Sociologové někdy mluví o „vytěsnění zkušenosti" – rodiny postupně předávaly své blízké profesionálům nabízejícím služby spojené s obstaráním všeho kolem umírání a smrti. Spolu s tím se také naše kultura uzavřela před emocemi, jako jsou hněv a smutek, které ke ztrátě blízkého člověka často patří. A tak jsme se začali vyhýbat smrti i truchlení, a dokud se nás to netýká, nemáme důvod se tím zabývat. Ale když se nás to týkat začne, tápeme, jak se k tomu postavit, právě proto, že se s tématem a s ním spojenou praxí běžně nepotkáváme.
V roce 2021 organizace Cesta domů ve výzkumu mapovala téma smrti a umírání na školách. Mimo jiná zjištění se ukázalo, že děti se tématu moc nebojí, zato učitelé velmi. Možná se to dá vyložit tak, že smrt do života přirozeně patří a náš vztah k umírání se komplikuje až v průběhu života tím, jak nás formuje společenské nastavení.
Obecně by bylo užitečné, aby se smrt a umírání opět staly součástí naší sdílené zkušenosti už od dětství. Vyhýbání se tématu totiž úlevu nepřináší. Spíš naopak. Když pak někdo z našich blízkých umírá, vtrhne nám to do života náhle, jsme nepřipravení, zaskočení, znejistění, nedostává se nám podpory komunity, chybí nám sdílená zkušenost, nemáme k dispozici rituály. Může se nám to vracet třeba i v podobě strachu a úzkosti ze smrti a umírání. Na to, jak přijmout, že smrt k životu patří, asi není jedna odpověď. Jeden ji nalezne ve spirituální sféře, druhý v osobní filosofii, další nepotřebuje smrt zasazovat do nějakého rámce, koloběh života je pro něj prostě fakt.
Jak se chovat v blízkosti umírajícího? Otevřená komunikace je základ
Každý jsme jiný a to, jak se chováme a mluvíme, tomu odpovídá. Záleží i na tom, jak byli lidé v rodině zvyklí spolu komunikovat dříve a co všechno spolu zažili. Obecně se asi dá říct, že s umírajícím by se mělo zacházet citlivě a trpělivě, s respektem k jeho obtížím i k tomu, jak je subjektivně vnímá. Na místě je určitě ale také respekt blízkých umírajícího k sobě samým, ke svému prožívání a vlastním silám.
Důležitý je i pocit bezpečí umírajícího. A to jak v otázce péče fyzické, tak psychické nebo spirituální. Každému může pocit bezpečí zajistit něco jiného. Základem je otevřeně mluvit o tom, co umírající člověk potřebuje. Dávat mu najevo, že jeho přání slyším a snažím se pro jejich naplnění udělat to nejlepší, co můžu. Slova „to nejlepší, co můžu" jsou podstatná. Ne vždy je možné přání umírajícího bezezbytku splnit, je proto užitečné otevřeně mluvit o svých silách a hranicích a hledat realizovatelnou cestu. Citlivá otevřenost a autenticita jistě přispívají k větší pohodě.
Pokud je to možné a okolnosti to dovolují, je určitě vhodné zajistit pro nemocného paliativní péči. Ta je vždy multidisciplinární, stará se o fyzickou i psychickou pohodu nemocného, věnuje se jeho spirituálním potřebám a intenzivně podporuje také rodinu umírajícího. Několikrát jsem zmínila potřebu naslouchání, otevřenosti, autenticity. To samozřejmě není lehké. Komplexní podpora, kterou nabízí paliativní péče, může pomoci i k tomu.
Dovolte si veškeré emoce. Jsou součástí procesu truchlení
Ztráta blízkého člověka je nesmírně smutná, ať už přichází kdykoliv. Zároveň nová realita po ztrátě často obnaží mnoho z předchozího života. Emoce bývají silné, různorodé, mnohdy ambivalentní, proměnlivé. Lidé si přejí s nimi nějak pracovat, něco dělat, nějak to opravit, urychlit, aby už to přešlo.
Truchlení (i to anticipované – tedy v době očekávání úmrtí) je proces hojení a nelze než ho nechat proběhnout. Bez hojení není uzdravení. To, co může pomoct, je prostor pro sdílení a hledání zdrojů, které truchlícímu umožní dát procesu hojení tolik času, kolik je třeba. Takovými zdroji může být vedle sdílení třeba vzpomínání, rituály, nebo úplně běžné věci jako příroda, pohyb, knihy. Cokoliv, co dává truchlícímu smysl. A to i v případě, že by to nikomu jinému smysl nedávalo.
Nestyďte se říct si o pomoc
Zkušenost (historická i naše poradenská) ukazuje, že potíže lépe zvládáme překlenout s někým dalším než sami. Určitě je dobré obracet se na své blízké a hledat pomoc a podporu u nich, protože tato „přirozená síť" zahrnuje spoustu užitečných zdrojů pro zvládání těžkostí. A pokud mezi blízkými podporu nenacházíme, stojí za to hledat ji u odborníků, poradců pro pozůstalé či terapeutů.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
