Roku 1971 vydali dva chilští autoři Ariel Dorfman a Armand Mattelart knihu Jak číst Kačera Donalda (Para Leer al Pato Donald). Po Pinochetově puči byla kniha pálena na hranicích a nějaký čas byla dokonce zakázána i v USA. Autoři v knize tvrdili, že v kreslených seriálech Walta Disneye je zakódováno ideologické poselství, které učí, že americký způsob života je ten jediný správný. Analyzovali roli peněz v životě Disneyových postaviček, zobrazení obyvatel třetího světa či přímá „antikomunistická“ poselství.
TUNEL NEBO VÝZTUŽ MOCI
Přístup Dorfmana a Mattelarta byl ve skutečnosti součástí mohutného proudu, který populární kulturu – tak či onak – obviňuje, proklíná, kritizuje. Tento mohutný proud má svou pravici a levici – existuje konzervativní kritika popkultury, jejímž typickým představitelem byla třeba Hannah Arendtová, která popkulturu obviňuje z destrukce a tunelování klasické kultury vysoké, a proti ní existuje kritika radikální, která vidí v popkultuře přímo ideologický a politický nástroj. Nejčastěji kapitalismu, anebo také třeba „amerického kulturního imperialismu“ jako v případě Dorfmana a Mattelarta.
Jakýmsi guru celého proudu je jistě filozof Theodor Adorno, který jaksi zosobňuje obojí – konzervativní i radikální pojetí. Proslulé jsou třeba jeho studie, jež obviňují moderní populární muziku (pro něj k ní ovšem patří i jazz, ba hlavně on) z likvidace hudby jako takové. Mnohem slavnější je ovšem Adornova stať Kulturní průmysl (byla zařazena do souboru Dialektika osvícenství, který Adorno sestavil spolu a Maxem Horkheimerem). Ta se stala posvátným textem levicovější kritické linie, neboť Adorno v ní populární kulturu ukazuje jako nástroj, jehož prostřednictvím kapitalistický systém ovládá řeč, a skrze ni pak člověka, jeho celou osobnost. Popkulturní zábava je podle Adorna vždy obhajobou panujících mocenských vztahů ve společnosti a její příjemci vyjadřují samotnou konzumací souhlas s poměry. Adornovy ideje dobře vystihují citáty jako „Základem zábavy je bezmoc“ či „Bavit se znamená být srozuměn“.
ŠANCE A NADĚJE
Existuje však i zásadně odlišný pohled na populární kulturu. Je-li více či méně ctěným guruem či „ikonou“ kritické teorie Adorno, můžeme za analogickou ikonu druhého tábora označit stejně legendárního (a neméně složitého) filozofa – Marshalla McLuhana. Ten se zaobíral po celý život více technologií, skrze niž popkulturní obsahy promlouvají, přesto zejména v počátcích jeho tvorby je cítit hluboká sympatie k „nízkým“ obsahům – jednu svou knihu věnoval reklamám, jiné studie se zaobíraly filozofickými souvislostmi Doylova fiktivního detektiva Sherlocka Holmese. McLuhan stál o to se sám stát popkulturní figurou – proto rád poskytoval interview časopisu Playboy či si zahrál roličku v jedné z komedií Woodyho Allena.
McLuhan byl populární, stejně jako Adorno, zejména v 60. letech, a stejně jako on fungoval jako jejich iniciátor. Jeho vliv byl však jiný než Adornův: mnozí začali v popkultuře hledat i šance a naděje. Popkultura je přeci také demokratická, protože je „pro lid, jaký je“, upozorňoval třeba Edward Shils. Někteří šli ještě dál a začali uvažovat o emancipačním potenciálu popkultury. Vrcholným představitelem této linie se stal zřejmě britský kulturolog John Fiske. Z mnohých pasáží jeho proslulé knihy Televizní kultura (Television culture) z roku 1987 vstávaly kritikům manipulace vlasy hrůzou na hlavě. Třeba když obhajoval televizní telenovely, napsal o nich: „Podrobují patriarchát neustálému zkoumání, prohlašují ženské hodnoty za legitimní, a tím posilují sebeúctu žen.“
Podle Fiskeho je úplně jedno, že jsou v popkulturních obsazích nejspíše zakódována nějaká ideologická či manipulativní poselství. Příjemce má totiž při dekódování absolutní moc – dokáže si každý takový obsah interpretovat podle svých vlastních zájmů. Na Dallas se tak může s gustem dívat levičák i pravičák, muž i žena, dělník i akademik, neboť každý si v něm najde to, co potřebuje.
Tuto linii úvah posílila na počátku nového století nová technologie – digitální a síťová média. Moc příjemce se totiž zdá být čím dál více posilována: už není jen pasivním příjemcem, je stále více také aktivním tvůrcem. Symbolem toho je například takzvaná fanfiction, čtenářské rozvíjení příběhů postav, jež vymysleli tvůrci popkultury. Ohromující rozmach zažila fan-fiction po nástupu Harryho Pottera, drtivá většina fan-fiction se týká právě postav stvořených Joan Rowlingovou (řada z nich má pornografický obsah – povídky takto orientované se nazývají slash). Tato „nadstavba“ konzumentů je stále více součástí popkulturních děl a podle některých odkrývá přímo jejich podstatu. Tedy snění, kvůli němuž lidé pop-kulturu přijímají, a které dříve zůstávalo nevysloveno pod povrchem.
Známý sémiotik a autor beletristických bestsellerů Jméno růže či Foucaultovo kyvadlo Umberto Eco nazval první, „adornovskou“ partu „skeptici“ a lidem jako Fiske říkal „těšitelé“. Druhý termín naznačuje, že jsou mezi námi tací, kteří zkrátka věří tomu, že by ta populární kultura mohla k něčemu být.
VŠICHNI FANDÍ MICHAELOVI
Spor skeptiků a těšitelů neustává. Ani český intelektuální prostor se mu nevyhnul. Hranice mezi oběma tábory nekopírují tradiční hranice levice-pravice, mladí-staří či vzdělanínevzdělaní. Ukázkovým českým skeptikem je například bývalý šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka. Časopisu Revue pro média kdysi na otázku po povaze popkultury odpověděl: „Populární kultura je pokračování totality jinými prostředky. Je to metoda, jak porazit demokracii zevnitř. Populární kultura je souborem přímých a nepřímých technik, které nevolníky udržují v nevolnictví bez mučíren, elegantnější a efektivnější metodou svádění.“
Učebnicového těšitele odborný magazín tehdy naopak nalezl ve spisovateli Michalu Vieweghovi. „Představme si vysokou kulturu a pop-kulturu jako sestry z pohádky o Popelce. Popelka je sice poněkud umouněná, ale kdo navzdory umouněnosti nakonec dostane prince? Ha!“ Dodejme jen, že Popelkou Viewegh samozřejmě mínil popkulturu.
Viewegh je sám za představitele literárního popu považován, ovšem těšitelské stanovisko lze slyšet i od hlav pomazaných. Bohemista a mediolog Štefan Švec, který se před časem proslavil esejem Krize české literatury, Novému Prostoru řekl: „Popkultura je povrch, který odráží hloubku. Když se umíte dívat, tak tam o nás odhalíte pravdy, o kterých je někdy lepší nevědět.“
Někteří ve sporu skeptiků a těšitelů zastávají jakousi středovou pozici. Možná nejvlivnější polistopadový literární kritik Viktor Šlajchrt, dobře známý ze stránek týdeníku Respekt, na dotaz Nového Prostoru odpověděl: „Populární kultura může být zároveň devastující i prospěšná. Sama o sobě není ničím novým, už v prehistorii vyvažovala tajemnou vznešenost šamanských rituálů ‚pokleslá‘ zábava. Principy lidové karnevalizace ve středověku dobře popsal Bachtin. Tím novým a nevyzpytatelným jsou reprodukční technologie, díky nimž získala populární kultura v posledních sto padesáti letech nebývalé pole působnosti a ohromný vliv. Z toho plyne otázka, do jaké míry by se měla regulovat. Jako liberál soudím, že minimálně. Regulace se obvykle stává doménou mravokárců, kteří široké vrstvy odpuzují, a cílevědomě ušlechtilá produkce by sotva získala skutečnou popularitu. Věřím, že se vnímavost mas dá formovat nenásilně, ba třeba i bezděčně. Takový Forrest Gump by ve třicátých letech sotva získal masové publikum, to tenkrát chodilo na Toma Mixe.“
Ještě jiný pohled nabídl nedávno Daniel Finkelstein v britském deníku The Times, když v souvislosti se smrtí Michaela Jacksona konstatoval, že dnes už vlastně nic jiného než popkultura neexistuje. „Kulturní válka mezi vysokým uměním a populární kulturou definitivně skončila. Skutečnost, že smrt v podstatě neškodného showmana, jakým byl Michael Jackson, se mohla stát napříč třídami, rasami, pro lidi s naprosto rozlišným vzděláním a materiálním zajištěním tak velkou událostí, je jen malým znamením, že kulturní válka skončila. Teď jsme všichni fanoušky popu.“
Otázku však stále zůstává: je to dobrá či špatná zpráva?
