Symbióza v přírodě je důkazem toho, že právě spolupráce je pro přežití druhů klíčová, a pokud by spolu jednotlivé organismy neměly vzájemné vztahy, je možné, že velká část z nich by do současnosti nepřežila. Ačkoliv se ale často bavíme o symbióze jako o nějakém synonymu pro pozitivní vzájemné fungování, v přírodě má mnoho podob. Tou nejznámější a také vědecky nejvíce prozkoumanou formou je takzvaný mutualismus, tedy, jak už název napovídá, vztah, který oběma druhům, jež jsou jeho součástí, přináší určité výhody a oba z něj těží. Často jde třeba o to, že jeden druh poskytne druhému ochranu a druhý pak na oplátku potravu či jinou službu. Krásným příkladem mutualismu jsou lišejníky, které v přírodě často vidíme na kamenech či na kůře stromů. Lišejník totiž není jen jeden organismus, ale vlastně takové spojení mikroskopických řas nebo sinic a houby. Houba tvoří tělo lišejníku, zajišťuje vlhkost, ochranu a přísun minerálů, zatímco řasa nebo sinice pomocí fotosyntézy vyrábí živiny, které pak živí oba „partnery“. Díky tomuto spojenectví pak lišejníky mohou přežívat i na místech, kde je to pro jiné druhy téměř nemožné.
V symbióze mezi sebou spolupracují i houby a kořeny rostlin. Tomuto propojení se říká mykorhiza a jde o jednu z nejrozšířenějších forem spolupráce na Zemi. Houba vytváří v půdě hustou síť tenkých vláken, která obepínají nebo pronikají do kořenů rostlin. Díky tomu má rostlina k dispozici mnohem větší plochu pro příjem vody a minerálů, než kdyby byla odkázaná jen na vlastní kořeny. Na oplátku houbě rostlina poskytuje energii ve formě cukrů. Houba si tyto cukry „vyzvedává“ přímo z rostlinných buněk, které zásobuje živinami z půdy. Celá tahle síť, kterou tvoří podhoubí, spojuje nejen jednotlivé rostliny, ale i celé stromy. Kanadská vědkyně Suzanne Simard tento systém pojmenovala jako Wood Wide Web, tedy „lesní internet“. Ukázalo se, že přes tuto síť si rostliny dokážou předávat živiny, informace i varovné signály. Například staré stromy mohou posílat živiny mladým sazenicím, zdravé dokážou pomáhat oslabeným nebo se naopak bránit proti škůdcům tím, že varují okolní stromy chemickými signály.
Houba tvoří tělo lišejníku, zajišťuje vlhkost, ochranu a přísun minerálů, zatímco řasa nebo sinice pomocí fotosyntézy vyrábí živiny, které pak živí oba „partnery“.
Jako příklad mutualismu v přírodě funguje i spolupráce rostlin a hmyzu, který je opylovává. Květiny a jejich sladký nektar vábí hmyz, který na ně dosedá. Když se však například včely pohybují z květu na květ, přenáší na sobě drobná pylová zrnka a dostávají je tak z jedné rostliny na druhou, čímž dojde k opylení a rostliny se mohou rozmnožovat. Hmyz si tímto způsobem zajistí zdroj potravy, zatímco rostlina díky němu získává možnost šířit svůj genetický materiál dál. Tento výměnný vztah funguje podle současných vědeckých poznatků, publikovaných například na National Geographic Society, nepřetržitě už více než 100 milionů let a je považován za jeden ze základních stavebních kamenů evoluce. Rostliny se postupně totiž naučily přizpůsobovat opylovačům, měnit barvu, tvar i vůni květů, aby přilákaly přesně ten druh, který pro ně bude nejefektivnější. Například trubkovité květy lákají motýly s dlouhým sosákem, otevřené květy zase čmeláky.
Ptačí alarm i zubař
Mutualismus ale není jen doménou rostlin, i ve zvířecí říši se odehrává v nespočtu podob. Africké zebry a buvoli například využívají služby ptáků z rodu klubáků, kteří jim vybírají klíšťata a další parazity. Ptáci dostanou potravu, zvířata úlevu. Kromě toho fungují klubáci i jako takové živé alarmy, z hřbetu totiž uvidí predátora dřív, než by ho zaznamenala sama zebra či buvol. Z mořského prostředí pochází jiný zajímavý vztah, a to krab Gibbesův a mořská ježovka. Krab si ji nosí na zádech jako štít. Ježovka ho chrání svými ostny, zatímco krab ji přenáší na nová místa, kde má přístup k potravě. Pro oba to znamená výhodu, jeden získá pohyb, druhý obranu. Zajímavou formu spolupráce lze najít i tam, kde bychom ji vůbec nečekali. Například v Izraeli vědci pozorovali vlky a hyeny, jak loví společně. Dva predátoři, kteří by za normálních okolností soupeřili, se v nehostinném prostředí spojili. Vlk těží z hyenina čichu a síly, hyena zase z vlkovy taktiky a spolupráce ve smečce. Ještě nepravděpodobnější dvojicí jsou člověk a ptáček medozvěstka křiklavá, kteří v některých částech Afriky utváří prastará partnerství. Pták hlasitým voláním přivolá lidi a dovede je k úlům divokých včel. Když lidé získají med, nechají mu zbytky vosku a larev. Obě strany profitují, jedna se nají, druhá získá energii. Vědci z univerzity v Kapském městě z výzkumného projektu African Honeyguides, kteří se mutualismem mezi ptákem a člověkem zabývají, se domnívají, že tento vztah může být starý až sto tisíc let. Vznikl tedy dávno předtím, než jsme začali chovat včely, a podle některých zdrojů ptáci kromě lidí k včelím úlům vodí i medojedy, to však nebylo na sto procent prokázáno. Některé formy mezidruhové spolupráce byly ale popsány už i dávno předtím, než symbióza dostala své jméno. Starověký historik Hérodotos už v 5. století př. n. l. popisoval, že když krokodýl po jídle leží s otevřenou tlamou, přiletí malý pták zvaný zoborožec krokodýlí a začne mu vybírat zbytky masa a parazity ze zubů. Krokodýl údajně zůstává klidný a nechá ho pracovat místo toho, aby ho sežral.
Moderní zoologové se sice přou o to, zda je to opravdu běžné chování, nebo jen dávná pozorovatelská nadsázka (nepotvrdili to ani nevyvrátili), ale mechanismus takové spolupráce v přírodě dává smysl. Krokodýl jako vrcholový predátor si nemůže čistit zuby ani odstraňovat zbytky potravy, které mezi nimi zůstávají. To může vést k množení bakterií nebo infekcím. Pták, který se živí právě těmito zbytky, tak plní funkci jakéhosi „zubního hygienika“. Získává snadný zdroj potravy a zároveň se díky toleranci krokodýla ocitá v naprostém bezpečí. A i kdyby konkrétně krokodýl nilský se zoborožcem nebyl potvrzen, v každém případě podobné vztahy mezi predátory a „čističi“ existují prokazatelně jinde. Například v moři ryby čističi z rodu Labroides zbavují větší ryby parazitů nebo drobné krevetky čistí ústa murén. Princip je vždy stejný, obrovské zvíře otevře tlamu, malé do ní vleze a oba z toho něco mají.
Výhoda, která nikoho nebolí
Ne všechny vztahy v přírodě jsou ale výhodné oboustranně. Někdy má ze spolupráce prospěch jen jeden druh, zatímco ten druhý o ní sotva ví. Tomuto typu soužití se říká komenzalismus. V praxi to znamená, že jeden organismus využívá druhého jako prostředek k přežití, ale nijak mu tím neškodí. Jako klasický příklad se často mylně uvádí rak poustevníček, který si místo vlastní ulity zabírá prázdný ulitový domeček po měkkýši a na něj si připevňuje mořskou sasanku. Pro raka to znamená přirozený štít, žahavá chapadla sasanky totiž odradí většinu predátorů. Sasanka si ale na oplátku přijde také na své, protože se díky rakovu pohybu dostává k většímu množství potravy. Rak tedy získá ochranu, sasanka přísun drobných zbytků jídla a nikdo nepřijde zkrátka.
Pták hlasitým voláním přivolá lidi a dovede je k úlům divokých včel. Když lidé získají med, nechají mu zbytky vosku a larev.
Skutečným příkladem komenzalismu je ale například vztah mezi žralokem a rybou remorou. Remory mají na hlavě přísavku, kterou se připevňují k tělu žraloka nebo velryby. Cestují s nimi oceánem, nechávají se unášet a živí se zbytky potravy, které jejich „hostitel“ zanechá. Žraloka to nijak neomezuje, protože jsou remory malé, neparazitují a nijak žraloky neobtěžují, jen využívají proud a příležitost. Další formu komenzalismu najdeme i na souši. Ptáci, kteří následují stáda býložravců, využívají toho, že zvířata při pastvě víří hmyz z trávy. Například volavky často pochodují kolem slonů, krav nebo buvolů, nechávají je dělat „špinavou práci“ a samy pak chytají hmyz, který se zvedne ze země. Pro stáda jsou volavky prakticky neviditelné, nijak jim neškodí a nevšímají si jich, ale ptáci díky pochodujícím velkým zvířatům získávají hotový hmyzí bufet. Komenzalismus se vyskytuje i mezi rostlinami. Například epifyty, tedy rostliny rostoucí na jiných rostlinách (např. orchideje nebo bromélie v deštných pralesech), využívají vyšší stromy jako oporu, aby se dostaly ke světlu. Strom, na kterém rostou, tím nijak netrpí, jejich kořeny nepronikají do jeho tkání, pouze se přichytí na kůru a květiny díky němu mají více světla, které jim pomáhá růst a prosperovat.
Symbióza v přírodě je starší než lidstvo samo. Každý druh, od mikroskopických bakterií až po velké savce, je součástí vzájemně propojené sítě, v níž nikdo nefunguje zcela nezávisle. Lesy by bez hub hladověly, květiny by bez hmyzu přestaly existovat, a i ti největší predátoři se občas spoléhají na drobné pomocníky. Přežití druhů nevychází ani tolik z boje a soupeření, ale spíše ze vzájemné spolupráce a nastavování rovnováhy. Tak bychom se tím možná mohli inspirovat i my.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
