Rozhodli jsme se v naší redakci, že projekt Národní popkulturní památky zahájíme, prozatím alespoň zcela neformálně, bez nároku na jakékoli právní důsledky. Máme jistou výhodu: zatímco staré mlýny a rychlíky by leckdo opravdu byl ochoten srovnat se zemí kvůlivá hypermarketu či hodit do starého železa, popkulturní památky mají tu zvláštní vlastnost, že se v jistém smyslu chrání samy. Jsou-li opravdu zapsány v duši národa, mají-li opravdu právo na tento hrdý titul popkulturní památky, neustále přežívají a odolávají náporu popkulturních hypermarketů.
SÁHNĚME SI DO SVĚDOMÍ...
Belgičané mají své Šmouly a Tintina, Němci svou Včelku Máju, Maďaři Rubikovu kostku, Francouzi Tři mušketýry, Asterixe a Obelixe či četníka Cruchota, Švédové Pipi Dlouhou punčochu a Abbu, Italové Fantozziho či Pinocchia, Poláci Bolka a Lolka i Sexmisi, Rusové Mrazíka a Vlka se Zajícem (Nu pogodi!), Angličané Jamese Bonda, Medvídka Pú, Harryho Pottera nebo Sherlocka Holmese. Američané pak mají všechno ostatní, od Mickey Mouse až po Star Trek. Je naše popkulturní torna snad prázdná?
Určitě ne. Ale zdá se, že v jiných zemích existuje vůči popkulturnímu bohatství větší úcta. U nás jako by uznání hlubšího významu tohoto pole kultury cosi bránilo. Je to jakási obrozenecká tradice, která říká, že hodnotné je jen to, co napodobuje vysokou kulturu západních sousedů a dokazuje tak naši rovnocennost, zatímco vše „kulturně nízké“ hrozí nás rozložit a připomíná nám méněcennost národa vydupaného obrozenci ze země?
Nebo je v tom ono věčné podezření, že popkultura je vlastně z principu cizorodým prvkem, čímsi v opozici k čisté kultuře lidové, a vlastně projevem kulturního imperialismu (nejspíše amerického)?
Nebo nám snad v laskavém vztahu k vlastním popkulturním dějinám brání politika, neboli skutečnost, že mnoho z pop-legend vzniklo v době, která nám není politicky sympatická, a bojíme se, že adorací Maxipsa Fíka bychom mohli souběžně jaksi hájit teze Kapitálu či Otázek leninismu?
HURVÍNKOVSKÁ VLNA
Ať je to tak nebo tak, je načase se skrupulemi vůči našemu národnímu pokladu zamést. Vedle Chrámu svatého Víta, Národního divadla, kubistické architektury a rožnovského skanzenu máme také Hurvínka, Švejka, Cimrmana a Čtyřlístek. Na to chceme v tomto čísle upozornit. A myslím, že onen jurodivý, zpola recesistický nápad na Národní popkulturní památku, možná jednou ztratí odér překvapivosti a uchopí ho se záměry zcela vážnými na ministerstvu kultury.
Co by takový zcela vážně míněný zákon o Národní popkulturní památce mohl obsahovat? Nejsem právník, ale dovedu si představit, že když tu někdo chce oživit osudy Hurvínka či Čtyřlístku v 3D kvalitě a s pixarovskými efekty, nebo se je nadšeně pokouší poslat do konkurenčního boje s těmi americkými „rybičkami Nemo“ (či jak se všechny ty mrštné potvory jmenují), když někdo chce překódovat tyto české šperky do rozměrů globálních multikin, možná by měl od státu dostat pořádnou podporu, neboť to, zda evropskými kiny bude burácet americká rybička nebo náš Hurvínek, by snad strojvůdcům české kultury nemělo být jedno, ne?
Není snad Fantomas či Cruchot mnohem větší reklamou Francie než všechny katedry francouzské literatury dohromady? Nebylo by lepší nasypat pár milionů na 3D Hurvínka, aby mohl dobýt i jiná kina než česká, než platit reklamní spoty lákající turisty do Česka na Karlštejn a Karlův most? Přežene-li se Evropou hurvínkovská vlna, oni si tam dobře zjistí, kde je Hurvínek doma, a děti už donutí své rodiče, aby za ním v létě vyjeli. Public relations už má dneska každý, měl by ho mít i stát a kultura. Jenže toto PR, nemá-li skomírat, se nemůže věčně dělat s Hradčany a úmornými artovými filmy, bodujícími možná na festivalech (ale ani tam už dávno ne).
DO ÚTOKU!
Intelektuální naříkání nad pokleslostí a komercí už – narozdíl od rychlíku Strela – patří do starého železa. V kulturní globalizaci platí to samé, co v té politické: buď v ní budeme hráči, anebo oběti. Své Pyšné princezny jsme si o Vánocích před hollywoodskými Santa Clausy uhájili, teď je třeba přejít do protiútoku!
Angličané dobře vědí, že jejich identita není jen ve Westminsteru, a tak vodí své turisty i do Baker street a ukazují jim Bondova auta. Kam bychom mohli vodit někdy v budoucnu zahraniční turisty – anebo aspoň ty české! – my? Kde jsou naše popkulturní poklady? V tomto čísle chceme udělat základní mapu a zvolit, čí nárok na titul Národní popkulturní památky je bezesporu nejvyšší. Otočte stránku a vstupte do panteonu české popkultury.
