„Čtvrtou a pátou hodinu Moničin neklid stoupá,“ potvrzuje třídní, „potřebuje cigaretu a přestává se soustředit.“ Takových dětí je ve třídě obvykle víc. K běžné rutině patří prověřování určitých žáků, zda nepřišli do školy pod vlivem omamné látky. To má na starosti metodička prevence. Někdy ale můžete s dotyčným žákem strávit veselou hodinu, než se podezření potvrdí a žák opustí kolektiv. To se cpe během výuky bagetou, chodí po třídě, vykřikuje, rozpoutává debaty na nejrůznější témata, v horším případě hází věcmi a převrací nábytek.
O přestávkách my učitelé místo přípravy na další hodinu hlídkujeme před toaletami a hrajeme hru na zloděje, tedy snažíme se přistihnout toho, kdo na záchodě vypouští kouř z vapa.
Udržet ve třídách klid není jednoduché a po několika letech učení v segregované škole dospívám ke zjištění, že trvat na dodržení všech pravidel se vyplatí. Například nepovolovat přesazování se a výměnu míst. Nepovolovat sluchátko, ani jedno. Nepovolovat jít si umýt ruce. Každá z těchto maličkostí má schopnost násobně posílit entropii, k níž hodina spontánně směřuje. Stejně vám to ale nedá a té hodné žákyni, která vás jako jedna z mála pozorně poslouchá, dovolíte sednout si k oknu, protože „se jí špatně dýchá“. Rozpoutá se bitva o ostatní místa u oken a dalších patnáct minut nemůžete děti uklidnit. Mytí rukou se protáhne na větší část výkladu a skončí mokrou katedrou. Sluchátek se ve třídě objeví celá řada, dovedně skrytých pod vlasy, pod kapucí. Kapuce dolů! Pravidel není mnoho, ale děti je s obdivuhodnou výdrží porušují pravidelně celá léta, ještě – a právě – v deváté třídě se tváří, jako by pro ně byla čerstvou novinkou. Pokud na nich dost přesvědčivě netrváte, budete se po vyučování nejspíš zdrceně schovávat s cigaretou za rohem školy, zatímco Monika si zapálí hned před vchodem (ačkoliv se to nesmí).
Pravidel není mnoho, ale děti je s obdivuhodnou výdrží porušují pravidelně celá léta.
Některé děti mají perfektně vypracovaný mechanismus, jak dosáhnout svého, což často znamená opustit třídu. Eva přichází do první hodiny nabručená. Vidím zakaboněnou tvář, vnímám její naštvání. Po chvíli nahlas vykřikne. Odpoví mi podrážděně, přidá první sprosté slovo. V tu chvíli nevím, že její rodiče právě mají závažné trestní řízení. Kdybych se s Evou začala hádat, nevyhraju. Její vztek je větší než můj. Eva odchází z výuky za poradenským pracovníkem, a bude-li mít štěstí, setká se s člověkem, který ji vyslechne a porozumí jejímu hněvu i žalu.
Okolnosti mě přivedly k listování starými čísly časopisu Respekt. Zaujme mě obálka z roku 2009 s titulkem „Děti na odpis“. Kresba černovlasého dítka se slepičím pařátem čouhajícím z aktovky nenechá nikoho na pochybách, že v článku jde o Romy. Zaujme mne, že autor textu užívá, byť většinou v uvozovkách, pojmy jako „bílí“ rodiče, „bílá“ třída, „cikánská“ škola. Jde o odraz a záznam tehdy užívaného jazyka. Přece jen bych si je ale jako příslušnice majority netroufala používat, natož v médiích. Dnes už je to nemyslitelné. Aspoň v jazyce jsme se za šestnáct let, která nás dělí od vydání článku, posunuli – označovat lidi za černé a bílé si mohou dovolit jen sami Romové, s dávkou černého humoru. Segregované školství nám všem ale zůstalo na krku i nadále.
Autorka textu učí na segregované škole.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
