Odkud se znáte? Jste kamarádky z dětství?
Zuzana: Dělaly jsme spolu v hospodě, ale víc jsme se skamarádily až na nějakém výletě, kde všichni hráli ping-pong a chodili na houby. Navíc v té době běžel nějaký hokej, takže když nepinkali nebo nebyli na houbách, dívali se všichni na televizi. Samí kluci. Hrozně jsme se nudily, tak jsme…
Adéla: …si začaly rýmovat a do toho pily…
Takže z nudy?
Z: No jo, z nudy. A všechny jsme tím otravovaly.
A: Byly jsme totiž pak hrozně nadšené. Měly jsme takovou eufošku, že jsme to všem chodily rýmovat, ale nikoho to nezajímalo… (smích)
Z: A všichni utíkali od ping-pongu. To se mi taky líbilo, že to všechny otravuje.
A: Pak už všechno, co jsme říkaly, muselo být v rýmu. Ráno jsme se probudily a furt to pokračovalo. Bylo to srandovní.
To bylo první veřejné vystoupení?
A: Veřejné až v té hospodě, když měla první výročí. Byla oslava a každý mohl něco předvést. My jsme si vzaly šusťákovky – tehdy jsme se stylizovaly do Salt´n´Pepa – a kšiltovky a tenisky.
Co jste zpívaly?
Z: Byl to speciální text o štamgastech. Základní slogan byl „Alfa, Alfa, Alfa..“ – protože tak se říkalo té kavárně – „...kávu si tu pil i Marián Čalfa.“ To byl náš první veřejný rým.
A: Jo a pokračovalo to: „ale my ho tady nechceme, jeho přehazce říkáme ne, ne, ne.“ To byl zase největší rým.
Proč jste si daly jméno Čokovoko?
A: S kamarádem jsme šli na procházku s jeho psem, pes šel před námi a ten kamarád poznamenal, že má rozšířený čokovoko, tedy anální otvor… A mně to přišlo jako dobrý slovo, nikdy předtím jsem to neslyšela.
Z: Lidi, co mluví spisovně, s tím občas mají problém. Slyšela jsem jednu slečnu říkat „čoko-oko“. Teď jsem to nesledovala, ale svého času se po zadání té spisovné verze do googlu objevovala spousta odkazů na pornostránky. Justin Timberlake a jeho čokovoko a tak…
A: Jakože člověk googluje porno a najde nás, nebo naopak...
MIMO PŘÍRODU I HARDWARE
Poslední dobou jste celkem populární... Jak se s tím vyrovnáváte? Poznávají vás třeba lidi na ulici?
A: To je takové pseudo, já to tak ani nevnímám...
Z: Tys vlastně kvůli tomu dostala nějakou slevu na fusekle?
A: Ne, to bylo v knihkupectví. Bohužel.
Z: Nikdo nám nepřevrací popelnice a nestuduje, co vyhazujem.
A: Napsali o nás akorát v Rytmu života.
Ale?
A: No, mám to doma. Akorát to ještě neumím oskenovat. Až se to naučím, tak vám to pošlu. Ten článek se jmenuje „Eva Pilarová – lesbičkám pro legraci“. A podtitul je „A nechybí ani sprostá slova“.
To je celkem jedovatý titulek.
A: To hodně. Reaguje to na naší píšničku Evo! Respekt Evě Pilarové a vyznívá to tak, že jsme prostě lesbičky...
Z: A ještě zlé…(smích) Je to na stejné stránce jako článek „Michael Jackson: Nebezpečné sperma“. Tak myslím, že to je v dobré společnosti. A pak je tam ještě „Charlottka Gottová drtí spolužáky“. Všechno má asi tak stejnou výpovědní hodnotu.
O vás se občas mluví jako o lesbičkách – jak to vzniklo?
Z: Jednak to bylo v tom Rytmu a jednak se na to asi hodíme. Prostě holčičí kapela.
A: To je takový marketingový tah, o který jsme se nijak nezasloužily (smích).
Setkáváte se s tím, že vás lidi vnímají skrze ženskost?
Z: Tak to je asi nevyhnutelné. Kdybychom byly třeba v prvé řadě ajťačky, tak by se to celé profilovalo jinak.
A co jste v první řadě?
Z: Neřeknu (smích). Ale ty texty jsou o tom, co holky dělají celý den a tak. Kdyby ty písničky byly o hardwaru, tak by to bylo spíš pro nějakou tu IT komunitu. To je tak obdobné. Kdybys byla králík, tak to bude o králících... Nás by asi spíš nenapadlo, o čem jinak psát. Nějakou abstrakci – to nezvládneme, o přírodě – nezvládneme, takže to je to jediné, co se nabízí. Jako WWW to prostě nezvládneme...
A: Ale tam to píše nějaký básník, ne?
Z: „Karamel je cukr, který se neuzdraví...“
A: Asi chodí do přírody a pak má víc témat... Taky budem na jaře chodit ven.
Z: Já si někdy přijdu taková trošku klučičí. Třeba nepláču. Teď jsem někde četla výzkum, jak často má plakat průměrná žena a průměrný muž. Jsem úplná anomálie, robot mimo statitisiku.
A: A to byl německý výzkum?
Z: Ne, to byla nějaká evropská škála pláče, prostě standardizovaný pláč... (smích)
A: Tak to zvětšuje to Portugalsko, tam bulí denně. I borci.
Z: Tak ještě, že to vytlumím.
A: Vyrovnáváš průměr...
Z: Já spíš tak kopu do věcí.
A: Kopeš?
Z: Kopu. A mluvím strašně sprostě a tak. Jako malá jsem si za sprostá slova dávala sama facky – abych se vychovávala (smích).
TAŤKA SNÍMÁ TEPLOTU
V textech „pár“ sprostých slov máte – jak se vám to zpívá?
Z: Mně to nevadí.
A: Mně to vadilo, když jsem teď ty texty přepisovala. To jsem si říkala: „Jéžiš, je toho tam moc.“ Ale pak na koncertě už mi to nevadí.
Jak to vnímají doma?
A: Moje máma dobrý. Tvrdí, že je naše jediná fanynka. Akorát včera jsem měla průšvih, protože v písničce Sebevražda je, že Karel Gott kadí. Amálka, moje čtyřletá dcera, to pěkně celé přezpívala babičce, která pak hned volala, ať to vyndám. Z: U nás se to moc nerozebíralo. A babičce se to líbí. Na stará kolena začala být moderní. Jakože už přijala, že existuje sexualita. Pamatuju si, že když jsme se koukali s bráchou na Beverly Hills, kde se Brenda líbala s Dylanem, ale fakt prostě jen na gauči, nic ostrého, tak babička začala hrozně bouchat dveřmi a byla strašně naštvaná.
A: Mně Beverly Hills zakazovali. Že se tam řeší drogy a tak. A Kelly přeci byla nejdřív děvka.
Z: Než se zjistilo, že je panna.
A: Ano. Že Steve lhal... (smích)
Vyrůstaly jste s televizí?
A: Jasně, každé odpoledne klasická dávka po škole – Dallas, Ačko, Věštírna, Škola zlomených srdcí...
Z: S bráchou jsme k tomu byli úplně připoutaní. Měli jsme to zakázané, ale dívali jsme se v jednom kuse a pak jsme museli chladit obrazovku, protože taťka snímal teplotu.
Koukaly jste na Eso, hitparádu, co tenkrát běžela na Nově?
A: To byla jediná věc, kterou jsem poslouchala – neměla jsem jinak nic konkrétního. Neznala jsem žádné kapely a měla jsem jen dvě kazety: Roxette a Army of Lovers, nic víc.
Tehdy vycházely takové ty Eso-výběry…
A: Měla jsem jeden. To byla ještě kazeta, protože jsme neměli CD přehrávač. Jen dvojče, na který mi brácha napsal černým lakem na nehty „krávo blbá“ (smích). Aby to nebylo vidět, jen když zasvítilo slunko.
Z: Pro mě byl ještě jeden takový důležitý impulz a to můj bratr, který měl punkovou kapelu Kolaps brněnské masny. On byl bubeník a byl tak dobrý, že mohl hrát i se zlomenou rukou. Bicí měl z kyblíků potažených igelitem a na nich nápis „Babička je kráva“ a taková jako punková hesla...
A: Punkové heslo „Babička je kráva“... (smích)
Z: A já pak říkala mamce, že jdu na Ríšův koncert, a mamka si myslela, že jdu na koncert, tak mi oblékla sametové šaty, co jsem nosila do Janáčkova divadla, a šly jsme. A tam ty holky řvaly „Ríša! Ríša! Ríša!“ a bylo to hezký. Mně se hrozně líbilo, jak hrál. I když on to vůbec neuměl.
A: Stejně jako my. (smích)
SVÝM ZPŮSOBEM AUTOBIOGRAFIE
Jak vznikají texty? Píšete dohromady jako na začátku?
Z: Mně teď nejvíc vyhovuje sama něco vymyslet a pak to dodělávat spolu. Psát úplně sama, to bych neměla tu sebereflexi – jestli už to není moc trapné...
A: Ve dvou je to lepší.
Z: Nebo ono to je vždycky trapné, ale máš prostě jistotu, že se to líbí aspoň někomu.
Takže nějaké sólo projekty nechystáte? Že byste si třeba odskočily...
Z: To už musíš mít velkou vnitřní sílu a sama někde vystresovaná pobíhat před koncertem...
A: Ze začátku jsme se fakt styděly. Totální hysterie...
Z: „Jéžiši, já jsem se pod kolenem neoholila, já tam nemůžu... Jé, já jsem ztloustla! - Ne, neztloustla jsi, vypadáš dobře!” (smích). To je podle mě hlavní klad těch dvou lidí, že se podrží. Jeden člověk, to už musí být kabrňák...
A: A taky exhibouš...
Z: Jasně, exhibicionista. „Čau lidi!“ (afektovaně). To já bych se tam asi za chvilku oběsila... (smích) „Ukážu vám prdel! Mám nějaký nový songy v šuplíku...“
Jak moc jsou ty texty autobiografické? Zpíváte samy o sobě?
Z: Svým způsobem je autobiografické cokoliv.
A: To je dobrá věta... (smích)
Z: Já jsem včera nemohla spát, tak jsem si vymyslela tohle zaklínadlo – „svým způsobem“... Všechno je svým způsobem, nic doslova.
A: Jednou o nás někde napsali: „Dvacet procent humor, třicet procent něčeho, deset procent vodka...“ (smích)
Z: To je jako když se v televizním programu píšou k filmům ty ťupíčky – tři tečky erotika, čtyři tečky legrace...
Kolik teček je tedy pravda...?
A: Dvě a půl tečky, ne? (smích)
Z: Z kolika? Ze sta? (smích)
A co hudba k vašim písničkám, jak vzniká?
Z: Hudba je lék.
A: Pomáhá nám... (smích) Já nemám ráda třeba relaxační hudbu.
Z: Hudbu nám dělají kamarádi, kteří to tak flikují dohromady. Samply. Jsou moc šikovní, ale nevím, jestli chtějí být známí...
Jak jste na tom s hudebním vzděláním? Chodíte třeba někam na zpěv?
A: My neumíme zpívat. Teda já nevím, jak to cítíš ty, ale já cítím, že zpívat neumíme.
Z: Já vím, že neumíme zpívat...
Ve vašich textech je spousta generačních narážek – Pikao, lambada... Rozumí vám publikum?
A: Hodněkrát nám někdo po koncertě přinesl právě Pikao, jako dárek. Takže snad jo.
Z: Jeden starší pán nevěděl, co to znamená „v Peach Pitu jsme se hádat nemuseli“, protože kdo neviděl Beverly Hills, tak nepochopí.
Kdo vlastně chodí na vaše koncerty?
A: V prvopočátcích se to hodně nabalovalo přes kamarády. Vždycky jsme obeslaly esemeskami celý seznam. Teď se to trochu rozvinulo, takže tolik neutratíme za zprávy a chodí i cizí lidi...
Z: Sbírám rarity. Máme Japonku, soudce, starou paní, kluka v kšiltovce...
Když přijde někdo v kšiltovce, tak je to výjimka?
A: Tak to je hiphoper. To nás potěší, protože víme, že hiphopová komunita k nám má…
Z: ...kontroverzní vztah (smích).
OSCAROVÁ SNĚNÍ
Co nějaké ambice? Cizina? Slavíci, Andělé…? Natočit desku v Londýně?
Z: Jojo, rozhodně chcem desku s Eltonem Johnem (smích).
A už jste nějakou cenu dostaly?
Z: Nějakého Oscara? (smích) Zatím ne, akorát jsem pracovala na tom, co budu říkat, až budu tu cenu přebírat. Nikdy jsem teda nevěděla v jaké kategorii – to je celkem variabilní.
A: Já jsem si myslela na Nobelovku.
Z: Vždycky jsem si představovala, že budu hrozně ležérní. Jakože řeknu: „Jo, dík. Dobrý.“ (smích) Případně že budu krutá a řeknu něco třeba německy, aby nikdo nerozuměl. (smích) Ale to se asi nestane.
A: To je takové to běžné oscarové snění, jak to máme všichni... (smích)
Z: Jo, já jsem vlastně jednu cenu vyhrála... to byl takový přespolní běh a taťka na mě nasadil nějakou starou běžkyni, která celou dobu běžela vedle mě a něco skandovala, aby mě jako motivovala. A já jsem byla tak vystresovaná, že jsem ten závod vyhrála. Ale nutno říct, že v mé kategorii bylo pět běžkyň a všechno to byly o hodně tlustší Rakušanky, takže to zas takové vítězství nebylo.
Jak vlastně fungujete prakticky, máte manažerku?
Z: Kluka, on je takový civilní. Dřív jsem všechno zařizovala já, a to bylo dost strašidelné. Mám problém mít konflikty, takže jsem vždycky přemlouvala lidi, ať nám dají míň nebo vůbec nic. To bylo špatné.
Čokovoko vás pořád baví?
Z: Mě to baví. Jsou dny, kdy se to nesejde...
A: Málokdy se stane, že to baví obě.
Z: Ono taky záleží na fázi ovulace a na náladě a na všem... Ne pořád se někdo chce předvádět.
A: Mě baví koncerty, když nejsou daleko, když jsme v Brně a můžu pak jít domů... (smích)
A co budoucnost – máte nějako vizi? Nebo naopak perspektivu konce?
Z: Já bych udělala to cédéčko, pak ho ještě nějak ošušňala kolem a pak výhledově určitě konec. Dobrý je v nejlepším přestat.
A: Ono se to pak zbytečně vyčachtá...
_______________
ČOKOVOKO
Chvíli to trvá, ale pak by stačilo hodit mezi Zuzanu s Adélou diktafon a jít se projít. Vystačily by si samy. Skupinu Čokovoko založily v roce 2006 a podle posledního měření mají na Facebooku 2017 fans a 53 haters. Jejich kvazirapová hudba s jazykovým citem a fantazií je prý v ideálním případě určená „pro celou rodinu“, ale ve skutečnosti je buď-anebo. Může stejně tak vyhnat hosty po zavíračce, jako umlčet rozjetý bar a všechny uši nasměrovat k reproduktorům v očekávání dalšího rýmu. Skladby volně ke stažení na www.cokovoko.cz.
