To je případ i osmaosmdesátileté paní Jarmily, která žije v malé vesnici o necelých 300 obyvatelích ve Středočeském kraji. Ve vesnici se narodila, poté žila velkou část života s manželem, který pracoval na letišti, v Hostivicích. Na stáří se opět vrátili do jejího rodiště. Jelikož se vesnice nachází v dojezdové vzdálenosti od většího města zhruba 15 minut autem, autobusová doprava je zde značně omezená. Stejně tak tu nenajdete ani obchod, ani zdravotní středisko. Vzhledem k tomu, že Jarmily manžel je po smrti, nemá žádné děti ani vnoučata a autobusem už do města nedojede, je zcela odkázaná na pomoc sousedů a lidí z vesnice a sociální služby. „Autobusem do města jsem nejela roky, mám strach, bojím se do něj už nastoupit, protože špatně chodím. Navíc mě město vlastně děsí, přijde mi moc chaotické a zmatené,“ vysvětluje. Obědy jí proto už roky vozí pečovatelská služba, nákupy a návštěvy u lékařů jí zprostředkovávají především sousedé. „Mám tu ve vesnici spoustu lidí, kteří mi pomáhají, vozí mi věci z obchodu nebo mě berou k doktorovi. Teď mám poslední dobou problémy s bércovým vředem, takže mi zařídili, že za mnou jezdí ošetřovatelka, která mi dělá převazy. Nevím ale ani, jakým způsobem to domluvili, už se v dnešní době příliš neorientuji a věci mi přijdou příliš složité a nepřehledné,“ říká Jarmila.
Občas když slyším lidi, jak si stěžují na své manžely a manželky, říkám jim, že je vlastně hezké, že se mají alespoň s kým pohádat.
I přesto, že se cítí často osamělá, do domova důchodců zatím nechce. „Vím, že mi lidé říkají, ať tam jdu. Ale já chci být doma, ještě toho hodně zvládnu, třeba dnes jsem sbírala houby, které si pak dám do polívky,“ popisuje mi svůj den, který se skládal právě z houbaření, návštěvy ošetřovatelky a partičky žolíků se sousedkou. „Někdy, když ale nikdo nezavolá nebo mě nepřijde navštívit, mám pocit, že jsem hodně sama. Můj muž byl celý život moje opora, byli jsme spolu od roku 1954 a já teď už vlastně nemám nikoho úplně blízkého, všichni už mi umřeli. Občas když slyším lidi, jak si stěžují na své manžely a manželky, říkám jim, že je vlastně hezké, že se mají alespoň s kým pohádat. Být úplně sám je hrozné,“ vysvětluje. „Někdy si říkám, že kdyby byla i tady možnost eutanázie, tak bych do toho šla, už mě to tady moc nebaví a vím, že už mě nic moc nečeká,“ uzavírá.
Lék jménem solidarita
I když se podobné osudy těžko poslouchají, ten Jarmilin rozhodně není ojedinělý. Na vesnicích, kde neexistuje infrastruktura, žije podobným způsobem mnoho dalších osamělých seniorů a seniorek. Podobné případy, jako je ten paní Jarmily, popisuje i vedoucí okresní pobočky domácí péče Včelka pro Mladoboleslavsko Michaela Rubínová. „Máme plno seniorů a seniorek, o které se staráme. Většinou rodinu mají, ale ti často pracují. Nestíhají se o rodiče starat každý den. Někdy už jsou unavení, protože péče je náročná, musí jim hlídat léky, připravovat jídlo, a do toho mají vlastní rodiny a práci. Jsou ale i případy, kdy rodina pomoc odmítá nebo s ní není kontakt,“ vysvětluje. „Pokud má člověk blízké, kteří mu pomůžou, funguje to všechno líp. Ale pokud je sám, je to těžší,“ dodává Rubínová. Na blízkých pak podle ní závisí i to, zda se k něčemu, jako je terénní zdravotnická pomoc, která je hrazena pojišťovnou, lidé vůbec dostanou. „Snažíme se dělat osvětu, být na sociálních sítích, mít letáky u lékařů a říkat jim, ať to svým starším pacientkám a pacientům nabízí, ale stejně o tom mnoho lidí neví. Také se děje, že si to mnozí pletou s pečovatelskou službou, kterou už předem zavrhují, protože je pro ně třeba finančně nedostupná. Přitom naše služby jsou plně hrazeny pojišťovnou, pokud je doporučí praktický lékař,“ vysvětluje.
Neviditelná péče za vysokou cenu
Domácí terénní péče, kterou nabízí například Včelka a jiné projekty, funguje tak, že zdravotní sestry a bratři jezdí za lidmi domů a pomáhají jim s odběry krve, píchnutím injekce, podáváním léků či převazy. „Není to tak, že bychom lidem dělali obědy nebo uklízeli domov. Je ale pravda, že mnohdy ošetřovatelstvo, které mám pod sebou, popisuje, že dochází k situacím, kdy třeba pacienta či pacientku umyjí, protože měl*a únik moči či stolice. Reálně by to dělat nemuseli, mohli by jen udělat převaz, ale málokdo by asi měl srdce na to tam někoho v takovém stavu nechat jen proto, že to nemá v popisu práce. Stejně tak někdy naše sestry a bratři vyzvedávají lidem v lékárně léky, protože mnohdy senioři a seniorky dostanou předpis jako e-recept, ale ani třeba nevlastní mobilní telefon nebo se nemohou nijak dostat do města a léky si vyzvednout,“ říká Rubínová a vzápětí doplňuje, že právě neviditelná a nadstavbová práce je velkým úskalím sociální péče. „Senioři a seniorky, kteří třeba žijí na vesnici a nemají rodinu nebo se o ně rodina a jiní blízcí nezajímají, mají mnohdy opravdu jediný mezilidský kontakt s ošetřovatelem či ošetřovatelkou. Ti se na ně pak mohou upnout, vytvořit si k nim pouto a někdy se stává, že nechápou hranice mezi tím, že něco je práce a něco osobní kontakt. Už se stalo, že právě z tohoto důvodu někdo z personálu skončil, jelikož to pro něj bylo psychicky neúnosné, když mu někdo z klienstva volal 5x denně či pozdě večer a vyprávěl mu své osobní potíže,“ říká Rubínová.
I když na vesnicích může být izolace zdánlivě větší, mnohdy zde nastupují na pomoc lidé ze sousedství.
Právě nedostatek psychologické podpory pro terénní pracovníky a pracovnice, ale i pro osamělé seniorstvo, je jedním z největších úskalí českého sociálního systému. „O psychologickou pomoc mezi terénními sestrami a bratry by byl velký zájem nejen proto, že je to práce obecně časově a psychicky náročná, ale mnohdy může být až traumatická. Může se třeba stát i to, že máte klienta, ke kterému denně jezdíte domů osm let, a musíte sledovat, jak pomalu odchází a prožíváte s ním jeho umírání. To je nesmírná mentální zátěž, se kterou se těžko vyrovnává, a i když vás práce částečně otupí, stejně vás to zasáhne,“ vysvětluje.
Zahrádka, co prodlouží život
Jak u starých lidí z města, tak i z venkova se objevuje vysoká míra osamělosti. „Mnoho lidí opravdu jen sedí a kouká do zdi. Mluví o samotě, když se loučíte, říkají, že se nemají už na co těšit. Jediné, na co se těší, je třeba to, až někdo přijede. A někdy prostě nepřijede nikdo kromě ošetřovatele či ošetřovatelky,“ říká Rubínová. Dodává ale zároveň, že i když na vesnicích může být izolace zdánlivě větší, mnohdy zde podobně jako u paní Jarmily nastupují na pomoc lidé ze sousedství a psychický stav seniora či seniorky také velmi podpoří čas strávený v přírodě. „Lidé na vesnicích jsou více v kontaktu s okolím, sousedé si často třeba mohou všímat i drobných změn, třeba když neotevřou vrátka, neodhrnou záclonu, a tak je mohou rychleji zkontrolovat a případně pomoci, pokud by se něco stalo. Také zde více funguje nějaká solidarita. Ve městech je plno seniorek a seniorů, kteří třeba nebyli několik let venku, jelikož nemají v domě výtahy a nesejdou schody. Na té vesnici se často dostanou alespoň na vzduch, protože mají nějaký dvorek nebo zahrádku,“ říká.
Doplňuje ale, že by situaci pomohlo, kdyby bylo ve větších i menších obcích více zařízení, jako jsou například denní stacionáře, kam mohou lidé docházet. „Pro ty babičky a dědečky je strašně osvěžující, když se třeba dvakrát týdně mohou dostat někam mimo domov, s někým poklábosit, vyluštit křížovku, zahrát si nějakou hru, podívat se na televizi. Je potřeba, aby se někdo věnoval nejen jejich tělu, ale i jejich duši. Dnešní doba je pro ně často strašlivě nepochopitelná, cítí se v ní zmateně a izolovaně, a proto je ta psychologická stránka hrozně důležitá. Bohužel takových míst je jen velmi málo,“ ukončuje Rubínová. Senioři na vesnicích tedy nepotřebují lítost ani patos. Potřebují dostupné služby, praktickou pomoc a systém, který nebude spoléhat na to, že se o jejich přežití postará náhoda, soused nebo zdravotní sestra po pracovní době. A také možnost nebýt v tom všem úplně sami.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
