Ale vybrat si musí. Zvolit si, to je osud každého z nás. I já si jako chlapec chtěl volit mezi dvěma druhy mužského sex- appealu. To když jsem na obrazovce spatřil agenty CI 5 Bodieho s Doylem a bylo mi jasné, že s jedním z těch hochů bych se měl identifikovat a načerpat z nich esenci mužství. Jenže ještě než jsem stihl opravdu zvolit (jako citlivý hoch bych samozřejmě zvolil Doyla), moji vychovatelé mně jasně naznačili, že tudy cesta v této zemi nevede a s jakousi posvátnou hrůzou mne jednoho dne posadili před jiný televizní seriál, kde řádili dva úplně jiní akční hrdinové: Evžen Huml a Bohouš Císař. Ano, byli to Chalupáři. Moji vychovatelé dobře věděli, co činí. Věděli, že v této zemi už navždy budu volit mezi Evženem a Bohoušem, spíše nežli mezi Bodiem a Doylem, a že je vhodné, abych do tohoto osudu byl zavčas zasvěcen. Ano, bylo to tehdy něco jako obřízka, když mě s vědoucím pohledem usadili k té nábožné podívané, kde orchestrion nahradil varhany i šofar. Ta volba, před níž jsem byl tehdy postaven, ovšem nebyla vůbec lehká. Dodnes váhám. Kdo z těch dvou byl vlastně více sexy? Koho zvolit? Jistě chápete, milí čtenáři, že nejde jen o nějaký rozmar milovníka pop-kultury, že jde o existenciální drama, neboť Evžen a Bohouš jsou stále s námi a kdykoli je třeba v této zemi něco zvolit, tak či onak stejně volíme jednoho z nich. S železnou pravidelností jinou nabídku ani nedostáváme. Ono je to ale vážně složité. Pokud jde o styl oblékání, je jasné, že Bohouš je mnohem více „in“. Jeho klobouček je prostě cool a vůbec je tak nějak celkově sladěnej. Tak trochu na pohodu a do army stylu, který se neobnosí. Proti tomu Evženovi trochu ujel trendy-vlak. Baret se dá omluvit, neboť mu stydne hlava, jak známo. Ale tesilky a flanel prostě tolerovat nelze. Na druhou stranu, sex-appeal není o hadrech. Pokud jde o techniku milování, není pochyb, že Evžen má jasně navrch. Kdo ho viděl líbat, ví, o čem mluvím. Když vysloví své „Ital se podívá na ženu a zvážní!“, dámám přeběhne mráz po zádech. Proti tomu empírové Bohoušovy triky se „zavlhlýma očima“ už dnes vážně nepůsobí. Jeho sváděcí technika „kurizování“ je dost dětinská a dle dostupných údajů ani nefunguje. Evženovy kejkle s nácvikem „umělého dýchání“ jsou sice trochu nemotorné, ale mají výsledky. Jenže je tu zas jiné hledisko: platí za hotovou věc, že mít Bohouše v baráku je výhra v loterii. Je šikovný, umí leccos vyspravit a umí dokonce nahodit agregát, když vypnou proud a kuřata jsou v ohrožení. O Evženovi v tomto ohledu panuje trocha nejistoty. Organizačně se sice osvědčil při výstavbě kapřína, ale když zboří schody, jen soptí a hází vinu na druhé. O jeho znalosti hub raději nemluvě. Tedy na rovinu: voni jsou to oba docela parchanti. Bohouš Císař je vysloveně záludnej hajzlík, o čemž svědčí jak jeho fórek s kaprem, kterého si koupil v obchodě a chtěl ho vydávat za uloveného, tak jeho intriky s Tondou Balabánem, které měly zabránit tomu, aby se Evžen oženil s Fuchsovou. Evžen je zas někdy doslova k nesnesení, nezapře v sobě třicet let ve funkci revizora, což dobře ilustrují jeho nervní hlášky typu „řízky – jen do mě!“, případně „to je hezký, dělat si legraci z husitů!“ Tím vážně těžko získá body. No ale co naplat. Jednoho z nich si člověk zvolit musí. Leda jen, že by si nenechal vnutit tuhle vypečenou dvojičku a odvážně sáhl po alternativě. Vony možnosti tu jsou, né že né. Tak třeba předseda Mrázek, že. U něho tedy budí jisté pochybnosti, že byl dle vlastních slov už u zakládání družstva, které bylo asi trochu divoké, ale jinak paušálně je to fajn chlap, což o to. Ovšem jeho pilotáž motocyklu tedy v člověku nespouští zrovna soundtrack z filmu Easy rider. Pak je tu třebas Voborník. Ten se jeví celkem sympaticky. To, že se kdysi při divadelní zkoušce líbal s Mrázkem, ho ani tak nekompromituje, ale to, že své ženě vyhrožuje v určité chvíli sekerou, jakkoli ho mnozí chápeme, se prostě omluvit nedá, to patří trochu do středověku. Jako hodně v kurzu je teď Makovec, co jsem tak kolem sebe slyšel. Jak ten hraje pimprlové divadlo! V tom tedy nemá konkurenci. Jeho potácivá chůze by snad taky nevadila, ale slogan „Makovec, známej hladovec“ je varující. Můžeme samozřejmě šáhnout i po úplně marginálních figurách, třeba po mladým Brabcovi. Jenže kdo viděl jeho idylický obraz srnek pasoucích se u projíždějící lokomotivy... Škoda slov. No jo, nemáme to my Češi jednoduché s těmi našimi volbami a sex-appealem. Ale jak pravil Evžen Huml: „Ono manželství je nakonec vždycky kompromis...“
