NP č.622 > Rozhovor„Tím nejzajímavějším divákem by pro mě byl on sám.“ Petr Jančárek o odcházení prvního českého prezidentatext: Mariana Petřáková, foto: archiv Petra Jančárka

Dokumentarista a kameraman Petr Jančárek má v posledních týdnech napilno. „Už máme návštěvnost třináct tisíc, to je dobrý, ne?“ ptá se ho jeho spolupracovnice v kancelářích na Starém Městě, kde se spolu potkáváme na rozhovor se záměrem popovídat si o jeho novém snímku Tady Havel, slyšíte mě?.

Ráda bych se zastavila nejprve u názvu filmu. Kdo s ním přišel? A když se tedy zaposloucháme, co bychom měli*y slyšet? 

Ten název je naprosto geniální a má jen jednu jedinou chybu – tu, že jsem s ním nepřišel já. Vymyslel ho Josek Kubáník ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti, který nám v začátcích a v průběhu Hithit kampaně pomáhal s PR. Jednou, když byl ve střižně a viděl ten záběr, na kterém pan prezident pokřikuje megafonem na herce, si řekl, že by to mohl být ten pravý název.

 

Má evokovat ještě něco jiného?

To má být opravdu prezidentova pomyslná otázka, jestli se ještě z jeho hodnotového systému po těch letech něco zachovalo a jestli to rezonuje ve společnosti. Jak vidíme na sociálních sítích, tak to „něco“ v pozitivním i v negativním slova smyslu stále rezonuje.

 

Výsledný dokument je šedesátou osmou střihačskou verzí. Co bylo špatně s těmi předchozími šedesáti sedmi? 

Nic nebylo špatně. To je normální vývoj u dokumentů, u kterých máte spoustu materiálu. Někdy se stává, že zachycujete jednu akci v průběhu jednoho dne, takže tam nemůžete mít víc materiálů, než ten den dá. V tomto případě to byla práce několika let a těch variant toho, jak snímek zpracovat, bylo hodně. V týmu jsme dlouho testovali různé cesty a nakonec přišlo na tu, kterou mají šanci vidět diváci.

 

A jste spokojený s výsledným produktem? Nelitujete toho, že jste nakonec nepoužil jinou? 

Nelituji, ale nebylo to zadarmo. V několika případech se nám stalo, že jsme se rozkmotřili s lidmi, kteří na to měli jiný názor, kterého si vážím i přesto, že to nakonec dopadlo takhle.

 

Je to více než dekádu, co je Václav Havel po smrti. Je nějaká symbolika v tom, že jste se rozhodl snímek poslat do světa právě v tuhle chvíli? 

Ono se to nějak rozhodlo samo. Když už pominuly ty společenské potíže s covidem, dostali jsme se do stádia, kdy jsme věděli, že je správný čas. Zároveň se nám podařilo sehnat investory, z nichž největším je Michal Kovář z Brna, a tím i prostředky, které nám pomohly k tomu, abychom film mohli dokončit profesionálním způsobem. Mně se opravdu nechtělo takhle velké téma o takhle velkém člověku dělat po večerech doma na koleni.

 

Václav Havel při natáčení

 

Vy máte ve snímku čistě pozorovací, až pozitivistickou roli. Nijak do záběrů nezasahujete, nijak neartikulujete vztah, který jste s Václavem Havlem měli. Proč jste se rozhodl snímek natočit takto nezaujatě? 

To nebylo rozhodování, já to tak dělám vždycky, nebo se o to alespoň snažím. Zcela výjimečně si v dokumentu vytvářím nějakou šablonu, do které tu skutečnost nějak napasuji, takže tohle byl přirozený, mně vlastní proces. Artikulování našeho profesního a osobního vztahu mi také nepřišlo důležité.

 

Jaký vztah jste s Václavem Havlem tedy měli? 

Náš vztah byl z mé strany plný respektu a z jeho strany asi také, protože viděl moji práci, kterou jsem dělal dřív, a to i ve spolupráci s ním. Mluvím teď o trilogii ČT – Václav Havel, Praha – Hrad, která popisovala jeho federální, tedy první prezidentské období. Měli jsme spolu vzájemnou zkušenost, protože jsem pro něj od roku 2004 dělal videopozdravy, což byly jeho vzkazy publiku na místa, kam nemohl jet ze zdravotních nebo časových důvodů. Byl to vděk, respekt a z jeho strany i ironie, kterou on měl vůči všem takzvaným lalimijérům, to jest lidem, kteří se ho snažili zachytit.

 

Řekl byste, že jste byli přátelé? 

To bych neřekl a schválně jsem to neřekl, to jste řekla vy. Já bych byl velice opatrný v tom nazývat ten vztah, který byl především pracovní, přátelstvím, ale zároveň nebyl jenom pracovní. To by asi nešlo při tak těsném kontaktu, jaký jsme spolu měli.

Emoce si pak musíte zpracovat ve střižně nebo mimo prostor natáčení. City z mé strany tam byly, ale nechtěl jsem, aby to ovlivnilo proces vzniku sbíraných materiálů.

I přesto, že byl váš vztah povětšinou pracovní, tam nějakou roli určitě sehrála emocionalita. Viděl a dokumentoval jste starého člověka, který několikrát skončil v nemocnici, jeho postupné chátrání, úpadek… 

Úpadkem bych to nenazval, protože on neupadal společensky. Já jsem byl přímým svědkem obrovského zájmu, a pokud něco odmítal, tak proto, že na to neměl sílu.

 

Slovem úpadek jsem myslela spíše většinový pohled společnosti na stáří jako na formu sociálního úpadku… 

To je dobrá otázka, protože souvisí se sekundárním tématem našeho filmu, a tím je opravdu stáří. Nebyl to zpočátku záměr, abychom na příkladu Václava Havla vytvořili film, který by popisoval stáří, byť v tomto případě velmi důstojné, naplněné myšlenkami a hodnotami. Nicméně se domnívám, že v dnešní společnosti spíše, než abychom stáří považovali za úpadek, se ho trochu bojíme a nechceme si připustit, že to čeká nás všechny. Staré lidi tak trochu odstraňujeme ze svého okolí, protože je to s nimi někdy obtížné, což vím i z osobní zkušenosti. Zároveň nikdo nikomu nebrání, aby to stáří prožíval důstojně nebo naopak dopřál svým blízkým stáří v plné důstojnosti.

 

Tady Havel, slyšíte mě?

 

Jak jste se tedy vypořádával s emocemi v průběhu natáčení? Přeci jen je to otázka, která se dokumentaristiky týká… 

Je to součást té práce, ale zároveň je její součástí emoce umět potlačit, když je to potřeba. Naštěstí dokumentaristika s sebou nese také určité technické nároky, které je potřeba naplnit, a to vás občas, zvlášť když jste na to sám, zaměstná natolik, že na velké prožívání přímo při tom výkonu není prostor. Emoce si pak musíte zpracovat ve střižně nebo mimo prostor natáčení. City z mé strany tam byly, ale nechtěl jsem, aby to ovlivnilo proces vzniku sbíraných materiálů.

 

Objevily se i momenty, kdy jste do záběrů vstupoval nebo si vybrané scény stylizoval? Napadlo mě to hlavně u momentu, kdy pan prezident sedí v obýváku s Milošem Formanem a hledají ztracenou disketu s filmem. 

Ke stylizaci nedocházelo, ale nejste sama, na koho to takhle působí. Několik diváků se mě po debatách, které film doprovází, zeptalo, jak dlouho jsme tu scénu zkoušeli. Já si myslím, že to bylo přirozené. S Milošem Formanem a Václavem Havlem to nešlo jinak. Já jsem neřekl ani slovo, prostě jsem tam byl, měl jsem puštěnou kameru a pánové si to odehráli naprosto sami.

Často narážím na mladé lidi, které to zajímá, a i přesto, že stále potřebují to encyklopedické heslo „Václav Havel”, neodmítnou možnost se na něj podívat z trochu jiného úhlu pohledu.  

V PR kampani filmu mě zaujal hashtag #chybitenam, který trochu evokuje, že Havel chybí nám všem jako národu, české společnosti, což dozajista není pravda. I třeba proto, že má dodnes celou řadu odpůrců a odpůrkyň. Pro koho jste tedy dokument točil?

Především jsem ho točil pro Václava Havla, protože on mě k tomu pobídl a vyzval. Tím nejzajímavějším divákem a příjemcem jeho zprávy o sobě nebo naší zprávy o něm by pro mě byl on sám. Zohledňovali jsme také hledisko generační, protože asi největší jádro diváků získáme mezi lidmi, kteří ho znali, měli ho rádi a chtějí si ho připomenout, protože jim chybí. Říkali jsme si, že bychom mohli oslovit i děti a potomky těchto lidí. Znám to z vlastní zkušenosti, protože učím na univerzitě. Často narážím na mladé lidi, které to zajímá, a i přesto, že stále potřebují to encyklopedické heslo „Václav Havel”, neodmítnou možnost se na něj podívat z trochu jiného úhlu pohledu. Co pro mě bylo také podstatné, je to, co říká pan prezident sám v reakci na hodnocení svého filmu Odcházení – že si to zkrátka udělal tak, jak chtěl, a ať si s tím ti kritici poradí.

 

Minulý měsíc proběhla v prostorách Jízdárny Pražského hradu slavnostní premiéra promítání za účasti prezidenta Petra Pavla a slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Jak jste Vy osobně prožíval ten moment? Viděl jste v tom nějakou symboliku?

Ten symbol byl především v tom místě, protože je se jménem Václava Havla navždy spojeno. Pro nás to bylo velmi důležité a přijali jsme s vděkem, že pan prezident Pavel souhlasil s tím, aby se ta nejslavnostnější premiéra odehrála právě na Pražském hradě. To, že přijela prezidentka Čaputová, jsme nevěděli a dozvěděli jsme se to až pár hodin před tím, než se objevila. To nám, a obzvlášť mně, udělalo obrovskou radost. Ještě větší radost mi pak ale udělala paní prezidentka v médiích. Jel jsem tehdy autem, poslouchal jsem rádio a ona na novinářův dotaz, co dělala v Praze, odpověděla, že měla schůzku s premiérem Fialou, ale že přijela hlavně kvůli filmu.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.


Mariana Petřáková autor / Mariana Petřáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

„Tím nejzajímavějším divákem by pro mě byl on sám.“ Petr Jančárek o odcházení prvního českého prezidenta / Mariana Petřáková > NP č.622 > Rozhovor Dokumentarista a kameraman Petr Jančárek má v posledních týdnech napilno. „Už máme návštěvnost třináct tisíc, to je dobrý, ne?“ ptá se ho jeho spolupracovnice v kancelářích na Starém Městě, kde se spolu potkáváme na rozhovor se záměrem popovídat si o jeho novém snímku Tady Havel, slyšíte mě?. číst dále Důstojná menstruace není v Čechách samozřejmostí / Mariana Petřáková > NP č.601 > Rozhovor Podle studie společnosti Thinx z roku 2020 měla někdy každá čtvrtá žena v USA problém s nedostatkem financí na nákup menstruačních pomůcek. V Čechách statistická data o menstruační chudobě neexistují, i přestože se pravděpodobně dotýká velkého množství lidí, a čísla tak mohou být velmi podobná. Dlouholeté kamarádky Anna a Lucie z iniciativy SOLA se rozhodly dodávat menstruační pomůcky tam, kde je to potřeba. číst dále Jste se svým životem spokojená? / Mariana Petřáková > NP č.531 > VIP Rozhovor Pro prodejkyni Zdenu ze Strašnické byl rozhovor s herečkou Marthou Issovou první reportérská zkušenost. Nakonec mluvila hlavně o sobě, protože s tak empatickou partnerkou, jako je Martha, povídat o sobě prostě musíte... číst dále „Jdu na jedno” aneb realita alkoholové kultury v Česku / Mariana Petřáková > NP č.604 > Prodejci NP Česká republika patří mezi země s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele a také státy s nejvyšším výskytem jeho nárazového pití na světě. K takovým výsledkům přispívá hlavně bohatá tuzemská, zejména pivní kultura. Kdo všechno se ale pohybuje na hranici závislosti? číst dále