V průběhu dvaceti let po pádu berlínské zdi vzniklo mnoho děl, které se na tyto události odvolávaly nebo se snažily reflektovat čtyřicet let existence Německé demokratické republiky. Tvorba berlínského spisovatele Thomase Brussiga je v této široké skupině děl zajímavá hlavně tím, že se vymyká schématům „martyrologické“ literatury, zároveň ale v popisu života před sjednocením neupadá do zjednodušujících poloh tzv. „ostalgie“ (nostalgie po minulém režimu).
Ve svých nejznámějších románech Hrdinové jako my a Na kratším konci ulice (obě knihy byly přeloženy do češtiny) autor s groteskním nádechem ukazuje osudy jednotlivců a zároveň kreslí širší obraz východoněmecké společnosti. Adaptaci prvního z těchto textů si vybrala pro svůj režijní debut známá divadelní výtvarnice Kamila Polívková.
PROTIVNÝ BRATR PÁBITELŮ
Představení začíná v (záměrně) mírně namyšlené atmosféře oslavy výročí. Galantní uvaděč nás pozve na krátký film o pádu zdi a následnou přednášku pamětníka. Inscenace, stejně jako její knižní předloha, je koncipována jako monolog hlavního hrdiny - člověka s téměř nevyslovitelným jménem Klaus Uhltzscht. Kdo to je?
Ze začátku se jeho příběh jeví jako vyprávění typického odcizeného jedináčka. Klaus vypráví o svém dětství a dospívání, především však o dvou základních problémech: nemožnosti najít si dívku a složitých vztazích s rodiči. Dá se říci, že právě to je zdrojem pozdější Klausovy sociopatie. Sexuální nevyžití a touha po docenění ze strany přemoudřelé a dominantním způsobem obětavé matky i povýšenecky lhostejného otce ho také dovede k netypické (i když v reáliích NDR dost očekávatelné) cestě k životnímu naplnění - ke kariéře agenta Stasi.
Ulhtschtův monolog upoutá pozornost. Příběh kluka, který „nikdy nedělal nic z toho, před čím ho varovali učitelé a televizní programy,“ má komický ráz a díky Brussigovu živému stylu se opravdu dobře poslouchá. Místy může hrdinova slovní onanie působit trochu nechutným dojmem.
Zároveň ovšem už samotný výběr témat a verbálních prostředků hraje obrovskou roli v budování postavy. Klaus Uhltzscht je jakýmsi protivným bratrem hrabalovských pabitelů, který svého vypravěčského nadání využívá ke kreslení v podstatě drsného příběhu, jenž jak o hlavním hrdinovi, tak o celé východoněmecké společnosti vypovídá velmi nelichotivě. Příběhu o trapném fízlovi a o národu, který k žádné formě hrdinství nedozrál.
PŘERUŠENÝ MONOLOG
Inscenace poměrně dlouhého Brussigova románu si vyžadovala mnohé škrty v původním textu, za její provedení si však Polívková zaslouží velký potlesk. Představení působí velmi promýšleným dojmem a z knižní předlohy zde bylo vybráno to nejpodstatnější pro zachování uceleného příběhu i rázu originálu.
Hrdinové jako my vděčí za mnoho i charismatu Jiřího Štrébla, který je v roli žoviálního agenta až neuvěřitelně přesvědčivý.
Za jedinou slabinu představení lze považovat nápad uvést do hry ( jako protipól vůči
Uhltzschtovi) Sáru, dceru knihovnice, kterou Uhltzscht jakožto agent bezpečnosti kdysi šikanoval. Scéna Sářiny hádky s hlavním hrdinou má asi sloužit zdůraznění kritiky totality a doslovnému vymezení se tvůrců vůči minulému režimu. Scénicky je ovšem tento motiv bohužel dost nezajímavý a i pro podtržení hlavní myšlenky díla se zdá být zbytečný - negativní hodnocení východoněmeckých reálií je v samotné knižní předloze jasné a díky své nedoslovnosti možná i víc působivé. Naštěstí ale i tento méně zdařilý motiv nekazí dobrý dojem z představení.
V souvislosti s premiérou Hrdinů jako my je ovšem také na místě si povzdechnout nad situací současného umění. Kvůli nezodpovědné politice magistrátu (město včas nepotvrdilo udělení dotaci Divadlu Komedie) bylo divadlo nuceno derniérovat inscenaci necelý měsíc po premiéře.
Thomas Brussig: Hrdinové jako my, česká
premiéra 27. 11. 2009
Divadlo Komedie
