Zpravodajská služba se v ní za pomoci experta na „strategickou komunikaci“ zabývá otázkou, jak zajistit v západoevropských společnostech dostatečný souhlas pro pokračující válku. Je to palčivý problém, protože Aliance chystá poslední pokus vypořádat se s Tálibánem, ofenzivu před vítězstvím – anebo kapitulací. A to bez vojáků nejde. Vlády Německa a Francie, jejichž kontingenty jsou v Afghánistánu třetí a čtvrtý největší, si zatím mohou dovolit voliče ignorovat a počty vojáků navýšit – společnost je sice proti, ale jen pasivně. Pokud se ovšem vyplní očekávané „krvavé léto“ a přibude obětí na životech, neprobudí se demokratická veřejnost z letargie?
Způsobem, jak tomu předejít, by podle dokumentu mohla být na míru ušitá propaganda. Připomíná to učebnici psychologie národů: Francouzům bude dobré připomínat úspěšné případy pomoci civilistům a oživovat v nich pocit viny vidinou Afghánců ponechaných napospas Tálibánu. U Němců bude naopak zejména po „kundúzské krizi“ nejlepší apelovat na potřebu bezpečí (zvýšit strach z případných teroristických útoků, přílivu opia a imigrantů) a zároveň je poplácat po zádech: když vidí, že jsou v NATO oceňováni, nebojí se tolik použít sílu. Ideální poslové jsou pro obě země stejní: v obou zafungoval Obama-efekt a slabost pro situaci ženské části afghánské populace.
Popravdě by bylo divné, kdyby podobné zprávy nevznikaly. O tom, že konsensus se musí v demokratické společnosti různými způsoby budovat, pojednává literatura už desítky let. Tak snad možná alespoň politování, že se do „výběru“ nedostala Česká republika – bylo by zajímavé slyšet recept. Jedno zdůvodnění je po ruce: ve srovnání s Němci a Francouzi nestojíme za pozornost. Skeptici ale budou mít blíž k tomu druhému: jarní masáž netřeba. Na tom, aby lid v nejrůznějších oblastech správně pochopil své priority, tady pracujeme usilovně a kontinuálně.
