Přitlačen k letní zdi, nabídl jsem fejeton „Užíváte si svou dovolenou stejně jako táborový vedoucí, který právě pozval vaše dítě do stanu na erotickou masáž?“ Ten byl však označen editory Nového Prostoru jako zbytečně naturalistický a málo optimistický. Vyloženě skotačivý textík „Jedno svinské klíště – možná doživotní ochrnutí“ však redakce kupodivu také smetla ze stolu. Vodácká romance „Zpod jezu nevyplave ani nejlepší plavec“ byla označena za doslova zádumčivou. Ať prý napíšu radši nějakou vzpomínku na prázdniny ze svého dětství, to že mi jde nejlíp a vždy se přitom rozněžním. „Horký asfalt na liduprázdném sídlišti“ ale také nezaujal. Šéfredaktor se při čtení prý potil a šla na něj deprese. Ani hezká vzpomínka na hotel, v němž jsem strávil svou první dovolenou v Jugošce, se pánům redaktorům nepozdávala, patrně kvůli zmínce, že hotel později rozstřílela jakási osvobozenecká armáda. A titulek „Veliký Tito, vstaň z hrobu a zašlápni tu chamraď“ prý také nebyl ideální. Musím přiznat, že jsem byl už docela v úzkých. Lehce pikantní a satirický textík „Lízni si salmonely“, s mnoha podrobnostmi, z čeho všeho se dá vyrobit zmrzlina, zatípnul sponzor časopisu, výrobce nanuku Méďa Béďa. Není divu, že redakce, která už dva měsíce jede na Méďovi Béďovi, si moc nepochutnala ani na fejetonu „Bleskové záplavy a jiné excesy letního počasí“. „Všechny pohlavní choroby plážového inženýra“ sice docela vzbudily veselí, ale redaktorka Křížková po přečtení propadla záhadné úzkosti a měsíc pak běhala po různých vyšetřeních, takže z kolegiality redakce text raději nezařadila. To už jsem měl vážně pocit, že se v Novém Prostoru s fejetony trochu plýtvá. Uznávám, že můj text „Proč v létě nikdo nikde není a nic nedělá?!“ byl trochu zapšklý a stornoval jsem ho sám. Ale „Třešně jsou červivé a meruňky plné dioxinů“ myslím mohly s přimhouřením oka klidně projít. Neprošly a neprošel ani roztomilý „Okradený brigádník“. Fejeton „Hmyz útočí“ byl pak dokonce klasifikován jako „neurotický“. Když redakce hodila do koše i nejsluníčkovější a nejněžnější fejeton, jaký jsem kdy napsal, vyžádal jsem si závažný pohovor s vydavatelem. I on mne ovšem přesvědčoval, že věty typu „Ahoj, jsem sluníčko, ukaž se mi a udělám ti rakovinku“ nejsou nabity pozitivní energií. Moje přepracovaná cool verze „Dealer sluníčko“, v níž jsem naznačil, že úžeh může přivodit podobné zážitky jako halucinogenní droga, se zase asi zdála moc odvážná. Propadal jsem pomalu zoufalství. Šéfredaktor mi trpělivě vysvětloval, že můj pohled na svět je trošičku škarohlídský, že z mých textů zrovna nekape cit, a že mnozí čtenáři ve svých listech již naznačili cosi o mém cynismu. Uznal jsem, že kritika je objektivní a konstruktivní a vzepjal se k mohutnému výkonu. Můj fejeton o příjemné domácí dovolené na Mácháči „Prezervativy, fekálie a sinice“ sice ještě nebyl to pravé ořechové, to jsem sám cítil, ale optimistický kousek „Voda jako kafe“ už myslím dosahoval správných letních parametrů, byť ani on neprošel, neboť jsem v něm prý ropnou katastrofu v Mexickém zálivu pojal trochu nestandardně. Jakýmsi vrcholem optimistické letní vlny na mém pracovním stole byl fejeton „Tulácká rána“, v němž jsem poeticky popsal, jak skupinka Čechů stírá rosu na kolejích v Kalábrii poté, co krachla jejich cestovka. Světe div se, ani on se však nedostal do tiskárny. Přesto mne šéfredaktor ujistil, že jsem udělal velké pokroky a že za rok už budu mít na pravý letní fejeton řádně natrénováno. Letos tedy prozatím aspoň tato stručná zpráva o neschopnosti. Všem vám přeji léto zalité sluncem, dobrý UV filtr a pokud možno žádné vuvuzely v doslechu.
ročník 2010
čísla 343 - 365
