Stephane, co tě přimělo opustit pohodlí každodenního života a vydat se pěšky až do Tibetu, navíc bez peněz?
Nebyl to impulzivní nápad. Ta myšlenka se ve mně usazovala roky. Všechno to začalo v roce 2009, kdy jsem šel se svou tehdejší přítelkyní Svatojakubskou cestu. Tehdy jsem chtěl jen pochopit, co na tom lidé vidí. Proč někdo dobrovolně jde 800 kilometrů Španělskem? Byl jsem skeptický, ale velmi rychle se to změnilo. Chůze, neustálá změna prostředí, pocit svobody a neznáma – to mě naprosto pohltilo. Fascinovalo mě, že nevím, kde budu večer spát, koho potkám, co se stane. A tehdy jsem si řekl: jednou půjdu ještě dál. Ještě svobodněji. Bez peněz.
Měl jsi v té době zkušenosti s dobrodružným cestováním na dlouhé vzdálenosti?
Ne, ale v té době jsem pracoval v Globetrotteruv Mnichově, velkém obchodě s outdoorovým vybavením, a každý den tam někdo přišel a potřeboval bundu do Nepálu nebo batoh na Nový Zéland a podobně. Tehdy jsem se rozhodl, že nechci čekat tak dlouho, než budu mít peníze na dlouhou cestu. Tak jsem dal výpověď v práci, vzdal se bytu a vyrazil.
Proč právě Tibet?
Tibet pro mě představoval symbol nedosažitelného. V dětství mě fascinovala tibetská kultura, kláštery, příběhy mnichů, Himaláje. Působilo to jako jiný svět, mystický, vzdálený, odtržený od konzumní reality Západu. Navíc to bylo tak daleko, že jsem si říkal: když dojdu až tam, dokážu cokoliv. Byla to výzva, cíl, ale zároveň prostředek. Nešlo jen o Tibet samotný – šlo o to, co se mezi Mnichovem a Tibetem stane.
Jak ses na cestu připravoval? Měl jsi vůbec plán?
Překvapivě moc ne. Vlastně jsem si hlavně musel stanovit datum. Řekl jsem si: 11. března 2012, den po mých 31. narozeninách, vyrazím. Kdybych to neudělal, našel bych tisíc výmluv, proč ještě počkat. Vzal jsem si mapu a fixou si nakreslil trasu přes Balkán, Turecko, Írán, Pákistán až do Indie a Tibetu. Spočítal jsem si, že když ujdu v průměru 16 kilometrů denně, dorazím za dva roky. Ale realita se ukázala jiná. Nešlo totiž jen o to ujít kilometry. Cesta mi brzy ukázala, že její smysl je jinde – v lidech, v zastávkách, v příbězích. Takže jsem často zůstal někde déle, přijal pozvání, pomohl, vyměnil práci za jídlo. A ano – vyrazil jsem opravdu bez peněz. Neměl jsem ani cent. Jen batoh, stan a základní oblečení. Každopádně v den odchodu byly podmínky všechno, jen ne příznivé: mrholení, teplota těsně nad nulou. Ale i tak jsem vyrazil.
Sbalil sis s sebou věci, bez kterých by ses obešel?
Hodně věcí. Původně jsem si říkal: nemám peníze, abych si něco koupil, tak si prostě budu muset vzít na dva roky všechno s sebou. Nečekal jsem, že mi na cestě pomůže tolik lidí. Třeba když jsem byl u jedné rodiny a měl jsem díru v ponožce, paní vstala a přinesla mi ze skříně nový pár.
Chůze, neustálá změna prostředí, pocit svobody a neznáma – to mě naprosto pohltilo.
Měl jsi někdy pocit, že to bylo příliš naivní? Litoval jsi, že jsi odešel bez finanční rezervy?
Ani jednou. Co jsem nečekal, byla neuvěřitelná pohostinnost. Byl jsem ovlivněn médii a trochu i maminkou. Když zapnete televizi nebo čtete noviny, získáte určitý obrázek: tady útok, támhle vybuchla bomba, pořád jsou všude mrtví a zranění. Můžete si myslet, že svět je špatné místo. Zároveň si i myslím, že kdybych s sebou měl peníze, nikdy bych tu cestu neprožil tak hluboce. Když nemáte peníze, musíte se spolehnout na lidi. Ta pohostinnost všude byla ohromující. Stan, který jsem si na cestu vzal, jsem nakonec téměř vůbec nepotřeboval. A kempinkový vařič? Ten jsem poslal zpátky do Mnichova ještě dřív, než jsem přešel Karpaty v Rumunsku. V každé zemi, kterou jsem procházel, mě moji hostitelé důrazně varovali před tou následující. „Tam je to nebezpečné, zločin tam číhá na každém rohu,“ říkali mi. V jednu chvíli jsem je ale přestal poslouchat. Vždycky jsem totiž zažil pravý opak – vstřícnost, pohostinnost a lidskost. Stejně tak moje obavy, že se nedomluvím kvůli jazykové bariéře, byly nakonec zbytečné. Člověk se učí rychle, když jde pomalu. Po třech čtyřech měsících se mi rumunština zdála stejně přirozená jako turečtina. A co je ještě důležitější – naučil jsem se spoléhat na řeč těla. Když jí věnujete dostatečnou pozornost, velmi rychle pochopíte, jestli můžete druhému člověku důvěřovat, nebo raději ne.
Která země na tvojí cestě tě nejvíce překvapila?
Rumunsko. Mnoho lidí, zejména v Německu a Maďarsku, mě varovalo před kriminalitou v této zemi. Já jsem však zažil pravý opak. Od prvního dne jsem tam během čtyř měsíců potkal spoustu milých lidí.
V Turecku byly v době tvého putování všechny mosty přes průliv Bospor do asijské části Turecka pro pěší uzavřené. Jak se ti podařilo dostat se dál?
To byla zajímavá kapitola. Tři týdny jsem zkoušel všechno možné – kontaktoval jsem ambasádu, média, novináře… Dokonce jsem chodil s kartonovou cedulí: „Objetí: 1 turecká lira“ (asi 50 centů) a za vydělané drobné si platil jídlo. Ale zároveň jsem tak potkal spoustu lidí, kteří mi pak pomohli dál. Nakonec mi jeden novinář poradil, že pod průlivem se staví železniční tunel. Ten sice oficiálně ještě nefungoval, ale nějak jsem se tam dostal. Když jsem tím tunelem prošel, měl jsem pocit, že už mi nic nemůže stát v cestě. Celkově jsem v Turecku strávil rok a půl.
Nešlo jen o Tibet samotný – šlo o to, co se mezi Mnichovem a Tibetem stane.
Co bylo na cestě nejtěžší? A co tě nejvíc změnilo?
Nejtěžší bylo přijmout, že věci nejdou podle plánu – a že to je v pořádku. V Íránu jsem například zjistil, že vízum mi dovoluje jen 90 dní. Abych to celé prošel pěšky, musel bych denně urazit 40 kilometrů, ale to by mi nedovolilo poznat obyvatele a jejich kulturu do hloubky. Tak jsem změnil plán a část cesty stopoval nebo jel vlakem. Když jsem dorazil k pákistánské hranici, dozvěděl jsem se, že bych mohl pokračovat jen s ozbrojeným doprovodem. V tu chvíli jsem se rozhodl: Pákistán vynechám. Nedokázal bych mít klidné svědomí, kdyby někdo riskoval svůj život jen proto, aby mě ochránil. Znamenalo to, že musím najít jinou cestu. Jediná možnost, jak se dostat dál, bylo udělat velkou odbočku – vrátit se do Turecka a z Istanbulu letět do Indie. A za co? Za peníze, které jsem si mezitím vydělal a našetřil jako učitel jazyků během svého dlouhého pobytu v Turecku.
A jaký byl tvůj pobyt v Indii?
Indie pro mě byla skutečnou výzvou – především po psychické stránce. Už na hranicích jsem pochopil, že se budu muset vzdát svého soukromí. Kamkoli jsem šel, následovalo mě šest, sedm, někdy i deset lidí. Dokonce i na záchod. Neustále jsem byl pod dohledem, bez možnosti být chvíli sám. Nejvíc mě ale zasáhla ta všudypřítomná lhostejnost k lidskému životu. Pamatuju si, jak jsem viděl na ulici ležet mrtvého muže – a jen pár metrů od něj projel mercedes se zářícími zlatými hodinkami za oknem. Nikdo se nezastavil. Nikdo nereagoval. To mě hluboce zasáhlo. Tři týdny jsem se snažil pochopit Indii, najít v tom chaosu nějaký systém, nějaký klíč. Ale nakonec jsem to vzdal.
Co samotný Tibet? Naplnil tvá očekávání?
Tibet mě, paradoxně, zklamal. Po téměř čtyřech letech jsem tam konečně dorazil – a zjistil, že kvůli čínským pravidlům musím být součástí organizované skupiny, nesmím se volně pohybovat, mám průvodce a smím zůstat jen sedm dní. Všechno, co mi na cestě bylo nejdražší – svoboda, spontánnost, blízkost k lidem –, tam chybělo. Ale možná právě to bylo důležité poznání: že cíl nikdy není důležitější než cesta. Tibet mi to jen potvrdil.
Jak ses cítil, když ses vrátil domů?
Domů jsem se vrátil stopem a byl to opravdu šok. Snažil jsem se půl roku žít „normálně“, ale nešlo to. Všechno mi připadalo povrchní, rychlé, hlučné. Nakonec jsem si uvědomil, že se už nikdy nechci vracet k životu, který jsem měl dřív. Po Tibetu jsem podnikl ještě několik dlouhých cest, tentokrát i s mojí bývalou přítelkyní a naší dcerou. Celkově jsem byl mimo Německo 10 let. O svém putování jsem napsal knihu a pravidelně pořádám cestovatelské večery a přednášky. A taky pomáhám ostatním najít jejich vlastní cestu – protože každý z nás má nějaký Tibet, za kterým může jít.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
