Alena: Moniko, v první řadě se chci drze zeptat, jestli si můžeme tykat?
Monika: Ano, určitě. Ahoj Aleno.
Alena: Přišli jsme za tebou na Letní scénu Výstaviště Holešovice, kterou provozuje divadlo Studio DVA, kde hraješ v komedii Lovci bobrů. O čem je?
Monika: Je to o partě kamarádů a návštěvnících malého bistra na břehu Berounky. Táta Bohuny, kterou hraju, má kiosek, ve kterém pracuje Kraken. Pak je tam Bohuny partner a jeden kamarád, neúspěšný režisér. Jsou to lidi, kteří se mají rádi, ale v něčem jsou klasicky čeští, což znamená, že i lidi, kteří se mají rádi, do sebe dokážou rýpnout a ublížit si.
Alena: A jaká je Bohuna, kterou hraješ?
Monika: Je nešťastná a zoufalá ze svojí životní situace. Má nesplněný životní sen, má partnera, kterého má ráda, ale ten s ní nechce mít děti. Víc nemůžu říct, abych neprozradila pointu. (smích) Je to prostě hodná, ale zoufalá ženská, která uklízí, ale chtěla být zpěvačkou nebo herečkou. V soukromí miluje svého partnera, ale ten s ní nesdílí její touhu mít děti, protože už svoje děti má.
Alena: Takže vlastně něco ze života.
Monika: Je to hodně ze života! Patrikovi Hartlovi se to, myslím, moc povedlo a mám ohromné štěstí, že tady hraju se skvělými kolegy (Bob Klepl, Štěpán Benoni, Kryštof Hádek, Petr Pěknic, Václav Jílek, pozn. redakce).
Alena: Já jsem tě poprvé zaregistrovala v muzikálu Kleopatra a měla jsem tě zařazenou jako muzikálovou zpěvačku.
Monika: Já jsem původně chtěla zpívat pop a mít hity v rádiu, což se mi nikdy nepodařilo. Potom jsem začala hrát v muzikálech, kde se propojuje zpěv s divadlem a někdy i s tancem. Já teda nejsem nijak talentovaná tanečnice, ale jsem schopná se to naučit, když je potřeba. Pak se to nějak překlenulo a začala jsem hrát i činohry. Lovci bobrů jsou už moje několikátá činoherní zkušenost. Baví mě to, baví mě ti lidi a to, že jsem si rozšířila obzor. Navíc v muzikálu jsem byla rozmazlená a byla jsem zvyklá na samé hlavní role, jenže ty aktuálně vzhledem k mému věku nejsou, takže je to skvělé, že jsem dostala možnost dělat i něco jiného.
Alena: A je to jiné, když jdeš před diváky zpívat a když jdeš hrát?
Monika: Pro mě je muzikál daleko těžší obor, je to způsobeno i tím, jaké jsem dostávala a dostávám role. Například Funny Girl je jedna z nejtěžších muzikálových rolí, kde tři hodiny neslezete z jeviště. Mluvíte, tančíte, zpíváte a je to celé postavené na vás. V činohře taky hraju velké role, moc hezké, ale při tom mluvení si třeba můžete dovolit odkašlat, když vám něco vlétne do krku nebo když vám vypadne text, můžete to nějak zakamuflovat.
Alena: Ještě se vrátím k těm hitům. Říkáš, že se ti nepovedlo mít hit v rádiu. Čím myslíš, že to je?
Monika: Kdybych to věděla, tak ho mám. (smích)
Alena: Možná, že se u tebe prostě jen autor netrefil…
Monika: Možná. Anebo třeba já neumím tu píseň vybrat, protože nejsem autor a vždycky jen spoléhám na to, kdo mi co napíše. Neumím na to odpovědět… Ale stejně jsem to nevzdala! Třeba teď budu na podzim připravovat desku, která by měla příští rok v červnu vyjít.
Alena: A co vlastně říkala tvoje rodina na to, že ses rozhodla živit hudbou?
Monika: Nebyli nadšení. (smích)
Alena: A co by z tebe radši měli?
Monika: Moje máma chtěla, abych byla třeba lékařka, ale já nesnáším krev. Tak ze mě chtěla udělat právničku. Neučila jsem se úplně špatně, takže jsem se po hotelovce na ta práva i hlásila. K tomu jsem měla i nějaké další přihlášky na vysoké školy. No ale v den přijímacích zkoušek jsem měla konkurz na muzikál. A hádejte, co vyhrálo. Mě to tam prostě táhlo… Ale je pravda, že nikdo nemohl tušit, že se mi bude dařit, mohl to být taky jenom můj sen.
Alena: Ale tobě se dařilo…
Monika: Jsem moc ráda, jak to dopadlo. V jednu dobu jsem u nás sesbírala snad všechny hlavní muzikálové role, které byly. Takže se nezlobím. (smích)
Alena: Ty také hraješ ve filmech nebo seriálech. Kdybys to měla ještě porovnat s těmi muzikály a činohrou, jaké to je?
Monika: Ono se to tak všechno prolíná. Ale jak jsem říkala, je pro mě snazší hrát činohru než muzikál. Natáčení je ale úplně jiný obor, se kterým nemám tak bohaté zkušenosti. Jsem u toho vždycky vystresovaná, protože je to něco nového a musíte to natočit přesně v tu chvíli, kdy je třeba. Já jsem si zkusila roli v jednom seriálu a zjistila jsem, že je to pro mě stresující a že opravdu záleží na tom, s kým se při natáčení potkáte.
Alena: Co je na tom tedy to stresující? Že to musíte natočit v tu konkrétní chvíli?
Monika: To, že tu roli musíte mít hned vymyšlenou a že vlastně nevíte, jestli jste to zahrála dobře.
MOJE MÁMA CHTĚLA, ABYCH BYLA TŘEBA LÉKAŘKA, ALE JÁ NESNÁŠÍM KREV.
Alena: Kromě tohohle všeho máš taky zkušenosti s moderováním. Dělala jsi Taxík, Atleta roku…
Monika: Ještě jsem moderovala pořad, ve kterém jsme pomáhali lidem si splnit jejich sny a měnili jim vizáž (O deset let mladší, pozn. redakce). Měli jsme tam třeba dvě dámy, které pracovaly, ale vzhledem ke svojí životní situaci bydlely na ubytovně. Rozhodly se pro restart, takže nové zuby, daly se jim do pořádku vlasy, pořídil se nový šatník… Musím říct, že jim to nesmírně prospělo a doufám, že si to udržely. Viděla jsem je rok po natáčení a vypadaly pořád fantasticky.
Alena: A taky jsi moderovala pořad o svatbách.
Monika: To mi přišlo hrozně vtipné, že mi ta nabídka přišla, protože já jsem rozvedená a mám dvě nemanželské děti.
Alena: Taky jsi minulý rok účinkovala v pořadu Tvoje tvář má známý hlas.
Monika: Od té doby, co tenhle pořad začal, jsem každý rok dostávala nabídku, abych v něm byla. Já jsem ale poděkovala a odmítla, protože jsem měla jedno malé dítě, pak druhé malé dítě, navíc neumím anglicky a strašně pomalu se učím texty. Tak jsem vždycky vysvětlila, že to nejde. Ale pak jsem měla těžký rok, protože jsme se rozešli s otcem mých dětí a ta situace pro mě nebyla jednoduchá. A nabídka přišla znovu. Tak jsem si zkusila říct, z čeho mám strach – z toho, že budu stará, trapná a špatná? Nakonec jsem usoudila, že co horšího se mi může stát po tom všem, co mám za sebou? A rozhodla jsem se těm svým mindrákům postavit. Šla jsem do toho a dala jsem to.
Alena: A jaké to bylo, stát na pódiu za někoho jiného?
Monika: To, že tam stojíte za někoho jiného, by mi šlo, ale i tak to bylo šílené. Diváci vědí, že jsem to pořád já, a navíc máte nějakou laťku, nějakou vlastní představu o tom, jak by to vystoupení mělo vypadat, a nechcete být špatný nebo pokazit ten text.
Alena: A šetřili vás v těch anglických textech?
Monika: Ne. (smích)
Rozhodla jsem se těm svým mindrákům postavit. Šla jsem do toho a dala jsem to.
Alena: A snažila jsi se to zpívat za sebe nebo se úplně převtělit do toho interpreta?
Monika: Vždycky jsem se snažila to zpívat za ně, nastudovat si je a být u toho přesná. Dokonce mi pak volala i Helena Vondráčková a chválila mě, že jsem byla skvělá. A myslím, že se mi i povedlo vychytat ty její pohyby. A navíc Helena je mi roky blízká, obdivuju ji, takže to byla radost.
Alena: Další takový velký projekt byl StarDance. Ale říkala jsi, že neumíš tančit.
Monika: Dá se to naučit. Když má člověk nějaký rytmus, který já díky bohu mám. Mám i jakousi kulturu pohybu, protože jsem jako malá chodila do baletu. Sice je to strašná makačka, ale je to fantastický. Musím říct, že StarDance byl asi nejhezčí projekt, ve kterém jsem měla možnost být. Je to adrenalin, člověk dělá něco, co neumí, ale když má štěstí na tanečního partnera, což já jsem měla, je to radost. Ale taky to bylo hodně bolestivé.
Alena: A to jsi v tu dobu neměla žádná představení?
Monika: Měla. Trénovali jsme každý den, třeba i šest až sedm hodin. Když jsem měla představení, šla jsem na trénink třeba od deseti večer a skončili jsme ve tři ráno. Ten záhul byl opravdu šílený, ale člověk někdy, když trpí a cítí krev, tak i přesto si pak řekne, že to za to stálo.
Alena: Já bych ještě chtěla probrat ten tvůj Instagram a vaření! A jsi třeba i na Facebooku?
Monika: Na Facebooku jsem, ale musím říct, že Instagram mě baví víc. Jinak mám ale velký štěstí, že mi lidi nepíšou hnusný věci ani na jednom profilu. Stane se to maximálně jednou nebo dvakrát do roka.
Alena: A když se to stane, smažeš to?
Monika: Někdy to smažu, někdy to tam nechám. Dřív jsem to nemazala, ale dneska si říkám, že v mých skoro padesáti letech si nechci nechat nadávat. Ale obecně mi přijde, že na Facebooku jsou lidi mnohdy zlejší. Na Instagramu jsou laskavější.
Alena: A vaříš teda ráda?
Monika: Moc ráda! Když byl covid a byla jsem zavřená doma, moc mi chyběl kontakt s lidmi, protože jsem extrovert. No a začala jsem díky spolupráci s řetězcem Billa vařit a vysílat to právě na Instagramu. Na začátku jsem si myslela, že to bude průšvih a nikdo na to nebude koukat, ale lidi si na to zvykli, rádi na to koukají, a hlavně podle toho třeba i vaří. Dokonce se i stalo, že nějaké holčiny, které měly problém s příjmem potravy, mi napsaly, že díky mně začaly jíst. A to je moc hezké.
Alena: A vymýšlíš si svoje recepty?
Monika: Vymýšlela jsem. Ale už takhle vařím od roku 2020, takže jsem vyvařila celý svůj repertoár. Teď zvu kamarády, kteří si přinesou svůj recept, a podle toho vaříme. A také hledám v kuchařkách a vybírám, co mě zaujme.
Alena: Ty ses narodila v Benešově, ale jinak skoro celý život žiješ v Praze. Máš nějaká oblíbená místa?
Monika: Mám moc ráda starou Prahu. Nebo i třeba Stromovku, kde zrovna jsme. Kolem Vltavy jsou krásné procházky, Malá Strana, Petřín… V Praze je tolik krásných míst.
Alena: A co říkáš projektu Nový Prostor?
Monika: Já jsem ho zaznamenala, když jsem dřív jezdívala metrem, občas jsem si i nějaký koupila. A hrozně bych si přála, aby si časopis lidé kupovali a pomáhali tím těm, kteří to potřebují.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
