Závěr letošního roku se nesl ve znamení připomínek událostí před dvaceti lety. Snad je to milosrdnou schopností zapomínat, ale jako by se toho letos dělo víc než při výročí desátém. Teprve nyní namnožení politické rétoriky, oficiálních
ceremoniálů i lidových taškařic, protestních demonstrací a intelektuálních diskuzí jasně ukázalo, že se z roku 1989 stal postmoderně chápaný mýtus, do kterého lze promítnout jakoukoliv touhu jednotlivce, společenství či zájmové skupiny, čili si s ním dělat v podstatě cokoliv.
Do spektra akcí vztahujících se k událostem roku 1989 pochopitelně patřilo hodně kulturních akcí, mimo jiné výstav umění. Jakkoliv bychom v rámci výtvarné rubriky mohli sledovat některé naše nebo sousedů ze zemí bývalého východního bloku, velká výstava „1989. Konec historie nebo začátek budoucnosti?“ ve vídeňské Kunsthalle
se od nich přeci jen liší jedním základním rysem. Neděláme ji totiž my o nás, ale oni o nás. A to je bohužel také prvním neduhem přehlídky.
KONECKONCŮ TO NEBYL KONEC
Fotografie na plakát vídeňské výstavy byla nepochybně vybrána kvůli symbolickému gestu: dva protijedoucí řidiči se na německoněmeckých hranicích zdraví srdečným stiskem rukou. Vykládat si to tak, že kurátoři Gerald Matt a Cathérine Hug naznačují cosi o vzájemném ovlivnění překotnými změnami té doby není namístě. Nenabízí ani možnou specifickou zkušenost z Rakouska, která by byla nesmírně zajímavá, neboť právě Rakušané zažili efekt kolapsu komunismu z první ruky. Míří totiž výš, k obecnější polemice o běhu dějin a odmítání otřepané (a bohužel také tisíckrát odmítnuté) teorie Francise Fukuyamy o „konci dějin“. Proto vybrali umění ze Západu i Východu - ovšem týkajícího se výhradně Východu! Oni o nás.
Po stručném historickém výkladu v přízemí Kunshalle nechali Matt a Hug hlavní část expozice rozezvučet uměním ve víře v jeho symfonický součin. Skutečnost, že se nedostavil, nesouvisí s kvalitou artefaktů. Čeští diváci stále musí závidět možnost zajistit prvořadá díla Erika Bulatova, Sophie Call, Hanse Haackeho a dalších.
Problém ovšem mohou poznat ve snaze kurátorů skrýt vlastní nerozhodnost. Jak jinak si vysvětlit, že nám předkládají díla různého stáří (rok 1989 je spíš odrazovým můstkem pro skoky daleko zpět i vpřed) týkajících se různých období, ale rovněž odlišných perspektiv a cílů, a hlavně témat (namátkou války v Čečně, kritiky kontroly společnosti prostřednictvím
médií, ikon a symbolů komunismu, vyděděnců společnosti v postsovětském Rusku, Stasi, Jana Pavla II., kritiky Reaganovy vojenské politiky v SRN či mírotvorné úlohy OSN). Pochopitelně, při troše dobré vůle lze mezi všemi objevit spojení. Kurátoři to ale činí nejlacinějším způsobem: nechají díla vedle sebe „vyznít“. Nenacházejí sílu naznačit vlastní názor (třeba
i kontroverzní), ani nepodpoří některý ze světonázorů (politický či umělecký) v umění již přítomný. Stejně tak jako tedy potenciální možnost vykreslit vzájemnost vlivů spojených s pádem komunismu nahradili výletem do safari (oni o nás), nerozvinuli ani žádnou jinou myšlenku.
DORT PEJSKA A KOČIČKY
Proti-fukuyamovská karta o „pokračující historii“ je v tomto ohledu pouze zástěrkou neschopnosti k přepestrému souboru cokoliv kloudného dodat. Koneckonců také ohromující počet proslulých autorů může napovědět, že hlavní motivací k uspořádání výstavy nemusel být pokus o uvážení procesů kolem roku 1989, ale načasovaná show pro punčem přesycené návštěvníky zimní Vídně.
V tomto ohledu je vídeňská výstava přeci jen důležitým signálem k nám „za ostnatý drát“. Vede nás k zamyšlení, co ze všech těch ještě probíhajících vzpomínkových akcí je hlavně byznysem, u kterého v závislosti na jejich druhu jde o naše peníze, o uspokojení pocitů, že se o věcech mluví, o občanskou poslušnost nebo třeba o voličské hlasy.
1989. Konec historie nebo začátek budoucnosti?
Kusthalle Wien, Museumplatz 1, Vídeň (www.
kunsthallewien.at). Výstava potrvá do 7. února.
