Představte si, že se nacházíte v jógové pozici dítěte. Vaše kolena jsou široce roztažená, tělo se ukládá do ohybu, čelo se dotýká povrchu pod vámi. Ruce si pomalu skládáte pod váhu svého těla. Jak tam tak ležíte v té jednoduché, na první pohled nekomplikované poloze, cítíte, jak se ve vás něco hlubokého a starého probouzí. Je to pocit klidu, jako by se vaše tělo vrátilo do nějakého dávného, zapomenutého prostoru? Připadá vám, že cestujete zpátky do doby, kdy vás útulné a hřejivé teplo matčina lůna ještě chránilo před světem? V té chvíli si možná neuvědomujete, že to, co právě prožíváte, není jen výsledkem relaxace nebo strečinku. Je to něco mnohem hlubšího, cosi, co spočívá v tělesné paměti. Tahle pozice je vašemu tělu známá, i když si vědomě na žádný konkrétní moment z prenatálního období nevzpomínáte. Je to v něm uložené jako něco přirozeného, něco, co znáte na úrovni, kterou nelze vyjádřit slovy – v ten moment nejste jen ve svém těle, ale v celé své minulosti, v každé buňce, která si pamatuje vše, co jste kdy byli.
Mami, nestresuj se
Všechny buňky v našem těle mají schopnost uchovávat informace o našich minulých zkušenostech, nejen na úrovni emocí, ale i v oblasti fyzické struktury a chemie. V minulosti vědci věřili, že naše genetická výbava, zděděná od rodičů, je pevně daným plánem pro náš vývoj a že pokud budeme mít správnou péči a výživu, budeme se vyvíjet podle této předurčené struktury. Dnes víme, že genetický kód je pouze počátečním základem. Vlivy z okolí na nás působí již od samotného početí, formují nás nejen na biologické, ale i emocionální a psychologické úrovni a tento proces pokračuje po celý život.
Dítě, které zažívá stresující prostředí v děloze, se tak může stát více reaktivním na podobné stimuly v pozdějším životě.
Bruce Lipton, průkopník v oblasti buněčné biologie, odhalil, že naše DNA je ovlivňována nejen negativními, ale i pozitivními myšlenkami, emocemi a přesvědčeními. Jako profesor a vědecký pracovník se zaměřil na mechanismy, jakými buňky přijímají informace z okolí. V roce 1992 na Stanfordově univerzitě prokázal, že signály z prostředí mohou ovlivnit buněčnou membránu, a tím měnit chování buňky, což vede k aktivaci, či naopak potlačení genů. Ačkoliv širší vědecká obec považovala kdysi jeho výzkum za kontroverzní, dnes se na jeho zjištění nabalují další a další studie.
Liptonova práce s buňkami lidí i zvířat přispěla k lepšímu pochopení toho, jak se buněčná paměť přenáší během těhotenství z matky na nenarozené dítě. Podle něj matčiny pocity – strach, hněv, radost, naděje – mohou mít přímý biochemický dopad na genetické projevy jejího dítěte. Když matka prochází těhotenstvím, její krev zásobuje plod živinami, ale také uvolňuje hormony a chemické signály, které odpovídají jejím emocím. Tyto signály pak ovlivňují receptory na buněčných membránách a spouštějí fyziologické, metabolické a behaviorální změny nejen v těle matky, ale i v plodu. Chronický stres, například ve formě hněvu nebo strachu, může ovlivnit, jakým způsobem se dítě bude přizpůsobovat okolnímu světu. Lipton popisuje, jak stresové hormony mohou zúžit cévy v těle plodu, což připravuje dítě na reakce typu „boj nebo útěk“ v podobně stresujících podmínkách. Dítě, které zažívá stresující prostředí v děloze, se tak může stát více reaktivním na podobné stimuly v pozdějším životě.
Trauma se stává součástí biologie, mění reakce mozku, řídí rozhodování, skutečně i pomyslně koluje v krvi.
Trauma jako silná emocionální zkušenost, která má schopnost otisknout se do těla, otevírá celou problematiku tělesné paměti. Lipton zdůrazňuje, jak postnatální vývoj a zdraví dítěte mohou být hluboce ovlivněny myšlenkami, postoji a chováním rodičů. Rodiče, kteří si nepřáli mít dítě, rodiče, kteří se ustavičně strachují o přežití své nebo svých potomků, ženy, které během těhotenství trpí fyzickým a emocionálním násilím, to vše představuje situace, kdy se na jejich potomky mohou přenést nepříznivé vlivy prostředí. Tento hluboký vztah mezi tělem a vzpomínkami je klíčový pro pochopení tělesné paměti, neboť ukazuje, že naše tělo uchovává vzpomínky nejen na události, ale i na emocionální prožitky, které jsme zažili. Reaguje na podněty – vůně, zvuky, pohyby –, které mohou vyvolat minulá traumata, aniž si na ně vědomě vzpomeneme. Tělo reaguje, jako by trauma stále přetrvávalo, a to i dlouho po původní události. Jinak řečeno – tělo si „pamatuje“ bolest, strach a stres na úrovni buněk, nervového systému, hormonální rovnováhy, a dokonce i genetického kódu. A k tomu si pamatuje i způsob, jakým jsme tyto emočně exponované zážitky prožívali.
Trauma v krvi
Stephanie Foo, americká novinářka a spisovatelka malajského původu, se ve svém memoáru z roku 2022 s názvem Co vědí mé kosti (What My Bones Know) vrací do vlastní bolestivé minulosti a reflektuje svůj život s komplexní posttraumatickou stresovou poruchou (C-PTSD). V knize kombinující osobní vyprávění s nejnovějším psychologickým výzkumem hledá způsoby, jakými prožité trauma ovlivnilo její tělo, mysl i identitu. Foo vyrůstala v imigrantské rodině v USA a v dětství zažila fyzické i emoční násilí ze strany rodičů, kteří ji nakonec opustili. Jako dospělá si uvědomila, že její úzkosti, deprese a sebedestruktivní vzorce nejsou jen náhodné, ale že jsou důsledkem hluboko zakořeněného dětského traumatu a zároveň transgeneračního traumatu asijských přistěhovalců. Když jí lékaři diagnostikovali C-PTSD, rozhodla se nejen pochopit, jak tato porucha funguje, ale také hledat způsoby, jak se s ní naučit žít. „Nechápala jsem, jak daleko se nemoc rozšířila. Jak úplné bylo její ovládnutí mé identity. Věci, které chci. Věci, které miluji. Způsob, jakým mluvím. Mé vášně, mé strachy, mé pupínky, mé stravovací návyky. Množství vypité whisky, způsob, jakým poslouchám, a věci, které vidím. Všechno – všechno, všechno – je nakažené. Mé trauma mi doslova koluje v krvi a řídí každé rozhodnutí v mém mozku,“ líčí v knize Foo. Z vybrané pasáže je zřejmé, že trauma se nestává jen součástí minulosti, ale formuje naše identity v právě odehrávající se přítomnosti. Tělo a mysl nejsou oddělené entity – trauma se stává součástí biologie, mění reakce mozku, řídí rozhodování, skutečně i pomyslně koluje v krvi. Ostatně trefně tuto dynamiku shrnul i psychiatr a odborník na závislosti David Sack v časopise Psychology Today, když napsal, že „trauma má moc sáhnout do minulosti a vyžádat si nové oběti“.
Nechtěné dědictví
Zatímco genetika, traumatologie, neurobiologie a další přírodní vědy se zaměřují na to, jak trauma ovlivňuje naše tělo, mysl a mozek, psychologie, sociologie a kulturní či feministické teorie analyzují, jak se tělesné vzpomínky proplétají se sociálními a kulturními kontexty. Zkoumají, jak trauma formuje chování jednotlivců i skupin, jak se tělesné stopy minulosti předávají mezi generacemi v rámci rodin a komunit. Tento pohled otevírá prostor pro témata, jako je ženská kolektivní tělesná paměť nebo historická traumata spojená s etnickými genocidami, jejichž stopy mohou být neviditelné, ale stále přítomné v současné materiální realitě. Z údajů statistik Centra pro kontrolu a prevenci nemocí(CDC) vyplývá, že mladí indigenní obyvatelé Severní Ameriky mají nejvyšší míru sebevražd v západní hemisféře. Jejich počet v této etnické skupině byl v posledních desetiletích výrazně vyšší než u jejich bílých vrstevníků a v některých oblastech, především v rezervacích a izolovaných komunitách, jsou míry sebevražd desetkrát až devatenáctkrát (!) vyšší v porovnání se zbytkem stejně starých nepůvodních Američanů a Američanek. Za těmito čísly stojí transgenerační trauma, někdy označované také jako dědičné trauma. Jedná se o koncept, který zdůrazňuje, že hluboké trauma a psychické zranění nemusí být pouze osobní zkušeností jednotlivce, nýbrž může být prostřednictvím různých mechanismů a přetrvávající diskriminace a oprese přeneseno na následující generace. Jak zmiňuje například čerokíjský historik Albert Bender, historické trauma, které pociťuje dnešní indigenní mládež, je vedle strukturálního rasismu, nedostatku pracovních možností a podobně podpořeno i všudypřítomným generačním zármutkem nad ztrátou půdy, jazyka a tradic. „Všechny ty vzpomínky,“ píše, „rezonují v myslích našich mladých lidí v té či oné podobě.“
Naše tělo je kronikou minulosti, knihovnou vzpomínek.
Transgenerační trauma je dnes uznáno jako komplexní a mnohovrstevný jev, který ovlivňuje nejen psychiku, ale i tělesné a biologické procesy, jak ukazuje i současný výzkum v oblasti epigenetiky. Naše tělo je kronikou minulosti, knihovnou vzpomínek. Trauma, ať už osobní, nebo kolektivní, může ovlivňovat naše reakce a chování na úrovni, kterou si často ani neuvědomujeme. Jak ukazují výzkumy ze všech koutů vědních disciplín, vzpomínky nejsou jen pomíjivými obrazy v našich hlavách – jsou vtisknuté do těla, do jeho struktur a funkcí. Pochopení tělesné paměti nám umožňuje nejen lépe rozumět sobě samým, ale i propojit individuální zkušenosti s širšími společenskými souvislostmi. Historická traumata, transgenerační zármutek či skryté individuální tělesné vzpomínky na dávné bolesti nejsou pouze osobními příběhy – jsou součástí kulturních a sociálních narativů, které ovlivňují naše životy více, než si připouštíme.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
