Mnozí demonstranti přišli s vlastními transparenty, několik policistů trochu zdivočelo, rozbilo skleněnou výplň ve vrátnici ministerstva vnitra a postaralo se tak o patřičně bojovnou titulní stranu následujícího vydání Mladé fronty Dnes.
Tihle demonstranti nemohli tak zcela zopakovat Mozartovo „moji Pražané mi rozumějí“. Mnozí jim mávali, vyjadřovali podporu (mnozí ostatně šli v řadách demonstrantů) – ale řada jich také dávala najevo pohrdání. Co je tohle za lidi, ptali se dva dobře oblečení mládežníci, když je míjel průvod. Kdybyste radši makal nebo podnikal, tak byste tady nemusel držet tuhle ceduli, začala na jednoho mladého demonstranta křičet paní staršího středního věku. Ne snad, že by o něm něco věděla. Už pouhou přítomností na demonstraci se stal „nemakačenkem“.
Pro mnohé novináře se z odborářů stali rázem „vyděrači“, zejména když jejich šéf Jaroslav Zavadil pohrozil generální stávkou. Jenže ve skutečnosti jsou akce i pohrůžky odborů zatím jen vcelku krotkou reakcí na neuvážené škrty, které ohlásila vláda. Odbory brání reálné mzdy svých členů, protože vědí, že škrty ve spojení s krizí mohou znamenat začátek procesu, na jehož konci snadno mohou být dluhy, chudoba a posílení krize přiškrcením poptávky (alespoň pokud chce vláda povzbudit jiné odvětví než exekutorské firmy). Odbory jednají v zájmu většiny společnosti – nemají ovšem zatím její sílu. Členství v nich od roku 1989 spíše upadá, a tak je otázka, zda budou schopny své hrozby splnit. Hrají o hodně – skončí-li protesty fraškou a porážkou, ztratí tvář a vyjednávací sílu na dlouhá léta, možná i generace. Taková ztráta by nepoškodila jen je – jak se v posledních letech ukázalo, odbory jsou vedle nevládních organizací jedním z mála uskupení obrany společenských zájmů. I proto je i pro nás, odborově neorganizované, možná načase přemýšlet o tom, jak podpořit svého odboráře.
