Fyziologickým principem hormonální antikoncepce je obelhat vlastní – docela dobře fungující – přirozenost. Stejně tak jako se dokáže droga tvářit, že do těla patří, nalepí se na cizí receptory a s veškerou silou způsobuje umělou úlevu, dokážou i hormony obsažené v dámských pilulkách předstírat, že jsou věci jinak, než se tělu zdálo. Nesouvisí to však s klamáním smyslů. Spíš je to jako dokola žvýkat koku, abychom nemuseli týden vůbec spát. Představme si to jako vlny na moři, nebo ještě lépe, jako úspěšný den nadnárodní korporace.
TĚLO: HALÓ HOŠI
Před ovulací začnou řídící centra zaplavovat tělo chemikáliemi, které jej připravují na otěhotnění. Luteinizační a folikulostimulační hormony zkvalitňují pro plod děložní sliznici, vajíčko díky nim dozrává a uvolňuje se na svou pouť. Nebo jinak: V Praze je noc a Mahátmá s Džaváharlálem v Dillí usilovně programují, aby mohl být software poté testován, dokončen, spuštěn a porozen. A tu si přijde na své pražské oddělení. Zatímco se Mahátmá s Džaváharlálem ukládají ke spánku, Franta s Pepou se probouzejí a dokončují, co oni začali. Dejme tomu: testují a prodávají produkt. Tedy: v těle se začnou vyplavovat hormony s opačným působením, které mají cyklus dokončit. Spouští se menstruace, uvolněné vajíčko na konci své cesty atrofuje, sliznice se odplavuje. Estrogen a progesteron převládnou a potlačí na čas tvorbu LH a FSH: připravují tělo na novou ovulaci.
Je to romantické skoro jako příliv a odliv. Vše leží a běží, jak má, den střídá noc, pracovní pozice, úkoly i šichty jsou jasně dané. Až do chvíle, kdy se hrtanem sveze první pilulka a s ní i všechny umělé posily druhé půlky hormonů. Oddělení v Praze měla směna dávno skončit. Jenže vedení korporace přijalo na radu finančního experta dalších 20 českých zaměstnanců a indickým klukům přijde po ránu smska: „Haló hoši, nechoďte dnes do práce. Z Prahy nám nic neposlali.“ A ani nepošlou. Vývojáři v Dillí sedí na zadku a škrábou se v uchu klidně deset let, zatímco testovací a obchodní oddělení v Praze na něčem zcela nesmyslném maká dnem i nocí. Efektivní model, že?
SPOLEČNOST: KATOLICKÁ KŘIVDA
Už celou věčnost nás pobuřuje, že katolická církev vidí v sexu pouze nástroj plození dětí. Strejda říkává, že kdyby Bůh chtěl, aby lidi kouřili, vyroste jim na hlavě komín. A já říkám, kdyby měl být sex jen od plození dětí, pravděpodobně by ho Bůh stvořil méně zábavný. Je to přece významný způsob lidského sebevyjádření, komunikace v partnerském vztahu a také nepochybně důležitý zdroj endorfinů, které nám dávají sílu do dalšího dne. Ale je to opravdu jen to?
Díky všemožným typům antikoncepce můžeme dnes téměř totálně zapomenout, že kdysi existovalo něco jako hrozba počít jindy, než se nám to právě hodí. A tak, jako jsme se předtím styděli přiznat, že nás sex baví, se dnes stydíme přiznat, že nám ani trochu nevyhovuje míra odpovědnosti za vlastní činy, kterou s sebou prapůvodně přirozený nechráněný styk přináší. S deckou vody a bílým práškem splachujeme tak trochu i přirozený řád. Ve třiceti máme přece na práci mnohem lepší věci než řvoucí děti a povinnosti běžného rodiče. Obchodní oddělení nespí. Prodáváme své schopnosti a vědomosti a kupujeme zájezdy na Bali. Dokdy?
Dá se říct, že jsou antikoncepční pilulky manifestem nové doby? Průkazem lidské moci nad přírodou? Odmítnutím řádu, jímž nás dlouhá staletí krmili? Hřměním hluboce individualistických duší při pomyšlení na zodpovědnost? Křikem vyděšených feministek, že nebudeme jako muži? Blahosklonným mávnutím ruky nedbalých fracků, co chtějí sex bez gumy, ale i bez rizika? Nebo je to nutnost vyplývající z dnešního nastavení kariérního systému?
INTERMEZZO: DVĚ ŽIVOTNÍ RÉTORIKY
Láďa s Annou mají oba IQ nad 140 a velmi zodpovědnou práci. Nechtějí učinit unáhlené rozhodnutí a čekají na ten pravý čas (než se budou cítit dostatečně duševně vyzrálí, finančně zajištění a vytvoří pevné vztahové zázemí). Naproti tomu Franta se Zuzou, oba veskrze normální a průměrní, rodí děti jako na běžícím páse. V pětatřiceti Anna s Láďou v ten pravý čas zjišťují, že to bez reprodukční kliniky nepůjde, zatímco Zuza s Frantou na sebe řvou nad kolébkou sedmého prcka. Po bolestném a bezvýsledném snažení navíc Láďa umírá na rakovinu – aniž se dočkal svého vytouženého potomka. A Franta se Zuzanou? Znova hledí na dva zbarvené proužky. Tolik expozé přihlouplé, a přece v lecčems pravdivé komedie Idiokracie. Navzdory nekvalitnímu humoru se filmu povedlo karikovat dva současné extrémy. Zatímco ten druhý – Frantu a Zuzu – zleva i zprava fackují zcela oprávněně ti, kdo tvrdí, že je nezodpovědné neplánovat a přivádět na svět potomky, o které se nemáme jak postarat, na ten druhý dnes málokdo šáhne – leda poťouchlí prognostici, kteří hrozí, že Evropa do sta let vymře, či iracionální staromilci, kteří se nedokážou smířit s pokrokem a matracovitou ohebností světa lidských hodnot. Kdo má pravdu a kdo se plete?
V Idiokracii to dobře nedopadlo. Komedie se překlopila do eugenické tragédie a „schopní a chytří“ ve filmu nepřežili, protože dnešní přirozená selekce je poněkud opačná. Ti, kdož stojí na pomyslném vrcholu pyramidy, při plném vědomí možnost rozmnožit se odmítli, respektive odložili… a pak už to nešlo. Ve světě sto let po nás tak lidé zalévají kytky malinovkou. Neví, jak to dělat jinak. Pakliže je malinovka chutnější než voda, musí být přece lepší i pro zeleň. Není, kdo by jim řekl, že se mýlí, protože rodiče takových dětí se je jaksi rozhodli nemít. Poděsilo mě to. Skoro jakoby tím chtěli říct, že děti dnes chtějí už jen hloupí lidé.
ČLOVĚK: POLYKÁNÍ DUŠE
Film se jednostranně zaměřil na hru se snižujícím se IQ obyvatelstva. Ráda bych se na problém dívala trochu víc zeširoka. Ostatně, IQ není to nejdůležitější, co našim dětem předáváme. Otázka spíš zní: chceme přijít o možnost znova v tvůrčím procesu rodičovství utvářet sami sebe a předávat dětem své hodnoty? Pakliže ne, do jaké míry si můžeme být jisti, že tu možnost mít budeme a kdy začíná být tato naše víra již naivní a málo podložená fakty?
Hlasy rozumných kritiků nebudou možná nikdy zaznívat tak silně jako hlasy farmaceutických firem, které touží prodat svůj výnosný produkt, hlasy novátorů, kteří se nebojí společenských změn s prášky spojených, či naopak iracionální hlasy vyděšených tradicionalistů. Kéž by ten nejtišší ale nejdůležitější z hlasů vzkřísil každý z nás sám v sobě. Kdyby tomu tak bylo, přebrali bychom si napřed věci z každé strany. Než prodáme tělo na deset let odlivu a duši společenskému trendu, zamysleli bychom se, co všechno prášky znamenají (třeba pro naši ženskou hormonální rovnováhu a s ní související nálady a stavy, pro krevní oběh – pro celulitidu, náchylnost k trombóze a křečové žíly, pro náš sexuální život, pro vztahy a partnerskou ne/zodpovědnost jeden za druhého, pro vesmírné emancipační hnutí atd.). A tak by se nemohlo například stát, že nám gynekoložka předepíše antikoncepci, aniž by nám udělala testy srážlivosti krve, nebo že se s námi kluk rozejde, protože máme najednou hodně divné nálady a dvakrát do měsíce migrénu… a my už se s ním v patnácti stihli vyspat (ani jeden z nás se neměl čeho bát) a teď to hodně bolí.
FINE
Stejně, jako mě dosud nikdo nepřesvědčil, že je plánování rodičovství špatné, nikdo mě zřejmě nepřesvědčí, že je ve stávající formě dobré. Žijeme v dobách nejistých a nejasných. Jediné, co bych chtěla je, aby lidé při polykání přemýšleli a nebáli se přirozených věcí, jako jsou třeba děti.
Slovo anti-koncepce má svůj základ ve francouzském concevoir. Znamená chápat, počít, pojmout, či vymyslet. Ten výraz nese kus zprávy o tajemství, které v sobě lidská schopnost plodit obsahuje. Dnes však k němu přidáváme negující předponu anti a místo plození plodíme nápady, jak neplodit. Je to ještě v cajku? Nebo že by už nebylo?
