Francouzské události se dají rozložit na řadu změn, přičemž ta první se týká hned našeho hlavního hrdiny. Časy se mění a Sarkozy dávno není tím omniprezentním hyperprezidentem, jenž dokázal ztělesnit gaullistické hodnoty a sjednotit síly na pravici. Naopak, osmnáct měsíců před volbami má u veřejnosti jen třiatřicetiprocentní podporu, poslanci jeho strany se začínají bát o mandáty a hlavní konzervativní rival, Dominique de Villepin, si právě založil vlastní stranu.
Pozorovatel se pak nestačí divit, jaké další „změny“ mohou následovat. Z chudých rodin z východu se jak mávnutím kouzelného proutku stane „chátra“ a bezpečnostní riziko pro stát, proti němuž je třeba vést „národní válku“. V ní se s Romy nebude zacházet jako s jedinci nadanými základními právy, ale jako s etnicky definovaným nepřítelem. Přijde se na to, že lecjaké dosud tolerované tábořiště pod dálnicí je vlastně „ilegální obsazovací akcí“, jíž lze v zájmu „veřejného pořádku“ zastavit pokynem ruky a nejlépe za pomoci spektakulární policejní razie. S televizními kamerami v zádech, to se rozumí samo sebou: volič se musí dívat.
Ačkoli se nyní na Francii ze všech stran snáší oprávněná kritika za etnickou diskriminaci, jde zároveň o problém, který daleko přesahuje její hranice. Romové představují s dvanácti miliony největší evropskou menšinu, přitom osmdesát procent z nich živoří ve východoevropských ghettech, odkud je těžké dosáhnout na vzdělání, zaměstnání i zdravotní péči. Na jedné straně stojí nezájem domácích vlád o tyto lidi, na straně druhé averze cílových zemí. Deset z nich si až do roku 2013 rezervuje právo omezovat volný pohyb osob exkluzivně pro Romy.
Čistý štít konečně nemá ani EU jako celek. Když detailně a v praxi rozpracovává volný pohyb zboží a kapitálu, zatímco volný pohyb osob a zajištění důstojných životních podmínek pro všechny občany EU zůstává jen jako vágní teze na papíře, ukazuje svou neoliberální tvář a pomáhá vytvořit šedou zónu, v níž je třeba právě s Romy možno zacházet libovolných způsobem.
Tím, co těmto lidem může pomoct, jsou dobře zafinancované integrační programy. Když se je ale „romský“ evropský summit před dvěma lety pokoušel navrhnout, bulharská vláda společně s českou nechaly uvolněné prostředky propadnout. Můžeme naříkat na finance, ale tady zjevně chybí i vůle.
