NP č.345 > FejetonAsi zbožňuju trableJan Stern

Dušičky, musím se přiznat, že jsem dost romantický typ. Jednak vizuálně – když pominu pleš, decentně vystouplé bříško a sotva znatelnou druhou bradu, jsem dost podobný Hugh Grantovi.

 

Ale já jsem romantický typ i uvnitř. A aplikuji romantiku všude, kde to jen jde. I když tedy, řeknu vám, není to úplně jednoduché. Cožpak o to, všechny slavné romantické komedie mám naštudované, umím se podívat teskně jako Richard Gere, zvlášť když přijdou honoráře z Nového prostoru, ale přesto v této zemi narážím neustále na nepochopení a překážky. Tak si vemte třeba Pretty woman. Můj milovaný film. Tolikrát jsem chtěl ten vzorec zopakovat! Perlovku mám prochozenou odshora dolů, výsledky jsou ovšem nulové. Jedna pretty woman mi na mou romantickou nabídku odpověděla „honička za pětikilo“, druhá se na mě divně podívala a řekla „že zrovna já dycky narazim na úchyla“ a třetí rovnou volala jakéhosi Sergeje, který ji už zřejmě své srdce dal, což jsem samozřejmě nemohl tušit. Taky mám moc rád ten Notting Hill. Pamatujete na tu scénu, jak Hugh Grant přijde za filmovou hvězdou Julií Robertsovou do hotelu na cyklus novinářských rozhovorů a předstírá, že je z časopisu Kůň a pes? No, kterou jinou romantickou scénu už bych měl ve svém životě jako novinář prestižního čtrnáctideníku zopakovat? Tak vám jdu na cyklus rozhovorů s jednou blonďatou zpěvačkou, už se těším, jak budeme flirtovat, ale pak přijde její manažer s tím, že blondýna nepřijde, ale jestli bych nemohl za padesát tisíc napsat, že se předávkovala práškama. Povídám, že bych nechtěl blondýně škodit, a manažer povídá, ať to neřešim, ale jestli né tohle, že bych prý za třicítku mohl vypustit, že bloncka zaměstnávala pedofilního zahradníka s tetováním Paroubka na předloktí. Zkouším zachránit romantiku aspoň tím, že přiznávám, že jsem z Koně a psa, ale on povídá, že to je v pohodě, jestli bych aspoň za ticku nenapsal, že blonďatá zpěvačka spala se psem a kůň je přitom pozoroval. Nakonec mě poprosil, jestli bych mu nepučil kilo. Romantika v Čechách! Viděli jste Nevěstu na útěku? A pamatujete, jak na konci přijede Julia Robertsová za Richardem Gerem do New Yorku, dá mu v krabici tenisky a požádá ho o ruku? Tak zrovna tohle jsem málem taky prožil. Taky jsem dostal boty v krabici, dokonce se špuntama, už už jsem čekal, že si přede mne moje děvče z maloměsta klekne a požádá o ruku, ale děvče nekleklo, naopak proneslo, že doufalo, že vtipný fejetonista pochopí, že právě dostal kopačky a nebude trapnou situaci dál prodlužovat. Závěrečná společná jízda na koni, jako ve filmu, se tudíž nekonala, jel jsem sám a tramvají. Anebo tahleta Láska nebeská. Tam sice chybí zavlhlé oči Džulie, ale jinak jsou zavhlí úplně všichni. Nejlepší je ta scéna, jak ten malý kluk přeskočí na letišti všechna bezpečnostní opatření, aby sdělil odlétající Američance, že jí miluje. Přesně takhle jsem si to všechno naplánoval a dneska jsem na seznamu nežádoucích osob všech států Severoatlantické aliance. Nemluvě o tom, že jsem pět hodin musel vysvětlovat, že smrkance v mém kapesníku nejsou arabský písmo, a že nejím šunku nikoli kvůli ramadánu, ale proto, že jsem vegan. Jít si nechat do nejdražšího klenotnictví v Praze vyrýt iniciály na plechový kroužek (Snídaně u Tiffanyho) jsem zavrhl ihned, některé zápletky jsou zkrátka nepoužitelné od pohledu. Čekat na psychózu s halucinacemi, tedy na to, až budu v hlavě slyšet Po čem ženy touží, jako Mel Gibson, jsem taky nehodlal. Prázdniny v Římě bych si dal, ale kde po smrti Diany dneska vezmete nějakou přiměřeně pohlednou princeznu. Rabín, kněz a krásná blondýna je hezký film, krásnou blondýnu bych bral, ale nechat si kvůli flirtu dělat obřízku? Lásky přes internet mám haldy, ale žádná romantika z toho není, jen otlačený zadek a mail plný falešných fotek stažených z porno serverů. Na Mamma miu jsem moc mladej, na Deník Bridget Jonesové zas moc vyběračnej. A Svatba mého nejlepšího přítele vůbec nekončí happy-endem, ale tancem Džulie s homosexuálním kamarádem, což tedy nevím, co s tím. Kdepak, někde je chyba. A bojím se, že Lepší už to nebude.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Češi? OK. / Jan Stern > NP č.494 > Fejeton Víte, co je nejčeštější z českých příběhů? Praotec líný vylézt na pořádný kopec? Ale kdeže. Přemysl zanechávající poctivé práce s pluhem ve prospěch politiky? Ne, ne. Babička na Starým Bělidle, co by pro pírko přes plot skočila a paní kněžně (co asi odložila Barunku) se až po pás poklonila? Samá voda. České to všechno snad je, ale nejčeštější nikoli. Ani zdaleka. číst dále Čtvrtohry / Jan Stern > NP č.515 > Fejeton Geologové nám tvrdí, že žijeme ve čtvrtohorách. Ve skutečnosti však žijeme ve čtvrtohrách. (a zapomeňte prosím na Hunger Games a jiné pitominy.) číst dále Jenda Dikobraz Troška / Jan Stern > NP č.475 > Fejeton Vždycky jsem jim záviděl. Filmařům. Že mají svoji internetovou filmovou databázi, kde je konečně objektivně zhodnoceno jejich dílo. My, fejetonisté, samozřejmě nic. Kolem filmů víří emoce, kolem našich textíčků jen občasný dopis do redakce: „Chtělo by to větší písmenka, ale jinak jste fajn.“ Říkám otevřeně: je to demotivující. Občas se proto zasním. A úplně to vidím... číst dále Háčkaři / Jan Stern > NP č.492 > Fejeton Češi dali světu spoustu důležitých, užitečných, ba revolučních věcí. Nohejbal, Ďáblovu bibli napsanou za jednu noc, remosku, lehký tank vzor 38, počítačovou hru Mafia, spodně kvašené pivo, semtex, Švejka, becherovku, velmi elegantní tramvaj Tatra T3 s oblými bruselskými tvary, pražského krysaříka, kostkový cukr, reformaci, pomlčkovou válku, nejdražší halu na světě, nejdražší tunel na světě, českou uličku a všechny Kaplického nepostavené stavby. číst dále
celý archiv