav mi samozřejmě není jedno. Teď jsem rád, že tady v rámci možností můžu stát já.
Kromě toho, že tady stojíte, můžete ještě nějak pomoct?
O Velikonocích jsme si po dlouhé době vyjeli spolu do Kutné Hory a strávili tam pár pěkných dní, s tím jsem byl spokojený. Jinak se pochopitelně snažím pomáhat při obstarávání chodu domácnosti. Vaříme buď já, nebo nevlastní syn, a když vaří manželka, je pokaždé někdo s ní, aby náhodou nezkolabovala, což už se taky párkrát stalo.
Není to žádná sranda a někdy jsem už z toho trochu na nervy. Třeba nákupy obstarávám výhradně já a to lítání už mě kolikrát nebaví. Praha je zacpaná, autobusy plné, to mi tady vadí. Točím se v takovém každodenním stereotypu.
Stres na ubytovně
Jak řešíte bydlení?
To je právě ten problém. Už dva roky žijeme na ubytovně. Já s manželkou máme jednu místnost a syn druhou, ale na stejném patře. K bydlení se dá říct snad jenom to, že mi vůbec nevyhovuje.
V čem je chyba?
Když jsme se nastěhovali, tak to ještě šlo, ale teď už je to někdy o nervy a člověk je tam pořád ve stresu. Když přijdou děti ze školy, tak venku před okny řvou, pokoj máme přímo nad kuchyní, kde si sousedi kolikrát dělají mecheche a diskotéky… Oni pracují, to zas nemůžu říct, že ne, ale neumějí se chovat, takže už mi několikrát nezbylo než zavolat policii. Říkám si vždycky, že počkám do desíti, kdy platí noční klid, a pak zavolám. Někdy se to uklidní, ale někdy vytočím policajty. Když přijedou, je do půl hodiny klid.
Jsou na ubytovně jen konflikty, nebo se pěstuje i výpomoc?
Někdy si říkám, že je lepší se snad ani nestýkat, protože je to jedna velká faleš. My máme psy, takže když s nimi jdu ven, tak akorát projdu kolem a raději se ani s nikým nebavím. Pár známých, které si pustíme do pokoje, ale na ubytovně je. Když manželka potřebuje udělat vlasy, pozve si kámošku odvedle z patra. Ta je tam taky s rodinou a dá se s nimi dobře bavit…
Zmínil jste, že bydlení je problém. Dá se s tím něco dělat?
Máme psy, takže bych si ideálně představoval rodinný domek se zahradou, ale kde na to vzít. Ostatně, ani ubytovna by pro mě nebyla problém, kdyby prostředí bylo příjemné. Před pár lety jsme žili se ženou například na ubytovně v Klecanech, která byla výborná. Jenže já jsem potom onemocněl právě s plotýnkami a přestali jsme být schopni ji platit. My už jsme toho taky prošli, jsme horší než komedianti (smích). Neřeknu vám přesně, to bych si musel sednout a vzít do ruky tužku a papír, ale co jsme se ženou spolu, a to bude letos v červnu patnáct let, stěhovali jsme se minimálně dvacetkrát… Rád bych teď s bydlením něco udělal. Mám už něco rozjednané přes kamarády, bylo by to bez akontace, bez kauce a ze známosti, ale vzhledem k tomu, že člověk akorát tak poplatí ubytovnu, je dost těžké přestěhovat se jinam. Moc by se mi ale líbilo, kdybychom já a manželka mohli mít každý vlastní pokoj. Jí totiž vadí, že chrápu, čemuž na druhou stranu rozumím. Sám jsem měl takového spolubydlícího a nezamhouřil jsem kvůli němu v noci oka. Nedovedu to ale ovlivnit (smích).
Roboti u pásu
Řekl byste, že ubytovna je dneska váš domov?
To v žádném případě, beru ji jako provizorium. Já mám domov v Kutné Hoře, kde jsem se narodil, akorát, že jsem tam přišel o byt, ale jinak je to moje domácí půda. Tam se narodila i moje manželka, jsme dokonce z jedné ulice.
Jak se stane, že člověk přijde o byt?
Jednoduše, nejsem první ani poslední, na koho přišla exekuce. Když v roce 2008 zemřela máma, ještě asi rok jsem tam bydlel, ale pak už jsem nezvládal platit. Bylo to tehdy podivné, protože nějaké dluhy jsem měl, to uznávám, ale když mi to přišlo, byla tam i řada věcí, o kterých jsem nevěděl a které jsem podle mě nemohl reálně způsobit. Na umoření dluhu jsem si tehdy půjčil od jednoho městského policajta, který byl ve spojení s lichváři, jenže on mi pak napálil splátku osm tisíc měsíčně a každý měsíc devítiprocentní úrok. V práci jsem tehdy vydělával kolem třinácti tisíc a i z toho mi strhávali, takže když se to sečetlo, nemohl jsem s tím vyjít. Z bytu jsem se vystěhoval, s manželkou jsme si našli podnájem, ale když se zvyšovaly platby i tam, museli jsme jít dál.
Čím jste se v té době živil?
Osm let jsem pracoval ve Stavebních strojích v Kutné Hoře, na což mám docela dobré vzpomínky. Udělal jsem si tam vazačské zkoušky, jeřábnické zkoušky a byl tam docela dobrý kolektiv. Později jsem pracoval ve Foxconnu, což byla pásová výroba počítačů. Na to už tak dobré vzpomínky nemám.
Co vám vadilo?
Oni si dělají velkou reklamu, ale jejich jednání není ideální. Často nalákají lidi na práci a pak je po třech měsících vyhodí, aby jim nemuseli platit odstupné. Také jsem tam moc nerozuměl vedoucím pracovníkům. Měli univerzitní diplomy, tvářili se jako mistři světa, ale neměli žádné chování. Někdy na lidi řvali, když se jim nedařilo plnit normu, nebo rozdávali pokuty. Pochopím, že práci je třeba udělat, ale zase rozumně. Někteří nadřízení si ovšem myslí, že člověk udělá všechno, ale kdyby měli sami dělat na páse, tak by mluvili jinak. Té buzerace tam byla spousta. Z lidí dělali roboty.
Zbývá vám dnes kromě prodávání NP a starosti o domácnost nějaký čas?
Čas na koníčky si najdu. Samozřejmě mám rád sport, teď prožívám hokejové mistrovství. Mám rád dobrou muziku, z mé generace třeba Michala Davida nebo Dalibora Jandu, na kterých jsem vyrůstal. A pak se mi líbí dechovka, country muzika nebo občas folk. Od každého něco, ale melodickou muziku mám rád.
