Energetické koncepce přitom daleko přesahují období působnosti krátkodobě uplichtěných vlád. Na celé situaci je alarmující především to, že se tak stalo bez účasti veřejné a odborné diskuse. Závěrem této aktualizované koncepce je, že se naše ČEZká republika bude nadále ubírat cestou vývozní energetiky. Její hladký chod má zajistit i rozšíření Temelína, popřípadě výstavba dalších bloků jaderných elektráren, stejně jako prolomení limitů těžby uhlí. Rizika a náklady však ponese stát, tedy my všichni. V éře globalizace se totiž reálná moc jednotlivých vlád scvrkává ve prospěch velkých firem a finančních institucí. Jde o trvalý a dlouhodobý proces, který se odehrává všude na světě, ovšem ne všude je rozpoznán a reflektován. Na jedné straně jsme v poslední době byli svědky několika sebevědomějších pokusů národních vlád v dílčích oblastech tomuto tlaku čelit. Například americký prezident Barack Obama se pokusil zdanit velké banky a francouzský prezident Nicolas Sarkozy zakázal automobilkám přesouvat výrobu do rozvojových zemí. V České republice se ovšem zdá, že jakýkoliv odpor proti největšímu globálnímu molochu je už po dvě desetiletí nemyslitelný. Co na tom, že první porevoluční „Čalfova” vláda snědla před zraky kamer dort ve tvaru Temelína jako symbolické zakončení nebezpečného a předraženého komunistického projektu? A že Václav Havel v jednom rozhovoru označil prohru v kauze Temelín jako jeden ze svých největších neúspěchů? Na debatě o energetické koncepci Česka je zajímavý následující moment: proč debata neproběhla i za situace, kdy si většina obyvatel pokračování jádra přeje? Jakoby se lidé mající v rukou důležitá rozhodnutí báli, že jejich argumenty, kterými je veřejnost masírována v otevřené debatě, neobstojí a nálada ve společnosti se změní v jejich neprospěch.
NA HROMADĚ „NEGAWATŮ“
Podívejme se na některé „atomové argumenty“ podrobněji. První a hlavní, s čím se pochybovač o světlých zítřcích jádra setká, je nevraživé tvrzení typu „a to chceš svítit loučema?“. Popřípadě se objeví nějaká jeho mediálně „odborná“ varianta. Přitom ale žijeme v situaci, kdy třetina energie vyrobené v ČR jde na vývoz. Naše země navíc zaujímá čtvrté místo v energetické náročnosti evropské sedmadvacítky s trojnásobnou hodnotou náročnosti na jednotku HDP. Máme tak třeba vyšší náročnost oproti Francii, která je v žebříčku někde uprostřed a čtyřnásobnou oproti Dánsku a ostatním uvědomělejším zemím na chvostu tohoto ostudného šampionátu. Znamená to, že vedle podceňovaného potenciálu obnovitelných zdrojů máme obrovský (oproti evropskému průměru dokonce několikanásobný) potenciál v podobě úspor. Shrnuto do srozumitelného hesla: nejenže nepotřebujeme další megawaty, ale především sedíme na bohaté hromadě „negawatů“ v podobě úspor. Další problém představuje finanční náročnost jaderné energetiky. V současném světě se nestaví jaderné elektrárny proto, že je to nerentabilní. Teprve po přesunutí externalit jaderného podniku na stát a občany se projekt ocitá ve finančním “plusu”. Smysl donekonečna omílaných výroků typu: „vidíte, i takové Německo v otázce jádra povoluje“, je třeba vidět právě v tomto kontextu. Tam, kde se podařilo jaderným lobbistům přimět stát a jeho občany zaručit se infrastrukturně, bezpečnostně a organizačně za jejich podnik, tam pak dochází k onomu oslavovanému jadernému průlomu, který je však vždy prohrou demokracie. Obecně totiž platí, že silná jaderná energetika rovná se silný autoritativní stát s podporou nukleárního zbrojení. Jde o věc poměrně samozřejmou, neboť decentralizované prostředí malých firem nedokáže jadernou energetiku vůbec provozovat, nemluvě o spojitých nádobách výroby jaderného paliva s výrobou vojenských náloží, která to první činí vůbec představitelné a rentabilní.
NEZÁVISLOST S RUSKÝM KONZULEM
Zaměřme se však na jiný problém: kam s jaderným odpadem a kdo to zaplatí? Je to otázka, na kterou neexistuje uspokojivá odpověď. Každoročně se vynoří fáma, že problém už byl vyřešen a každoročně je praxí energetických gigantů vyvrácena. V podstatě se rovná důvěra v atom slepé důvěře v technologicky světlé zítřky. Víře, kterou se firmy snaží udržovat při životě už bezmála padesát let, ale skutek jaksi „stále utek“. Pravdou je, že problémy se skladem vyhořelého paliva nemá vyřešené žádná firma na světě a tím méně ČEZ, který k tomu nikdo nemá sílu nutit. Kdyby se totiž sečetly reálné náklady na vybudování, údržbu a provoz takového skladu, což jaderné firmy odmítají připustit, propadl by se celý projekt do finančního mínusu. „Loňská“ krize, o které nás media přesvědčují, že je za námi, aniž by byly odstraněny mechanismy, jež vedly k jejímu vzniku, přinesla do veřejné debaty, díky bohu i té naší, jedno podstatné téma: nelze žít donekonečna na dluh. To by mělo běžet jako palcový titulek pod každou debatou o rozvoji jádra. Nemůžeme přeci přesouvat donekonečna zodpovědnost za náš „energetický mejdan” na budoucí generace, které ty naše sklady nějak vyřeší, obstarají, zaplatí. Že je něco shnilého ve věci „ČEZkého“ skladu jaderného paliva, je vidět už z charakteru kroků, jež mají údajně vyústit v jeho vybudování. Ve firmě CEEI, jež konkurz vyhrála, se šéfové navzájem řežou mafiánskými způsoby, jako jsou únosy a lámání končetin (viz článek Agent 0007 vypovídá, aneb kdo dělá pro ČEZ, iDNES, 12. 1.). Že vám to připomíná „ruské metody“? Nejste daleko od pravdy (viz tamtéž Jaderný mezisklad v Temelíně staví ruský konzul). Titulek není nadsázka, ale realita. Jedná se o ruského konzula v Lichtenštejnsku Markuse Büchela. Za situace, kdy jsme od letošního roku minimálně do roku 2020 smluvně vázáni brát jaderné palivo z ruské federace, zní obhajoba české jaderné doktríny snahou o větší energetickou nezávislost na Rusku jako další špatný vtip. Jen v poněkud širším kontextu (než je přežívání loutkových ČEZkých vlád) se situace jeví jinak. „Tao, které se rodí maličké je silnější, než veliké odcházející.“ Spolu s blížícím se ropným zlomem se nejspíš začne houpat půda pod nohama i všem dalším neobnovitelným zdrojům, mezi které jádro právem patří. Tehdy pak budou v mezinárodní konkurenci vítězit ti, jež budou na situaci lépe připraveni. Neměli bychom tedy dovolit ČEZu, aby „rozfofroval“ peníze, které pak budou tolik chybět na restrukturalizaci našeho energeticky obézního hospodářství a přechod na obnovitelné zdroje. Tento přechod nás totiž v budoucnosti čeká, ať už se nám to líbí nebo ne. Nakonec bych si dovolil jakousi malou agitku: vážené české ekologické organizace, vážené strany ohánějící se zelenou, kde je vaše odpověď na vážnost situace, kde je váš povyk? V průměrném věku vašeho členstva jsem riskoval pokuty i modřiny a honil se s policisty kolem Temelína. Nyní čekám, že za ty složenky, které mi ráčíte od té doby posílat, také něco předvedete. Nejlépe něco účinnějšího než jsme tenkrát předvedli my.
