NP č.615 > Prodejci NPPořád v sobě něco objevuji
Prodejkyně Alena versus Martin FingerMonika Dvořáková

S hercem a uměleckým šéfem divadla Činoherní klub Martinem Fingerem se prodejkyně Alena potkala v divadelní kavárně. Nad domácí limonádou si povídali o hokeji, roli uměleckého šéfa, ale třeba i o Sherlockovi Holmesovi.

Alena: Jako dítě jste hrával hokej. Postavíte se dneska ještě někdy na brusle? Máte na to vůbec čas?

Martin: Teď jste mi připomněla, že jsem na bruslích dost dlouho nestál, ačkoli je mám doma pořád připravené. Možná, že až budu učit synka bruslit, tak se na ně znovu postavím. Mám tak strašně málo času, že by rodina mohla vyprávět, jak nejsem doma. Navíc moji kamarádi mají většinou dané, že se na hokej schází třeba každé úterý v šest večer, a jestli je něco u mě opravdu jistého, tak je to časová nejistota. Polovinu večerů v měsíci hraju, můj režim je velmi nepravidelný, takže se k tomu nemůžu upsat.

 

Alena: Slyšela jsem, že jste časově velmi vytížený a každý den vstáváte hodně brzo. Na kolikátou jste dneska měl budíček? A co už máte dneska za sebou?

Martin: Dneska jsem vstával v půl šesté, protože jinak bych nestihnul přípravu, bez které hereckou práci dělat nemůžu. S přestávkami jsem se učil a opakoval texty na natáčení, plus jsem se začal učit novou hru na zkoušení v divadle, které začne za necelý měsíc. Jedná se o dopisy a deníky, tak je to strašně moc písmenek, těžko se to učí, musíte se to nadřít jako básničku. Tak to jsem dělal do deseti hodin, pak jsem jel na trénink, musím se udržovat v kondici. Trenér mě vyřídil tak, že mu to nezapomenu až do pátku, kdy tam jedu znovu. Teď mám rozhovor s vámi a pak odjíždíme na zájezd s Činoherním klubem do Skutče. V autě budu číst ještě jednu divadelní hru, jestli projde, nebo ne dramaturgickým sítem, protože koloběh hledání nových titulů pro divadlo nikdy nekončí.

 

Alena: V Činoherním klubu působíte jako herec a nyní i jako umělecký šéf. Nejsou občas tyhle dvě role v konfliktu?

Martin: Všechno, co v životě zažíváme, má rub i líc. Mám moc rád hlášku ze seriálu Městečko Twin Peaks, že bílý a černý vigvam jedno jsou. Tyhle mé dvě role mají výhody v tom, že například jako herec daleko víc vidím do potřeb a nálad hereckého souboru, což je strašně důležité, když chcete udržet, aby měl soubor zdravou náladu a energii. Když jste souboru vzdálený, můžete potom vydávat rozhodnutí, která na ně neberou ty správné ohledy. Nevýhoda je třeba to, že jste jejich kamarád, takže některé věci není příjemné jim říkat. To, na co se mě ptáte, je super v tom, že si nad tím zapřemýšlím teď, kdy vám odpovídám. Ne že by se mi starosti – nebo vlastně úkoly, jak mě kdysi opravil můj kamarád, taky divadelní šéf  – nehonily hlavou nepřetržitě, ale když mám chvilinku čas, tak se snažím hlavu úplně vypnout a vnímat, jak padá a voní listí venku nebo že svítí sluníčko. Zrovna nedávno mi došlo, že mám vlastně tři zaměstnání – to znamená šéf, divadelní herec, který hraje večer polovinu měsíce a přes den často zkouší, a pak herec pro to všechno ostatní, to je před kamerou a za mikrofonem. Vidíte, tahle evidentní věc mi došla až po rozhovoru s kolegou po dlouhé době, co takhle žiju. Potřebuju zase trochu klid, čas a rozjímání.

NEJVÍC SI CHODÍM ODPOČINOUT NA JEVIŠTĚ V DIVADLE.

Alena: Jaká je pro vás teď ta hlavní role – šéf, divadelní nebo filmový herec?

Martin: Vždycky přijde okamžik, kdy musíte být šéf, pak přijde okamžik, kdy musíte být divadelní herec…

 

Alena: A jaká vám vyhovuje nejvíc?

Martin: Musím upřímně říct, že si nejvíc chodím odpočinout na jeviště v divadle. Je to sice divné, ale tam se cítím komfortně. A taky je to v drtivé většině závěr dne, pokud mě teda zrovna nevezou na noční natáčení, takže výdech v divadelním baru je v tu chvíli už blízko.

 

Alena: A není to i kvůli tomu, že vy jste se jako filmový herec prosadil až mnohem později, takže to vaše jádro je divadlo?

Martin: Ale nic se nesmí přehánět. Teď jsem za poslední rok a půl třeba stihnul odmítnout sedm nebo osm věcí na natáčení, některé z nich byly i hodně velké. Kromě té přitažlivé práce před kamerou a těch nových rolí, o které jsem přišel, to bylo neoddiskutovatelně finančně zajímavé, ale toho všeho jsem se musel vzdát kvůli divadlu, kde jsem něco slíbil a kde jakožto šéf musím jít i příkladem. Když už něco slíbím, tak to tak je.

 

Alena: Proměnilo se nějak výrazněji směřování Činoherního klubu pod vaším vedením?

Martin: Divadlo, jakožto živé umění, by se mělo proměňovat pořád. Nic nestojí, všechno je v pohybu, protože zeměkoule je v pohybu, vesmír je v pohybu. My se narodíme, procházíme životem, stárneme, zemřeme, takže by bylo ke škodě divadla, kdyby ustrnulo, zamrazilo se a stala se z něj muzeální záležitost. Toho chci docilovat tím, že se budu obklopovat lidmi, kteří jsou plní energie, což hodně souvisí s věkem, takže mladšími, než jsem já. (smích) Já můžu nabídnout tu zkušenost a nějaké svoje cítění a vnímání divadla, oni mi zas můžou nabídnout ten entuziasmus, talent a nový pohled na věc.

 

Alena: Takže se i necháte inspirovat?

Martin: Rozhodně to i vyžaduju. Nechávám se inspirovat kýmkoli, kdo mi má co říct. Když mě napadají věci, jak zahrát nějakou roli, tak zákonitě musí časem přijít nějaké opakování se. A já se vědomě bráním tomu, abych se opakoval, a k tomu pomáhá, když vám někdo řekne něco, co vás třeba nenapadlo. To mám strašně rád.

DIVADLO, JAKOŽTO ŽIVÉ UMĚNÍ, BY SE MĚLO PROMĚŇOVAT POŘÁD.  

Alena: Společnost prochází v posledních letech velkým vývojem a mnohými ekonomickými nejistotami a často se hovoří o tom, že právě kultura je oblast, na které se často šetří. Vnímáte to ve své práci?

Martin: Stoprocentně. Divadlo byla vždycky Popelka. Když někdo dělá divadlo v Praze, je to dvousečná zbraň – má šanci, že si přivydělá v rádiu, v televizi, v reklamě a bůhví kde dnes ještě, když bude mít to štěstí a všimnou si ho. Ale ti, co takovou šanci nedostanou, to mají o to těžší. Životní náklady jsou v Praze vysoké a divadelní platy se zas tolik neliší od oblastních divadel. Obzvlášť teď je situace všude kritická, v našem divadle jakbysmet. Peníze nám chybí a herci, o které stojím, dostávají almužnu. Na jednu stranu po nich chci, aby tady byli a dávali tomu maximum, na druhou stranu mi tady pláčou, že zaplatí nájem a pak už nemají peníze na nic. A když už teda mají to štěstí a můžou si přivydělat peníze jinde nějakým natáčením, tak to může zasahovat do těch našich slibů, jak už jsem o tom tady mluvil, komplikuje to naši naplánovanou práci. Najednou přijde nabídka odjinud a já jim to nechci zakázat, když vím, že nemají peníze a potřebují si přivydělat. Je to takový začarovaný kruh, had zakousnutý do vlastního ocasu. Pro divadlo je z toho cesta ven hledat soukromého sponzora, ale to se zatím nedaří. Nerad bych se dožil doby, kdy divadlo bude opravdu jen pro malinkou hrstku nadšenců.

 

Alena: A jak je to dneska s návštěvností? Chodí k vám lidi?

Martin: Zaplaťpánbůh chodí. To byla jedna z mých starostí, protože tady v Činoherním klubu dochází ke generační výměně, takže logicky dochází i k proměně v diváckých řadách. Bál jsem se, že než si diváci zvyknou na nové tváře u nás na jevišti, tak bude divácký odliv. Ale díkybohu se to neděje.

 

Alena: V dětství jste chtěl být kriminalistou, zamiloval jste se do postavy Sherlocka Holmese. Je to i dnes váš oblíbený detektiv? A máte rád filmy s jeho postavou?

Martin: Mám. Sherlock Holmes byl ten základní důvod, proč jsem strašně dlouho ve svém životě chtěl tím kriminalistou být. Měl jsem jako kluk v hlavě, že budu ten nejlepší detektiv, který dopadne všechny padouchy.

 

Alena: A ovlivňuje ještě tenhle zájem nějak vaši profesní kariéru? Vybíráte si radši detektivky?

Martin: To bych neřekl, ty tak ke mně přišly samy, i když myslím, že jsem v tolika zase nehrál. Natáčení jsem si ale užil, protože jsem si vyzkoušel kriminalisty alespoň jako. Předtím jsem hrál spíš sígry. Mezi kriminalistou a hercem se dají najít určité podobnosti. Svoje role a postavy dost podrobně analyzuju a zkoumám a k tomu se pak přidá trocha empatie a nahodilosti vesmíru. Myslím, že takové to základní pátrání v kriminalistice, jako kdo, co, proč, jak, kde a kdy, to je základní abeceda, na kterou si musíte odpovědět, když v sobě hledáte novou postavu. Ale ještě k tomu chci dodat, že i když jsem strašně chtěl být kriminalista, tak poté, co se stalo, že jím nejsem a že dělám tohle, tak jsem za to strašně rád. Kdybych se jím stal, asi bych přemýšlel jinak. Temněji? Nevím. Dneska si říkám uf, ještě že tím policajtem nejsem. Jsem rád, že si na ten temný svět, ve kterém se kriminalisté pohybují, můžu jenom hrát a že to není skutečné.

Co jsem zatím objevil v šéfovské pozici je, že skoro nic z toho, co si naplánujete, nebude tak, jak jste si naplánovali. Variant je ale naštěstí vždycky víc.

Alena: A co bylo to, co vás k divadlu přivedlo? Hokejista, kriminalista, najednou herec…

Martin: To si mě asi nějak našel vesmír. Já jsem se herectví na profesionální úrovni vzpíral, seč jsem mohl, nicméně mě to pronásledovalo. Moje rané zážitky jsou, že stojím v první třídě v jiskřičkovském kroji v Šumperku v kině Svět a recituji nějakou básničku před plným sálem a vůbec nevím, jak jsem se tam octnul. Vybrala mě učitelka, se dá asi logicky vyvodit. Pamatuju si, jak se mi strašně klepala kolena. No a to recitování se se mnou vleklo pořád, protože říct ne, já už nebudu přednášet, to jsem dokázal až na gymplu a tam to pro mě skončilo. Krom toho, kdykoli jsme byli někde na pionýrském táboře nebo s hokejem na soustředění, vymýšlel jsem rád nějaké vtipné scénky. To se nejvíc zúročilo na gymplu, kde jsem potkal Ondru Sokola. Naprosto spontánně jsme spolu začali psát a hrát divadelní kusy, od rána do večera jsme byli spolu a byla sranda. A i přesto, že jsem tohle zažíval a bavilo mě to, pořád jsem chtěl být kriminalista. Pak se to různě zamotalo, Ondřej mi na vojnu přivezl přihlášku na DAMU, oni mě pak vzali a všechno se změnilo.

 

Alena: Tématem čísla jsou objevy. Co nejpřekvapivějšího jste o sobě objevil? Třeba v roli toho šéfa.

Martin: Já v sobě pořád něco objevuju. Jsem přesvědčený, že všichni v sobě máme všechno. Přijde mi to logické, když víme, že jsme všichni z velkého třesku. Pak jde o to, jaká je příležitost ty komůrky otevírat a jestli je vůbec nutné je všechny otvírat. V mém povolání je to potřeba, vždycky sahat do těch hlubin v mozku, srdci a celém našem aparátu a otevírat nepoznané. Vždycky si spíš jen potvrzuju, když se zaobírám nějakou mně osobně protichůdnou vlastností nějaké postavy, že to v sobě taky někde mám, ať už je z mého pohledu záporná nebo kladná. Nicméně co jsem zatím objevil v šéfovské pozici je, že skoro nic z toho, co si naplánujete, nebude tak, jak jste si naplánovali. Variant je ale naštěstí vždycky víc, řekl bych, že vlastně nekonečně. Nikdy není jen jedno řešení. Není to tak, že když to jediné správné netrefím, tak je to všechno špatně. Jsem šéf, který začal šéfovat, když začal šéfovat i covid a zavřela se divadla. Chopíte se velkého úkolu ve vyhlášeném divadle a oni vám ho zavřou. Tehdy se mi zhroutilo téměř všechno, a to hned na začátku. Uklidňoval jsem se tím, že když si to nejtěžší vyberu hned zkraje, pak už to bude skoro hračka. Právě stav toho, že si něco vymyslíte, něco naplánujete, s někým se domluvíte, a ono je to potom jinak, to je naprosto každodenní chleba, ale nejen nás umělců. To je život. Neustálá improvizace. Člověk se musí naučit nehroutit se z toho a umět začít znovu a jinak.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.


Monika Dvořáková autor / Monika Dvořáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

V lezení mi není nic cizí
Lezec Adam Ondra versus prodejce Michal / Monika Dvořáková
> NP č.620 > Prodejci NP S českým lezcem Adamem Ondrou se prodejce Michal setkal v kanceláři jednoho z prosklených pankráckých věžáků. Nad kávou a výhledem na Prahu si povídali o tréninku, slávě i olympijských hrách.
číst dále
„Naše děti prodělaly nějaký způsob výchovy a má to takové následky.“ / Monika Dvořáková > NP č.606 > Rozhovor Nejmladší český cestovatel, který se už v pěti týdnech ve švédské divočině setkal s medvědicí a medvídětem. Také na kole projel skrze Tibet, překonal pětitisícové sedlo a jako rodilý mluvčí se domluví česky, anglicky a čínsky. To je sedmiletý Saša, kterého můžete znát z jeho zápisků z cest, zveřejňovaných pod jménem Saša jede. O stylu výchovy, fenoménu dětství a cestování s dětmi nám povídal Sašův tatínek. číst dále Nastupovat, vyplouváme za zvířaty! / Monika Dvořáková > NP č.610 > Prodejci NP Když jsme se v létě na tradičním opékání špekáčků v Braníku s prodejci bavili o tom, že bychom mohli jet na výlet, ještě jsme netušili, jaké pozdvižení tím způsobíme. Vůbec jsme v tu dobu nevěděli, kdy a kam vyrazíme, ale jejich obrovské nadšení předpovídalo, že to bude stát za to. A taky že jo! číst dále Můj hudební vesmír
Zpěvačka Lenka Dusilová versus prodejkyně Alena / Monika Dvořáková
> NP č.609 > Prodejci NP Byl to jeden z těch rozhovorů, kdy téměř nepoznáte, kdo má být v roli novináře a kdo v roli zpovídaného. V jedné z pražských kaváren se obě dámy spontánně začaly bavit o tom, jaké mají léto. A zjistily, že je spojuje nejméně jedno krásné téma: vandr.
číst dále