Hedy Lamarr, torpéda a rádia
Talentovaná herečka, hollywoodská kráska a vynálezkyně. Hedy Lamarr se narodila do rakouské rodiny v roce 1914 a od malička ráda vymýšlela různé inovace. Soustředila se ale na umění. Vystudovala herectví v Berlíně a účinkovala například v českém skandálním filmu Extáze z roku 1933, který režíroval Gustav Machatý. Pak si ale vzala o skoro 14 let staršího muže, Friedricha Mandla, který jí zakázal hrát. O 10 let později vynalezla systém, na kterém stojí dnešní Wi-Fi, Bluetooth a GPS.
Její manžel vlastnil největší továrny na výrobu zbraní v Rakousku. Během 30. let dodával zbraně nacistickému Německu, se kterým sympatizoval. Nejednou u sebe hostil Hitlera i Mussoliniho. Lamarr tak díky němu získala spoustu informací o zbraních a válečných technologiích. V roce 1937 od něj utekla do Londýna a později do Hollywoodu.
Za oceánem chtěla Hedy Lamarr pomoci v boji proti nacistům. Společně se skladatelem Georgem Antheilem přišli na to, jak vyřešit problém rušení rádiových vln, který trápil americkou armádu během druhé světové války. Odpovědí bylo piano. Dvacet let před tím, než spolu Lamarr s Antheilem začali spolupracovat, napsal Antheil hudbu k dadaistickému filmu Le Ballet Mécanique od Fernanda Légera. Součástí jeho kompozice byla hra 16 synchronizovaných automatických klavírů, kterým se říkalo pianoly. Fungují na principu děrované pásky, která má 88 řádků, stejně jako je kláves na pianu. Každý řádek je napojený na jednu klávesu. Díra v řádku znamená, že klávesa zahraje tón. Není tedy potřeba hudebníka.
Během války v Tichomoří ponorky vysílaly torpéda, která řídily přes rádiové vlny. Když nepřítel přerušil signál, ponorka ztratila kontakt s torpédem a operace neuspěla. Lamarr s Antheilem se inspirovali pianolami a jejich systémem synchronizace. Vytvořili systém sladěného přelaďování frekvence mezi sebou komunikujících rádií (Frequency Hopping). Kdyby tedy ponorka vyslala rádiové signály k torpédu, měnily by vysílač i přijímač frekvence ve stejném pořadí a rychlosti. Pokud by se nepřítel snažil signál přerušit, nepovedlo by se mu to. Rozhodně ne úplně.
V roce 1942 získali Lamarr s Antheilem patent na tajný komunikační systém. Armáda USA ho ale nevyužila, protože mechanismus byl pro použití v torpédech moc velký a nespolehlivý. V roce 1957, potom co vypršelo patentové právo, tento vynález ale využila firma Sylvania Electronic Systems Division, která se specializovala na válečnou komunikaci. Adaptovala ho společně s dalšími novinkami, jako byl tranzistor. Poté na základě patentu Lamarr a Antheila vytvořili vynálezci bezpečnou síť Wi-Fi, systém Bluetooth a GPS.
První programátorka: Ada Lovelace
Napsala algoritmus pro počítač sto let předtím, než byl zkonstruován. Členka vysoké společnosti, Ada Gordon, později hraběnka z Lovelace, od malička tíhla ke strojům a matematice. Osudové setkání s profesorem matematiky z Cambridge a vynálezcem konceptu prvního počítače Charlesem Babbagem v jejích 17 letech započalo jejich dlouholeté přátelství a předznamenalo vývoj počítačových technologií.
Britka Ada Gordon se narodila básníkovi známému pod jménem Lord Byron a milovnici matematiky Annabell Milbanke v roce 1815. Její matka se s ní odstěhovala mimo Londýn, aby na malou Adu neměl vliv její excentrický otec plný představivosti. Ten zemřel, když jí bylo pouhých osm let. Ada ráda vyráběla různé stroje poháněné párou a fascinovaná industriální revolucí se snažila přinutit věci létat.
Babbage vymyslel prototyp analytického stroje, který byl kontrolován programem a uměl vykonat jakoukoli kalkulaci. Měl mít čtyři části: čtečku, kam se vkládaly děrné štítky s pokyny; procesor, který na základě hodnot dat uměl přeskakovat z jednoho souboru instrukcí na druhý; obrovskou paměť, kde se ukládala data před zprocesováním; a tiskárnu. Neměl ale prostředky na to takový stroj postavit, a tak o něm jen psal.
Když svůj nápad předvedl v Turíně v roce 1840, italský matematik Luigi Federico Menabrea o jeho práci publikoval odborný článek ve švýcarském časopise. V roce 1843 poprosil Babbage svou dlouholetou přítelkyni Adu Lovelace, aby přeložila a prodloužila Menabreův článek pro publikaci v Anglii. Detailně totiž znala a chápala Babbageův nápad, který Menabrea popisoval.
Finální článek byl třikrát tak dlouhý, jak původní text. Ada Lovelace v něm napsala hned několik programů pro analytický stroj, díky kterým by mohl počítat rovnice. Adiny výpočty se staly prvním počítačovým kódem, který byl kdy publikován. Kromě něj ale i nastínila potenciál stroje v tom, že pokud by kódem dokázal manipulovat s čísly, totéž by mohl dělat i s čímkoli jiným, co má pravidla, jako je třeba skládání hudby.
Přestože o několik let po vydání článku zemřela na rakovinu, vědecký svět na ni nezapomněl. Pojmenovali po ní jeden z prvních programovacích jazyků, Ada.
Françoise Barré-Sinoussi a HIV
Za objevení viru HIV získala Françoise Barré-Sinoussi společně s Lucem Montagnierem Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Jejich objev vedl k vynálezu testů na HIV a později k vytvoření antiretrovirové terapie, čímž zachránili životy mnoha lidí.
Francouzku Barré-Sinoussi od malička zajímala příroda. V létě kromě Paříže ráda pozorovala okolní lesy, louky a život v nich. Ve škole měla skvělé známky z přírodních věd a původně se chtěla stát lékařkou. Kvůli finanční zátěži se však rozhodla pro levnější a kratší vzdělání v oboru přírodních věd. Čím déle studovala, tím méně si ale byla jistá, že by opravdu mohla pracovat jako výzkumnice.
Aby se přesvědčila o tom, že je její podezření správné, rozhodla se najít si místo na částečný úvazek v laboratoři. Její domněnky se ale nepotvrdily. Práce ji uchvátila. Přestala chodit na semináře a přednášky, školu navštěvovala jen během zkouškového období, a všechen svůj čas trávila v laboratoři.
Tým Jean-Claude Chermanna, jehož byla součástí, zkoumal retroviry u myší a jejich spojitost s rakovinou. Retroviry umí vepsat svou genetickou informaci do DNA buňky svých hostitelů, takže buňka začne vyrábět viry, které jsou přenášeny pohlavním stykem a krví. Vědci měli původně za to, že retroviry můžou napadnout jen zvířata. A to až do roku 1979, kdy Robert Gallo našel u člověka první retrovirus HTLV-1, způsobující určitý typ leukémie.
Na přelomu osmdesátých let pak Françoise Barré-Sinoussi s Lucem Montagnierem zkoumali retroviry a jejich spojitost s leukémií a rakovinou. Stali se na ně odborníky, proto to byli právě oni, koho kontaktovali kliničtí lékaři z USA zaujatí neznámou nemocí, o které se domnívali, že by mohla mít retrovirový původ. Choroba měla skoro 100% úmrtnost a postihovala primárně muže, kteří byli sexuálně aktivní s jinými muži.
Barré-Sinoussi společně s Montagnierem na základě popisu nemoci přišli na to, že jde pravděpodobně o retrovirus, ale ne o HTLV-1. Provedli biopsii lymfatických uzlin pacienta, který měl neznámou nemoc, ale (ještě) ne AIDS. Vědcům se podařilo izolovat virus ve vzorku a našli HIV. Následovaly další testy a přesvědčování vědecké společnosti o tom, že HIV (human immunodeficiency virus) způsobuje AIDS.
V roce 1985 Barré-Sinoussi poprvé navštívila africkou zemi, konkrétně Středoafrickou republiku. Tam zjistila, že velká část lidí v nemocnicích umírala na AIDS, aniž by to kdokoli věděl. Došlo jí, že jde o celosvětovou epidemii, a tak následně se svým oddělením v Institut Pasteur, který se zajímá o regulaci retrovirových infekcí, vybudovala silnou spolupráci s asijskými a africkými zeměmi.
Boji proti HIV a AIDS a s nimi souvisejícím stigmatům se Barré-Sinoussi věnuje celý život a je členkou několika prominentních neziskových organizací, které se věnují této problematice.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
