Domácí folk dlouho neměl tak výraznou autorskou osobnost jakou je Martin E. Kyšperský. Frontman brněnských Květů dokáže vystavět své písně z příběhů všedního dne. Z banalit kutá kouzelné momenty transcendence. Společně se svými hudebními kumpány je navíc balí do zvukově originálních písní, v nichž se nebojí ani rozmáchlých gest. Páté studiové album jeho Květů nazvané podle citoslovce kočičího mňoukání jen potvrzuje jejich výsostné postavení v rámci domácí alternativní hudby.
ŠKRÁBÁNÍ NA DUŠI
Skupina Květy dostala před třemi lety za výtečné album Kocourek a horečka cenu Anděl v kategorii Alternativní hudba, zároveň je ale mnozí publicisté bez mrknutí oka řadí do folku. Se škatulkami je to v jejich případě těžké, vždyť spojují čisté písničkářské výpovědi se zvukovým hledačstvím alternativy. Nezastírají spřízněnost s brněnskou „novou vlnou“ osmdesátých let (ostatně bubeník Aleš Pilgr působí také v projektu Ty Syčáci Petra Váši), zároveň ale nerezignují na písňové struktury a libují si ve folkové intimnosti.
Z folku si také vypůjčují svébytnou textovou poetiku plnou vtipných zkratek, neobvyklých metafor či kryptických vzkazů („Nechci to, co můžu mít a chci jen to, co nemůžu mít“).
Kyšperského příběhy se točí kolem banálních výřezů reality, které však svým zpracováním vždy nádherně zakouzlí. Tak například skladba Když L. Kerndl zpíval na lodi nabízí surreálnou historku, v němž se brněnskému jazzmanovi svěřuje jeho bubeník s krtčím problémem na své zahrádce. Nejde ale ani tak o krtka, jako o vracející se motto: „Jsem na to sám / úplně sám.“ Láďa Kerndl (brněnská legenda) místo odpovědi zazpívá několik jazzových standardů jako kdyby tím Kyšperský chtěl vysvětlit, že nejlepším lékem na osamělost je hudba.
BAROKNÍ FOLK
Květy i na Myjau překračují střídmost folkové výpovědi směrem k dramatickému výrazu barokně-popových struktur, v nichž využívají neobvyklé nástroje jako brumle či tubafon a nebo rovnou nalezené zvuky (revolver nebo řetěz). Jako kdyby podnikli stejnou cestu od přímočarých výpovědí k nadýchaným, ornamentálním písňovým strukturám jako to udělali za oceánem Sufjan Stevens nebo Joanna Newsom. Jednou nohou ve folku a druhou v současné nadžánrové alternativě, která si vypůjčuje z různých zdrojů co se jí zlíbí.
Květy s novinkou tak trochu vylézají z brněnského podzemí, kam se soustředí jejich rozvětvená umělecká rodina. Nová deska vznikala za producentské pomoci Ondřeje Ježka, který podtrhuje tradiční zvukové hračičkářství Květů. Ve dvou písních se objevuje zpěvačka Lenka Dusilová, ale pokorně zůstává v pozadí.
Kapela skvěle šlape a rozhodně se vyplatilo doplnění o houslistu Alberta Nováka, jehož skvělá chvíle přijde hned v druhé písni Tulák. A zmínit si zaslouží i hostující pozounista Ondřej Galuška. Jenže, co naplat - Myjau je hlavně Kyšperského představení - někdy je až kabaretně rozevlátý, a z jeho projevu je znát, že prožívá každé slovo. Umí ale být i ukázněný jako například v miniatuře Na balkóně zpívá pták , kterou na koncertech předvádí a cappella.
„To už jsou Vánoce? To snad není možný? Doufal
jsem, že svátky budou něčím zvláštní,“ začíná
skladba Vánoce bláto smetí a pak pokračuje: „Na
ulicích bláto polyká smetí a není na nich zvláštní
vůbec nic.“
Působivým obrazem Kyšperský dělá z Vánoc nejsmutnější období, které zklame ty, kteří od nich něco čekali. Působivá balada o osamění dostává grandiózní finále: „Komu zavolám?,“ ptá se zpěvák a do zvuků španělky ve zbytku písně zvoní mobilní telefon místo basové linky, ale nikdo to nebere. Další důkazy o výjimečnosti Květů v domácím rybníčku nejsou potřeba.
Květy - Myjau (Indies Scope, 2009)
