Jan Kraus na úvod jednoho ze starších dílů své talk show (v repríze 30. 7. 2010) přinesl divákům návod na použití bankomatu. První část, určená zástupcům mužského pohlaví, se skládala ze sedmi jednoduchých bodů. Pro ženy moderátor v potu tváře vyjmenoval celkem dvacet šest úkonů vedoucích od kontroly make-upu přes vyprázdnění veškerého obsahu kabelky k úspěšnému obdržení hotovosti. Komu by tento „nevinný vtip“ nevykouzlil na tváři alespoň diplomatický úsměv, pravděpodobně by byl označen ze suchopárného kaziče nebo kazičku rozjuchané zábavy.
Každý asi podvědomě tuší, že pokud jde o schopnost zacházet s elektronikou a informačními technologiemi, mnohem zásadnější roli nežli pohlaví hraje věk a vzdělání jednotlivce. Dokládají to ostatně i sociologické studie. Co na tom? Vtipy postavené na absurdní a zobecňující pointě si přeci berou na mušku i jiné sociální skupiny než ženy. Anekdotou o zoufalém, šedesátiletém člověku, zápolícím s neoblomným přístrojem, by se však vypravěč divákům asi tolik nezavděčil. Otázkou také zůstává, jestli by se Jan Kraus vytasil s fórkem o Somálcích, kdyby věděl, že polovina jeho publika pochází z této africké země, nebo se bavil na účet policistů, kdyby v první řadě seděli uniformovaní strážci zákona.
Proč je možné, aby se komik celkem neomaleným způsobem navezl do žen a neočekával nic jiného než jejich shovívavý smích, kdežto po třeba i omylem vyřknutém vtipu o jiné skupině přítomných lidí by se pravděpodobně s ruměncem ve tváři klidil z pódia?
HUMOR JAKO MOCENSKÝ NÁSTROJ
Pokud pomineme neškodné typy anekdot, jakou jsou slovní hříčky a kameňáky, funkcí vtipkování může být podle Sigmunda Freuda nejen snaha dosáhnout bujaré nálady, ale též vědomé či nevědomé vyjádření potlačených tužeb, testování potenciálních sexuálních partnerů nebo i vyjádření nepřátelského postoje. Agresivní legrace utužuje kolektiv. Většinou se tak děje na úkor někoho třetího a v případě jeho fyzické přítomnosti se humor stává nástrojem moci. „Sexistický humor není jen nevinná zábava. Může totiž ovlivnit to, jak lidé vnímají své bezprostřední okolí, a podporovat je v tom, aby se chovali sexisticky bez obav z nesouhlasu těch, kteří přihlížejí,“ tvrdí americký psycholog Thomas E. Ford.
Eventuální sexuální podtext pak taškařici sráží na úroveň ponižujícího obtěžování. Sem spadají vtipy, jež nevybíravě komentují fyzický zjev ženy nebo zlehčují sexuální agresi. „Znásilnění přeci není prakticky možné,” začíná jeden z takových fórků. „Žena s vyhrnutou sukní přeci běží rychleji než chlap se stáhnutými kalhotami.“ Akademička Amy Richlin k tomu poznamenává, že kultury, kde je sexuální násilí možné chápat jako žert, tento druh jednání pravděpodobně tolerují.
BLBÁ BLONDÝNA ZACHRAŇUJE MUŽE?
Americký folklorista Alan Dundes tvrdil, že vtipy o ženách pomáhají mužům vyrovnat se s měnící se společenskou rolí jejich protějšků. Kombinace fyzické atraktivity, intelektu, schopností a humoru u žen je v představách mnoha mužů považována za prestižní a tudíž nebezpečnou vůči maskulinní dominanci. Podle některých teorií zde nacházíme kořeny vtipů o blondýnách. Žádný výzkum samozřejmě nikdy nepotvrdil souvislost mezi barvou vlasů a intelektem. Navzdory tomu se v době, kdy světlá barva vlasů byla považována za symbol sexuální přitažlivosti, ujalo rčení „hloupá blondýna“ jako součást lidového povědomí. Tyto někdy i nevinně působící legrácky utahující si z obecně def inované skupiny žen staví její příslušnice do situace, ze které není úniku. Pokud zareagují vážnou tváří, odměnou jim je osočení z nedostatku smyslu pro humor. Jestliže se zasmějí, potvrdí tím hloupé stereotypy. Sexistický humor často zesměšňuje pomocí stereotypů i muže. Ve snaze vyžehlit si to u žen po ne zrovna povedeném vtipu adresoval Jan Kraus v dalším díle svého pořadu opačnému pohlaví podobně dlouhý návod na výměnu oleje do auta. Pointa spočívala v odhalení, že byť činorodí, tvořiví a samostatní, nejsou pánové zas tak šikovní a zruční, jak si o sobě myslí. Vtip určený ženám přinesl poučení mnohem jednodušší: technologie jsou nepřítel. Žertování na úrovni zažitých představ o těch, kteří pochází z Venuše, a těch, co jsou z Marsu, zasazuje obě pohlaví do jejich tradičních rolí a podporuje tak nerovnosti s nimi spojené. A tu prostě končí veškerá sranda.
Autorka je studentkou doktorského programu Antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Autor je novinář.
