Daniel Cohn-Bendit (narozen 1945) se
jako syn německých židovských uprchlíků narodil
ve Francii. Protože byl v době svého narození
bez státního občanství, mohl si ve svých osmnácti
vybrat mezi francouzským a německým
– francouzské ale odmítl, aby se vyhnul vojenské
službě. Od roku 1966 studoval sociologii v Paříži,
kde se zapojil nejdříve do Anarchistické federace
a posléze do časopisu Noir et rouge (Černá a rudá).
Zároveň se účastnil studentského hnutí proti
zákazu vzájemných návstěv studentů a studentek
na univerzitních kolejích. To mu získalo takovou
popularitu, že když měl být „rudý Danny“ (říkalo
se mu tak nejen kvůli politickým názorům, ale
i kvůli zrzavým vlasům) na podzim 1967 vyloučen
ze studií, vedlo to na jeho škole ke studentské
stávce.
Studentské hnutí pokračovalo a rozšířilo své požadavky na protest proti konzervativnímu režimu prezidenta De Gaulla a kapitalistické společnosti všeobecně. Dvaadvacátého dubna 1968 došlo k okupaci univerzity, počátkem května se protesty rozšířily na celou Paříž. Když odpůrci hnutí začali využívat proti studentům to, že je jejich předák cizinec, reagovali na to stoupenci protestu heslem „všichni jsme němečtí Židé“. Sám Daniel Cohn-Bendit se ale na pařížských protestech, které z něj udělaly legendu, příliš nepodílel a ještě před jejich skončením z Paříže odjel, když pochopil, že on a jeho přátelé tvoří malou skupinu bez politického vlivu. Z Francie byl posléze vyhoštěn coby cizinec, vyhoštění bylo zrušeno až o deset let později Mezinárodním soudním dvorem.
Působil ve Frankfurtu nad Mohanem jako knihkupec a člen autonomistické skupiny Revoluční boj, podobně jako pozdější ministr zahraničí v německé vládě Joschka Fischer. Roku 1984 vstoupil do strany zelených a svůj obrat v politických názorech popsal k dvacátému výročí událostí osmašedesátého v knize Tolik jsme ji milovali – revoluci (1988). Rok po jejím vydání se stal náměstkem frankfurtského starosty. Roku 1994 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu, kde působí dodnes. Stal se velkým stoupencem Evropské unie, během debaty o Evropské ústavě dokonce prohlásil, že země, které by se v referendu vyslovily proti ní, by měly uspořádat nové referendum a pokud by se jejich odmítnutí opakovalo, měly by být z EU vyloučeny.
Do povědomí české veřejnosti jste se zapsal hlavně, když jste navštívil Václava Klause na Pražském hradě. Schůzka tehdy vyvrcholila konfliktem. Můžete přiblížit svou verzi události?
O setkání s Klausem jsem mluvil už desetkrát, není v tom nic nového. Šli jsme na Hrad, dal jsem mu vlaječku Evropské unie, a pak jsem se ho zeptal na dvě věci: jaký má vztah s Declanem Ganleyem (irský podnikatel, jehož hnutí Libertas vystupuje proti Lisabonské smlouvě – pozn. red.) a co udělá jako prezident poté, co parlament ratifikuje Lisabonskou smlouvu. Řekl jsem mu, že mě nezajímá jeho osobní názor, protože ten znám, ale že chci vědět, co udělá. Proč by případně tu smlouvu neměl podepsat. A on se rozčílil, že se nezajímám o jeho názor. To ovšem nebylo podstatou mé otázky.
Vy se dnes označujete za libertariána, ale to by Klaus asi udělal také. V čem je mezi vámi rozdíl?
Klaus je libertarián, ale podle americké definice. Tam jsou libertariáni modloslužebníci trhu, který podle nich vyřeší veškeré problémy. Pro mě libertariánství znamená svobodomyslnost, zejména v pohledu na sociální problémy. To je asi hlavní definice, která ovšem nemá nic společného s tím ekonomickým pohledem. Je to zcela jiná pozice.
Je to jediný konflikt, který je mezi vámi a Václavem Klausem?
Ne, to je jen jeden z nich. Víte, hlavní rozdíl mezi námi je ten, že Václav Klaus je egomaniak, který nemá kontakt s realitou, který by politici měli mít. Je to velmi autoritativní reakcionář, schopný udělat vše, aby se udržel u moci.
Z REVOLUCIONÁŘE POSLANCEM
Vraťme se zpět do historie. Než jste se stal libertariánem, začínal jste jako revolucionář. V roce 1968 jste byl vůdcem francouzských studentů…
…ale byl jsem také libertarián. Byl jsem člen anarchistické skupiny a svobodomyslné názory tvořily její samozřejmou součást.
Mezi vašimi tehdejšími a dnešními názory není rozdíl?
To neříkám. Tehdy jsem si prostě myslel, že všechny společenské změny mohou přijít jen z prostředí mimo politické instituce, skrze revoluci. A to je rozdíl oproti tomu, co si myslím dnes. Máme zde totiž sice sociální hnutí, která jsou velmi důležitá, ale skutečných změn se nakonec dosahuje rozhodováním v demokraticky zvolených institucích. Ničeho jsem se nevzdal, pouze jsem transformoval své představy. Pochopil jsem, že instituce a práce v nich jsou potřebné.
Takže jste v určitou chvíli zjistil, že je potřeba začít je obsazovat…
Pokud není zákon, nedojde ani k žádné opravdové změně. Podívejte se, ve Francii byla měsíční generální stávka a pak De Gaulle vyhrál volby. Proběhla dohoda s odbory, ale samotný politický systém nakonec zůstal stejný. Tam jsem poznal, že změna je možná, jen pokud máte většinu, která ji umožní, a to předpokládá také vstoupit do demokratického procesu.
V revoluci už nevěříte?
Ne, já nejsem věřící. Problém byl v tom, že všechna sociální hnutí, jichž jsem byl součástí, žádnou revoluci nepřinesla. Přinesla změny ve společnosti, ale žádnou revoluci. A pokud by ji přinesla, nebylo by to nic pěkného. Radikální změny jsou nebezpečné a pokud nemají demokratickou strukturu, promění se ve zvůli radikálů. Jak víme z př íkladů Kuby nebo Ruska, výsledkem je totalitární společnost.
Znamená to, že jste se rozhodl prosazovat společenské změny prostřednictvím institucí?
Museli jsme jít do institucí, ale to neznamená, že jsme vstoupili do hlavního proudu v politice. Současně nejde o prosazování změn shora dolů. Stále jsou tu silná sociální hnutí, která rostou zezdola a tlačí společnost dopředu. Aby ale skutečně došlo ke změně, je potřeba mít většinu a prosadit změnu i v institucích. A to je rozdíl.
V roce 1984 jste vstoupil k zeleným. Pomohla vám minulost studentského vůdce v politické kariéře nebo představovala naopak problém?
Ani jedno. Žádné problémy jsem nezaznamenal, ani to nebyla zvláštní výhoda. Možná v tom ohledu, že to prostě tvoří součást mé minulosti, díky níž jsem získal určité zkušenosti, jak dělat politiku.
NOVÁ DOBA, NOVÉ OTÁZKY
Netýká se vás trochu kult osobnosti?
Ne, to si nemyslím. Vytvářejí ho pouze novináři, kteří se mě stále ptají na šedesátý osmý, ačkoli jsem sem přijel mluvit o nadcházejících evropských volbách.
Ty ale u lidí příliš zájmu nevyvolávají…
To je ale váš problém, ne můj. Nebo dobře, je to i můj problém, ale je potřeba si uvědomit, že rok 1968 se už nevrátí. Lidé se dnes k té době nostalgicky vracejí, což je možná jeden z důsledků ekonomické krize. Mluví i o Velké francouzské revoluci, ruské revoluci, je to prostě způsob, jak nevidět dnešní realitu. Jsou zde ale velké rozdíly. V roce šedesát osm jsme nevěděli, co je to změna klimatu, nevěděli jsme, co je to AIDS a nevládla vysoká nezaměstnanost.
Myslíte, že nějaká role může ve společenských změnách ještě náležet studentům?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Jsou země, jako je třeba Francie, kde jsou studenti součástí sociálního hnutí. Jsou ale jiné země, kde tomu tak není. Například v Česku žádné studentské hnutí nevidím. V Řecku teď proběhly vlny nepokojů, ale tam jde spíš o výkřik těch, kdo stojí mimo společnost. Je to no future hnutí. Navíc, když se podíváte do historie, studenti mívají někdy tendenci nikoli k progresivitě, ale k fašismu. Neplatí proto, že je člověk dobrý, protože je mladý, nebo naopak špatný, protože je starý. Odpověď není tak jednoduchá. My jsme tehdy v roce 1968 říkali, že chceme svou budoucnost, chceme ji určovat a ne si ji nechat diktovat. Dnes mladí lidé žádnou budoucnost nevidí.
A vy vidíte, jaká má být budoucnost?
Ne, ale můžu říct, jaké změny jsou nutné. My mluvíme o „zelené revoluci“ jako o způsobu, jak změnit náš způsob výroby, ekonomiku, způsob života. Je to cesta, jak zajistit naši budoucnost – regulovat tržní ekonomiku. Řešení ekonomické krize musí jít ruku v ruce s řešením globálního oteplování a krize životního prostředí. A to je velký úkol, neboť se jedná o jediný způsob, jak mít vůbec nějakou budoucnost. Pokud se nám to nepodaří, nastane velká humanitární krize. Zvyšující se hladiny vod vytvoří miliony uprchlíků a ačkoli se to z Prahy tak zdát nemusí, je to skutečný problém. Takže pokud chcete, jsem stále revolucionář, ale trochu jiným způsobem.
ŘÍKALI JSME JIM: JSTE BLÁZNI
Jak vycházíte s českými zelenými? V Evropě se většinou jedná o levicově laděné strany, ale zde jsou spíš napravo a opírají se i o antisocialistickou a antikomunistickou rétoriku.
Podle mě je to částečně pochopitelné, zejména vzhledem ke komunistické minulosti Česka. Podívejte se také, jak si počínají čeští komunisté v parlamentu. Podporují jadernou energii a hlasují proti antidiskriminačnímu zákonu, který má odstranit nerovnost.
Nicméně čeští zelení podporují kroky, které by většina evropských zelených asi nepřijala. Co si myslíte například o zavedení školného?
Myslím, že je to chyba. Školy by měly být zadarmo, ale je to velmi komplikované. Hlavní je, aby byly dostupné školky, školy a až na závěr univerzity. Je potřeba si také uvědomit, že máte režimy, kde jsou vysoké školy sice zadarmo, ale přesto na nich nepanuje svoboda, a mluvit o svobodném přístupu ke vzdělání je tak absurdní.
Zelení se také vyznačují antimilitarismem. Ti čeští ale podporují výstavbu amerického radaru…
Oni byli rozdělení. Ondřej Liška byl proti a Bursík pro. Nakonec se stalo přesně to, co jsme jim říkali odpočátku. Že jsou úplní blázni, protože přijde Obama a radar zastaví, protože ho nebude chtít platit a navíc bude stát o dohodu s Ruskem. Když to shrnu, má se to v zásadě tak, že s českými zelenými se shodnu v názorech na ekologii. Pak jsou ale další názory, které s nimi nesdílím. A myslím si, že v naší společnosti jsou potřeba strany, které umí diskutovat. Takže jsem byl a stále jsem proti radaru, ale hlavní pro mě je, aby se o něm hovořilo. Co mi vadí, to jsou sociální demokrati, kteří popírají, že zahájili jednání o radaru. Kdyby se přiznali a řekli, že změnili názor, je vše v pořádku. Takto ale jen instrumentalizují debatu místo toho, aby do ní vstoupili.
SPOLEČNOST NESCHOPNÁ ODPOVĚDI JE NEMOCNÁ
Jak si myslíte, že ovlivní ekonomická krize nadcházející volby? Přimknou se voliči spíš k pravicovým nebo levicovým stranám?
Mám z toho obavy. Vítězství konzervativců by totiž bylo špatné pro společnost, ale mnohem nebezpečnější by bylo posilování ultrapravicových autoritářů. Nebezpečí nepředstavují komunisté, ale radikální pravice a z toho mám strach. Je možné tomu vzdorovat, pokud existuje silné sociální hnutí. Například odbory ve Francii, které se ekonomickou krizí zabývají. Ale jinde, kde takové hnutí neexistuje, je to těžké.
Posílení radikální pravice je teď téma i v Česku. Prozatím vyvrcholilo útokem na romskou rodinu ve Vítkově na Opavsku…
K útoku došlo tady u vás, a to samé nebo i horší se děje v Maďarsku nebo Rumunsku. Prakticky ve všech postkomunistických zemích…
Nejen v nich, co například v Itálii…
To je pravda, ale tam bývá mnohem větší odezva od společnosti. Sejde se třeba deset tisíc lidí.
Jaká by měla být reakce na ultrapravicové nebezpečí?
Musíte mobilizovat část společnosti, která na něj bude reagovat. Společnost se musí k útokům jednoznačně vyjádřit. Musejí se sejít tisíce lidí, kteří dají najevo svůj nesouhlas.
K tomu tady nedošlo. Zorganizovala se pouze sbírka, která ale není dvakrát úspěšná, přístup úřadů k obětem vzbudil rozpaky…
Pak je to nebezpečné. Když chybí odpověď, je společnost v nebezpečí. Pokud společnost necítí nutnost morálního výkřiku, je nemocná. Útoky se budou nejprve týkat Romů, pak Židů a nakonec všeho a všech.
