Naše krajina je výslednicí kulturních, klimatických a jiných procesů. Tvary a struktury povrchu, linie obzoru, celkový obraz – to vše nám poskytuje uspokojení. Libý pocit, že jsme doma, že se v krajině vyznáme. Odhadneme, kde asi leží za lesem vesnice, kde najdeme hospodu a kudy je nejlépe se vydat, aby člověk nezapadl cestou do kopřiv… Takový je pocit poutníka v domácké krajině. S ústupem člověka z krajiny a rychle se měnících životních rytmů a potřeb se však odvíjí i krajinné změny. Krajinu rozkrájely dálnice, sídla se rozlézají a vytváří nové struktury. „Skutečná příroda“ je ohraničena a opečovávána a konzervována dle nejlepšího ochranářského vědomí a svědomí, opatřena výstražnou tabulí se státním znakem. Opuštěná místa, jež nejsou ani parkem, sídlem či „přírodou“, však nejsou holá a pustá. Rostliny a živočichové ji tiše kolonizovali a my najednou na jaře žasneme nad rozkvetlými šípkovými keři či záplavou vlčích máků na náspech silnic. To je tedy ona – nepozvaná, trochu ušmudlaná kráska z periferie, oblečená z vietnamského tržiště, někdy jen z toho, co zůstalo u popelnice – nová divočina… Rohanský ostrov. Zapadá slunce nad Pražským hradem, je cítit vůně ohňů, guláš, shořelá petlahev… Po savaně přeběhla křepelka, obyvatelé se vrací s plnými taškami do svých stanů, zapadající slunce se odráží na kopuli Libeňského plynojemu, staré rezavějící parníčky se tiše noří do vody a mizí pod hladinou den za dnem o něco hlouběji. Mezi ruinami stojí blondýna v sametových červených šatech, někdo jí fotí, kousek od ruin se jednoho dne objeví věž ze starých pneumatik… řád z neřádu… teď se pomalu hroutí zpátky sama do sebe aby se zase stala jen hromadou. Savana, vedle je golfové hřiště oddělené jen příkopem s vyvezenou trávou, v zimě parádní běžkovací pláň… počítám kouře z ohňů, je jich sedm… sleduji cestičky zvířat a lidí. Za rok se začne stavět nové „River-city“ , ale sentiment není na místě, divočina jednou je, podruhé není, její existence je založená na zvratech, její půvab spočívá v nejistotě a spontánnosti. Až bude převrstvena, vynoří se někde jinde, proleze svými rozprostřenými prstíčky mezi dlažebními kostkami, překvapí nás, když vykoukne z trávníku, kde měla být jen borová kůra a skalník celokrajný k uspokojení potřeb estetiky člověka městského…Namísto toho je tu celá Chitussiho paleta veselých ostrožek, hořčice a vlčích máků… žlutá, fialová, karmínová, zelená… je mi dobře, čekali jsme apokalypsu nebo obnovení ráje plného šetrných technologií, ale tohle nečekal nikdo… Nikdo jí nepozval, přišla tiše… Ale není zlá, nekrade, není hlučná… Je to vlastně docela slušné děvče z venkova…
DÍLO DISKONTINUITY
Proč vůbec označovat něco jako opuštěné plácky, křoví, prorostlé ruiny a bývalé zahrádky jako fenomén? Nestačilo by je jednoduše zařadit podle katalogu biotopů či jiných klasifikačních nástrojů? Neupravené a zapomenuté plochy tu byly vždy a většinou vnímány jako negativní doklad toho, že někdo něco zanedbal. Nicméně záleží na úhlu pohledu. Jevem se může stát všecko, co nám stojí za to – záleží jen na tom, na čem komu záleží. Pokusme se tedy uchopit „novou divočinu“ jako krajinný fenomén: Byla okolo nás vždy, ale patrně její kontury začaly vyvstávat v posledních desetiletích ostřeji než dřív v kontrastu s růstem města a suburbie. Města, ne již jako sídla, ale spíše administrativního centra a předměstí – ne již jako idylický kompromis mezi přírodou a městem, ale jako amorfní přeliv do okolní krajiny, který není ani městem, ani venkovem a postrádá sociální i historickou kontinuitu. Možná proto máme potřebu nacházet krajinný řád tam, kde jsme ho dříve nehledali. Začínáme si uvědomovat, že opuštěný pozemek proměnivší se v savanovitou keřostep má svou vlastní dynamiku a estetiku. Po funkční stránce je pro obyvatele města taktéž využitelný – možná více než udržovaný park. Psi zde mohou volně pobíhat, sedět můžete kdekoliv, postavit domeček v křoví vám také nikdo nezakáže. Kvete zde růže šípková, vlčí mák, hadinec, celíky… Trávu nikdo neseče, je pravidelně sešlapávána, keře tvoří drobné shluky, ale nepokrývají celou plochu. Jsou zde vyšlapané cestičky a mezi křovím mýtinky svědčící o tom, že plochy jsou různě funkčně využívané. Polozarostlá skládka skrývá staré střepy, rozbitý kočárek a děravý hrnec. Společným jmenovatelem je, že jsou takto osídlovány plochy pozměněné člověkem. Ne vždy zcela zničené či spíše obrácené naruby (jako čerstvé výsypky a haldy), ale třeba jen v minulosti obývané a specificky využívané, zanechané ladem. To, co dříve bylo typické pro periferii města, se ustavuje jako nový krajinný řád, zatímco původní periferie je zastavována sklady a hypermarkety a místo bezinek zde potkáte stříbrné smrčky a katalpu s vyměřeným místem uprostřed zámkové dlažby. Nicméně za parkovištěm u hypermarketu již začíná džungle. „Nová periferie je místy transgresí kultury nad přírodu, místy však návratem ztracené divočiny a vůbec nejčastěji propletencem podivné, leč plnokrevné přírody se stejně podivnou kulturou,“ tvrdí biologové Jiří Sádlo a Petr Pokorný. Naše libé pocity z krajiny souvisí zároveň s „pamětí krajiny“ a „geniem loci“. Potřebujeme vnímat historickou kontinuitu krajiny a cítit, že se v ní „vyznáme“. Potřebujeme nacházet místa a objekty skrze které se ke krajině vztahujeme. V tradiční představě idylické venkovské krajiny to může být lípa, místo výhledu do krajiny, kaplička. V případě krajin „nové divočiny“ to může být třeba akátová džungle, ruina zarostlé fabriky či výhled z mostu na nádražní kolejiště. Možná svérázný genius loci, ale alespoň nějaký...
CO S NÍ?
Zeptáte-li se v anketě náhodného kolemjdoucího, zda se mu líbí více růžový záhon nebo zarostlý násep, je to trochu jako zeptat se dítěte, zda chce čokoládu nebo kyselé zelí. Podobně nemá smysl klást si otázky, jestli je „nová divočina“ krásnější než udržované zahrady. Jde spíše o to, že tato nepozvaná „kráska z periferie“ je tady. Ukazuje nám svůj lesk i bídu. Krajina je vždy do jisté míry zrcadlem kultury a tak, snad ve strachu, abychom neuviděli svou vlastní křivou tvář, tvoříme líbivé kamufláže ze zámkové dlažby, borové kůry a keříčků v naprojektovaných odstupech. Mezi kolejemi nádraží Praha Bubny rostou vzácné slanomilné druhy (podporované managementem močících eisenboňáků a bezdomovců) i přivandrovalé invazní rostliny. Na výsypce u nádraží Vršovice sídlí skupina nomádů v karavanu (velbloud se patrně popásá vzadu a z vlaku ho nezahlédnete). Prožíváme možná pocit novodobé romantiky při pohledu na rýhy v haldě připomínající erozní kužely někde v Negevské poušti. Hledáme ztracenou spontaneitu, kterou jen těžko nalezneme v nákupním centru, ale ani v procesí kolem řeky Vydry cestou z parkoviště. Divočinu nelze definovat, kategorizovat, opatřit ochrannou tabulí se státním znakem a informacemi o ruderálních druzích. Snad i díky své nezaškatulkovatelnosti tiše uniká pozornosti. Když už tu jednou je, bude patrně nejsnazší, sžijeme-li se s ní a budeme ji mít rádi.
Autorka je doktorandkou na Přírodovědecké fakultě UK.
