Je sobotní odpoledne a já ještě s bolavou hlavou po noční party v hospodě Torino vyrážím za kapelou Scrambled Eggs do čtvrti Ašrafíe ve východní části města. Tato část Bejrútu zažívá poklidný den volna. V bytě jednoho z činžáků mě vítá zakladatel hudební skupiny Charbel Haber a záhy otevírá lahev výtečného libanonského piva Almaza. Charbel založil kapelu v roce 1998. Scrambled Eggs se hlavně v prvních letech své existence profilovali jako punková kapela, ale postupem času začali více experimentovat. Kromě kytar a bicích dnes používají také šroubováky a školní pravítka a s pomocí dalších distorzních a kompresních elektronických zařízení vytvářejí velmi osobitou experimentální tvorbu. Přirovnat by se dala k některým počinům amerických Sonic Youth.
Scrambled Eggs procestovali kromě Bejrútu také Evropu, Spojené státy i Japonsko. Právě Země vycházejícího slunce je pro ně v posledních letech největší inspirací: „Západní kultura nám po vlně konzumerismu připadá poněkud vyprázdněná. Zdá se, jako by už všechno bylo řečeno a nové myšlenky tam zoufale chybí. Japonsko se svojí progresivitou a precizností nás teď zavaluje novou inspirací,“ popisuje svůj pohled Charbel.
TROCHU JINÝ PUNK
Scrambledd Eggs nejsou vyloženě politická kapela. Těžko bychom je vizáží i projevem mohli zařadit mezi punk, jaký známe z Evropy. Její tři členové mluví kromě své mateřské arabštiny také plynně francouzsky a anglicky. Všichni vystudovali na univerzitě, živí je filmová hudba a hrají i v jiných skupinách. Pocházejí z bohatších křesťanských rodin a na zkoušku se vozí luxusními auty. Je to jeden z paradoxů Bejrútu; další představuje bezpečnostní situace: „Děláme všechno, jako by svět mohl přestat existovat hned zítra. Izrael může znovu začít bombardovat město nebo novou válku rozpoutá Hizballáh. Ta situace je sice na jednu stranu nepříjemná, právě díky ní ale také tolik tvoříme. Myslím, že to platí o celé alternativní scéně ve městě. Napětí nám přináší inspiraci a touhu vyjádřit se. Proto je dnes Bejrút tak živý.“
S přesvědčením, že kytary jsou lepší než kulomety, vystoupili Scrambled Eggs v roce 2006 na koncertě Music Against Monsters (Hudbou proti obludám). Izraelská letadla tehdy shazovala bomby na Bejrút, zatímco libanonská armáda jen nečinně přihlížela. „Nejsem antisemita, vůbec nezpochybňuji, že se holocaust stal. Jsem přesvědčený, že se jeden národ pokoušel vymazat druhý z povrchu země. Jenže tady teď ten dříve utlačovaný národ udělal bombami z jedné celé čtvrti v Bejrútu obrovské parkoviště. Svým vystoupením jsme na to chtěli reagovat,“ vzpomíná Charbel na válečné události z roku 2006.
I-VOICE
Jisté je, že alternativní scéna v Bejrútu se od politické situace může oprostit jen těžko. Nová vlna hip-hoperů si ji pak často bere za klíčovou inspiraci. Hip-hop se stal v Libanonu (stejně jako třeba zpočátku ve Spojených státech) hlasem utlačovaných – v blízkovýchodním pojetí to jsou Palestinci.
Cesta za mladým zpěvákem Jasínem, který vystupuje pod přezdívkou I-voice, není zdaleka tak jednoduchá jako v případě Scrambled Eggs. Část města, ve které žije, je na hony vzdálena luxusnímu centru. Palestinský uprchlický tábor Burdž al-Baražneh vypadá, jako by tu válka skončila včera. Rozstřílené budovy, z nichž některé připomínají ementál, dávají Palestinci jen stěží dohromady. V ulicích vlají vlajky Fatahu, na mnoha místech jsou vidět ozbrojenci se samopaly. V Jasínově malém studiu, které si zbudoval v domě své matky, poslouchám jeho poslední nahrávky. Texty v arabštině vykreslují zoufalý osud Palestinců: „Život v Bejrútu je pro Palestince ubíjející. Chápu, že nám nechtějí dát občanství, ale alespoň by nám mohli dovolit žít trochu důstojně. V Libanonu máme zakázáno pracovat v pětasedmdesáti profesích. Palestinec se třeba nemůže stát ani taxikářem,“ vykresluje Jasín jednu z příčin chudoby a frustrace své komunity.
Jeho příběh se ale přeci jen liší v mnohém od jeho krajanů. Jasín studuje na vysoké škole zvukové inženýrství a na konci léta se dokonce chystá na univerzitu do Kanady, kde získal stipendium. Již teď si poměrně dobře přivydělává skládáním hudby pro jedno libanonské filmové studio. K hip-hopu se dostal v roce 1998. Nejvíce ho prý oslovili rappeři jako je Slum Village, 2pac, Boot Camp Click nebo Wu Tang Clan. Postupem času začal dělat hudbu sám a do party si přizval spolužáka s přezdívkou TNT. Po uprchlických táborech začali zpívat texty ovlivněné četbou palestinského básníka Mahmúda Darviše, jazykovědce a filosofa Edwarda Saida a spisovatele Hassana Kanafáního. Dnes jsou I-voice řazeni mezi špičku bejrútského hip-hopu a v létě se chystají na další turné po Evropě.
BASEMANT
DJ Jade stojí před vchodem do svého klubu, ze kterého do noci pálí nadměrné decibely. Sám kdysi vystupoval v pražském klubu Roxy. Původně je stavební inženýr, ale když našetřil potřebný obnos, rozhodl se otevřít v Bejrútu klub podle svých představ: takový, co bude moci ignorovat mainstreamovou hudbu, ale přesto se dokáže uživit. Rok 2005 však s sebou přinesl vraždu premiéra Rafíka Harírího, pak další atentáty a v roce 2006 zmíněné izraelské bombardování. „Byla to těžká doba. Na jedné straně prezentovat nezávislou hudbu a na druhé muset každého u vstupu pečlivě kontrolovat,“ popisuje Jade napjaté období.
V létě 2006 izraelské letectvo svrhlo několik bomb i na přístav nedaleko klubu a muž, který přivedl techno do Bejrútu, se rozhodl na čas pokračovat jinde: „Odjeli jsme do hor nad městem a v jednom opuštěném údolí jsme připravili party. V té době nefungovaly telefony ani internet. Čekali jsme, že dorazí jen pár desítek lidí. Nakonec se jich ale sjelo na šest stovek. Bylo strašně pozitivní vidět najednou přátele, o kterých jste nevěděli, jestli bombardování přežili,“ popisuje Jade akci, ze které šel celý výtěžek na charitativní organizace zajišťující pomoc lidem postiženým válkou.
VÍCE SVOBODY DO SPOLEČNOSTI
V posledních letech je situace v Libanonu o něco klidnější, i když mnozí varují, že do několika měsíců může přijít další izraelský útok. V zemi i tak vznikají nové sound systémy, v horách se v létě pořádá hned několik free parties. Vedle klubu Basemant, který se nesoustředí jen na techno, dnes návštěvník může zajít za alternativou třeba do podniků Electronic Mechanic nebo T Marbúta.
Podle novinářky Tanyi Traboulsi, která místní kulturní život fotografuje a dlouhodobě sleduje, má alternativní hudební scéna v Libanonu velkou budoucnost. Zní to logicky. V Bejrútu dnes spousta lidí mluví plynně třemi jazyky. Společnost začíná být převzdělaná. Nemít vysokoškolský diplom se stalo tabu a vzdělaní lidé se jen těžko spokojí pouze s arabským popem nebo tradiční hudbou. Jak v převážně muslimské čtvrti Hamra, tak v křesťanské Džamaize můžeme během večera navštívit několik živých koncertů. Světoznámá šansoniérka Fajrúz nebo v arabském světě oblíbená popová hvězda Haifa Wehbe dnes mladé Libanonce jen těžko uspokojí. Stále častěji je ve městě slyšet o představitelích místní alternativní scény. Kultura se ale začíná otvírat i na východ od Libanonu. Obzvláště mladí Syřané a Jordánci za alternativou do Libanonu nejenže dojíždějí, ale snaží se nové hudební směry rozšiřovat i doma. Rovněž Damašek a Amán tak možná stojí na počátku velkých kulturních změn, které by v budoucnu mohly mít vliv i na transformaci jejich konzervativních společností.
