Co je X-Challenge a čím tě oslovila?
X-Challenge je komunita lidí, které spojuje touha po dobrodružství, objevování světa i sebe sama, ať už stopem, pěšky, nebo jinak. Společně podnikáme různé akce, z nichž největší a nejznámější je Letní X-Challenge, což je desetidenní stopovací závod napříč Evropou s více než sto checkpointy, čtyřiceti výzvami a budgetem maximálně 100 eur na osobu. Není to ale jen tahle jedna akce, patří sem i tábor pro dospělé, víkendovky, silvestry, přednášky. Je to parta lidí, kde nezáleží na věku nebo zkušenostech, důležitá je chuť zažít něco jiného a nebát se vykročit ze své komfortní zóny.
Jak ses k X-Challenge dostala?
Ani už vlastně nevím, kde jsem o X-Challenge slyšela poprvé, nějak jsem ji měla v hledáčku už dřív. Chtěla jsem každopádně jet Letní X-Challenge v roce 2020, ale kvůli covidu se tehdy jelo jen po Česku a asi mi to nepřišlo tolik atraktivní, tak jsem si řekla, že počkám na další ročník. Jenže i rok 2021 byl pořád ovlivněný covidem a znovu se jelo po ČR pod názvem Objev Česko. Už jsem nechtěla čekat a prostě jsem vyrazila, říkala jsem si, že to bude alespoň příprava na to, až se zase pojede po celé Evropě. A bylo to naprosto boží. Takže další rok už jsem bez váhání jela i po Evropě.
Co všechno obnáší příprava?
Z pohledu účastníka vlastně nic složitého. Je fajn si dopředu promyslet, co opravdu potřebuju a co bych tahala navíc. Víc než spousta věcí je důležité mít pohodlný batoh, dobrý spacák a karimatku, to je základ, protože když se člověk dobře vyspí, tak se mu pak všechno zvládá lépe. Doporučuju taky nebát se ptát na cokoliv, co není jasné, organizátoři i celá komunita X-Challenge jsou skvělí a rádi poradí. Příprava je hlavně o nastavení v hlavě, je dobré být otevřený neznámému a připravený trochu improvizovat. Všechno ostatní se dá vyřešit po cestě.
Stopování člověku krásně připomene, kolik laskavosti ještě ve světě je.
Kolikrát ses už výzvy zúčastnila a cos zažila?
Zúčastnila jsem se dvakrát, jednou, když se jelo po Česku, a jednou mezinárodní verze po Evropě. V rámci Objev Česko jsme s kamarádkou startovaly v Praze, jely hned až za Zlín a pak pomalu přes Olomouc a Orlické hory až do Nasavrk, kde byl cíl. V evropské verzi jsme s parťákem projeli Německo, Švýcarsko, Francii, Monako a Itálii. Zažila jsem ale především obrovskou dobrotu a ochotu lidí. Stopování člověku krásně připomene, kolik laskavosti ještě ve světě je. Spali jsme na rozhledně s výhledem na východ slunce, uprostřed centra města i pod hvězdami na pláži. Vedli hluboké rozhovory s cizími lidmi nebo jen sdíleli ticho. V rámci výzev jsme třeba nechali o našem osudu rozhodovat minci, jeden den říkali na všechno ano, mluvili ve verších. Každý den přinášel něco nového. Nejvíc jsem asi zažila sama sebe. Jak reaguju, když nic nejde podle plánu, jak se raduju z maličkostí a jak málo vlastně člověk ke štěstí potřebuje.
Co je tvůj nejsilnější zážitek?
Nebyl to žádný šílený moment typu stopnuté letadlo, ale když jsme s parťákem po pěti dnech na cestě dorazili v noci na pláž přímo u hranic s Monakem, kde už bylo asi pět dalších týmů, včetně mojí kamarádky, se kterou jsem jela rok předtím Objev Česko, byl to pro mě úplně magický okamžik. Teplá letní noc, moře, přátelé, hvězdy nad hlavou… a ten pocit, že jsem přesně tam, kde mám být, pocit, že jsem doma. Byli jsme tam ještě s velkou partou Italů, kteří tam každoročně jezdí, všichni jsme si povídali, hráli na nástroje, zpívali a nakonec jsme spali přímo na pláži. Ráno jsme se probudili a šli se rovnou vykoupat do moře. Nepotřebovala jsem nic víc. V tu chvíli mi svět připadal nekonečně svobodný a krásný.
Měla jsi někdy chvíle, kdy ses necítila bezpečně?
Pár ano. Jednou nás vezl řidič, který jel naprosto bezohledně, předjížděl v nepřehledných zatáčkách a celkově řídil hodně riskantně. A jednou ve Francii nás vzal muž, který byl podle všeho pod vlivem drog. V obou případech jsme se rozhodli vystoupit při nejbližší možné příležitosti. Intuice je při stopování klíčová, když má člověk špatný pocit, je lepší to nepodceňovat. Na druhou stranu musím říct, že takových případů bylo opravdu minimum. Drtivá většina lidí, které jsme po cestě potkali, byla neuvěřitelně milá, vstřícná a často pro nás udělali mnohem víc, než bychom kdy čekali. Právě tyhle zážitky ve mně zůstávají nejvíc.
Mám pocit, že generačně přibývá lidí, kteří hledají něco opravdového.
K autostopu má plno lidí předsudky, máš třeba nějaká bezpečnostní opatření, která dodržuješ?
Určitě. Bezpečnost při stopování beru vážně a hodně o tom mluvíme i s účastníky. Vždycky se snažím stopovat alespoň ve dvou, a ne sama. Když auto zastaví, krátce si s řidičem promluvíme, a pokud se necítíme dobře, klidně odmítneme. Důležité je dát na intuici, většinou člověk přesně pozná, jestli je všechno v pořádku. Určitě je taky dobré si zapisovat nebo fotit SPZ a klidně ji poslat někomu blízkému, sdílet polohu přes telefon a být třeba v kontaktu s ostatními.
Potkala jsi během stopování lidi, kteří tě něčím zásadně inspirovali nebo překvapili?
Spíš než jeden konkrétní člověk mě během stopování inspirovala celá ta mozaika lidí, které jsme cestou potkali. Každý přidal kousíček, někdo dobrotou, jiný humorem, někdo úplně jiným pohledem na svět. Často mě překvapilo, jak moc jsou lidé ochotní pomáhat, aniž by za to něco čekali. Jen tak, protože můžou.
Jak prakticky funguje pořadatelská příprava takové akce?
Začíná to úplně od základu. Musíme stanovit termín, najít vhodné místo pro start i cíl a domluvit podmínky. Na start i cíl musíme vymyslet a zařídit program, někdy i ubytování / místo na spaní nebo zázemí. Pak přichází na řadu vymýšlení výzev a checkpointů, které se už druhým rokem vydávají v podobě malého tištěného deníčku, takže je potřeba grafický návrh, úprava, potom tisk. Každý rok jsou také jiná trička, u kterých je potřeba navrhnout design, a pak musíme nechat trička vyrobit. K tomu spravujeme webovky, tvoříme obsah na sítě, hledáme partnery a sponzory. No a během samotného závodu sledujeme, co týmy sdílí, vyhodnocujeme úkoly, radíme, podporujeme, odpovídáme na dotazy. Je to intenzivní, ale krásná jízda.
Když se člověk uvolní a nechá se trochu vést cestou, přijdou ty nejhezčí momenty úplně samy.
Změnilo se v průběhu let něco na tom, jak lidé k výzvě přistupují? Třeba vlivem sociálních sítí nebo generačního posunu?
Určitě je znát, že sociální sítě dnes hrají větší roli, hodně lidí chce sdílet, co zažívají, fotit hezké momenty, natáčet videa. Není to nutně špatně, často tím inspirují ostatní nebo pomáhají šířit myšlenku výzvy dál. Ale někdy je potřeba si připomínat, že to hlavní se děje mimo záběr. Zároveň mám ale pocit, že generačně přibývá lidí, kteří hledají něco opravdového. Nejen zážitky pro fotku, ale i příběhy, propojení, výzvu, která má přesah. Možná se mění forma, ale to jádro, ta touha vyrazit do neznáma, vystoupit z komfortní zóny a zažít svět jinak, zůstává stejné. A právě to dělá X-Challenge nadčasovou.
Co bys doporučila někomu, kdo se poprvé vydává na takové dobrodružství?
Ať do toho jde s otevřenou hlavou a srdcem. Nemusí mít všechno naplánované nebo dokonale sbalené, mnohem důležitější je být připravený přijímat věci tak, jak přicházejí. Doporučila bych nebát se ptát, říct si o pomoc, ale zároveň i pomáhat ostatním. A hlavně – nedělat si zbytečná očekávání. Když se člověk uvolní a nechá se trochu vést cestou, přijdou ty nejhezčí momenty úplně samy.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
