Pokus zpracovat příběh politické vězenkyně z padesátých let formou béčkového hororu může dopadnout snad jen dvěma způsoby: katastrofou, nebo nefalšovaným úspěchem. U zrodu hry Tomáše Dianišky Mlčení bobříků stál, dle autorových slov, šok nad osudem skautky Bedřišky Synkové, kterou krutě perzekvoval stalinský režim. V roce 1954 byla tato sotva devatenáctiletá dívka v monstrprocesu se členy skautského střediska Ostříž obviněna z velezrady a odsouzena k deseti letům vězení. Celý příběh získal ironickou tečku: v roce 1957 sochařka Marie Uchytilová vytvořila podle Synkové fotografie reliéf, jenž se stal vzorem pro novou jednokorunovou minci. Ta přežila samotný komunistický režim o čtyři roky.
Právě proces se Synkovou a sochařčina geniální lest posloužily Dianiškovi jako (opravdu hrubá) dějová osnova hry.
Camp v tábořišti
Na začátku inscenace se ocitáme ve skautském tábořišti uprostřed lesa. Jevišti dominuje stan s dřevěnou podsadou, před ním – na televizní obrazovce – hoří oheň a malí skauti se zrovna věnují vyvolávání duchů. Podobnost s ohraným motivem hororových scénářů není náhodná. A i zde atmosféra rychle zhoustne. Místo Freddyho Kruegera si však pro hodnou vedoucí oddílu přijde poněkud odlišná obluda – „jedna, dvě, StB jde“...
Struktura hry je postavena na rychle se střídajících scénkách. Tvůrci hlavní hrdinku a ostatní postavy nešetří. Nešetří však ani umělou krví, velikostí přidělaných pohlavních údů či na první pohled zcela obrazobornými asociacemi. Poetika představení navozuje styl kultovního animovaného seriálu South Park, a to upnutím se ke zkresleným postavám a reáliím, drzým vztahem k všeobecně uznávaným hodnotám, důrazem na ostré repliky a vrstvením absurdních dějových zvratů. Zřejmá je zde návaznost na principy camp-estetiky, založené na záměrné lacinosti a autoironii. Inscenace sotva nechává diváka vydechnout, jako by jej oplétala pavučinou, mistrně utkanou z šoku, smíchu a vážně míněné hrůzy.
Za upřímnost
Přístup tvůrců k odkazu obětí politických procesů se vskutku radikálně vymyká všemu, co jsme zvyklí spojovat s pietou. Pokud však budeme číst toto představení na více rovinách, pak se nám Mlčení bobříků bude jevit především jako mimořádně působivá výpověď o zvrácenosti doby, o které pojednává. Hra na strašidla je zde záminkou pro zamýšlení se nad zrůdností represí. Ve své odvázanosti jakoby Mlčení bobříků podtrhovalo skutečnost, že opravdový příběh je příběhem jiného hrdinství a jiných monster. Použití smršti klišé z oblasti kulturní produkce, jež s tématem nijak nesouvisí, chrání autenticitu svědectví, které by za jiných okolností mohlo vyznít stereotypně. Klíčový je zde prostor mezi divákovým estetickým či morálním šokem a autonomní reflexí. Představení pobaví, ale i dojme. V neposlední řadě je inscenace úchvatná z čistě řemeslného hlediska. Vypointované nápady (jako jeden příklad za všechny lze uvést úvodní větu „Bedřiška půjde do pekla“), hravost, s jakou tvůrci parafrázují žánrová schémata, a kumšt herců (výborná je zvláště Tereza Dočkalová) se skládají v nezapomenutelný – a na českých scénách vskutku jedinečný – zážitek. Dianiškova hra v nastudování režiséra Jana Friče je jedním z nemnoha pokusů o originální umělecké uchopení vztahu k minulému režimu, kterému se dá věřit i jako autentické generační výpovědi. Na pozadí ostatních inscenací o zločinech padesátých let, které u nás v posledních letech vznikly, lze tento počin hodnotit jako jeden z nejzajímavějších a nejpůsobivějších.
Tomáš Dianiška: Mlčení bobříků, světová premiéra 12. února 2016 Divadlo pod Palmovkou
