Alena: Můžu se drze zeptat, zda bychom si mohli tykat?
Bára: No jasně! Bára, ahoj.
Radek: Ahoj Aleno.
Alena: Báro, ty jsi v roce 2015 podpořila knihu Petra Freimanna – Příběhy (z) ulice. Čím tě téma bezdomovectví oslovuje?
Bára: Je to situace, do které se můžeme dostat hned, okamžitě. Je to etapa života, která musí být strašně složitá. Neříkám, že musí být bezvýchodná, ale každopádně před ní nezavírám oči, protože se mě třeba může týkat taky.
Alena: Já jsem bydlela na ubytovně a to vlastně znamená být skoro pořád jednou nohou venku. Zaplať pánbůh za to, že teď bydlíme v bytě, majitel nám dokonce prodloužil smlouvu.
Bára: Tak to ti přeju!
Alena: Někde jsi řekla, že bezdomovce potřebujeme. Proč si to myslíš?
Bára: Potřebujeme, protože jak má každá mince dvě strany, tak člověk by si měl uvědomit, jak jsou život a hranice v něm křehké. Bezdomovce potřebujeme z mnoha důvodů – jeden je právě to naše uvědomění. Pak také proto, že můžeme otevřít naše srdce a rozdělit se, protože máme s kým. Je to součást našeho života, že se dělíme o svoje přebytky. A když to uděláme, překročíme sami sebe, můžeme nalézt přátele a třeba taky jinou cestu životem.
Alena: Máš tedy mezi lidmi bez domova přátele?
Bára: Ano, měla jsem a mám. Jedna paní, kterou jsem pravidelně podporovala, seděla s pejskem u Nové scény a evidentně to byla paní, které se něco nemilého přihodilo. Ona se moc snažila, ale život na ulici je opravdu strašně těžký. Nejen že jsem ji podporovala, taky se mi svěřovala se svými příběhy. Jednoho dne mi oznámila, že už se nestydí, že má něco ušetřeno a že se konečně svěřila svojí dceři, která bydlela někde u Ostravy, s tím, že je na ulici, a teď se k ní stěhuje. Já jsem měla takovou radost! A pak další paní, taky u Nové scény, ta původně pracovala jako chemická laborantka, takže střední škola s maturitou. Kolem čtyřiceti let dostala alergii na všechny ty chemikálie, tak to se vám pak špatně pracuje. Takže ji vyhodili z práce, ona pak nezaplatila nějaký dluhy a už to bylo. Ty osudy jsou různý.
Alena: Radku, ty jsi v mládí dělal řeckořímský zápas. Podle všeho jsi byl navíc dost úspěšný. Kdy ses rozhodl, že se dáš na divadlo?
Radek: Měl jsem možnost ten sport dělat vrcholově. Přišel jsem s tím domů za tátou, že mě chtějí do Rudý hvězdy, protože jsem vyhrál dva přebory Prahy a na celorepublikových závodech jsem byl čtvrtej, a táta mi to úplně normálně zakázal. (smích) Že prý vrcholově to dělat nebudu, že to má být pro radost. Tak jsem to ještě rok dělal pro radost a pak jsem odešel k divadlu, což jsem chtěl odjakživa. Ale bylo dobrý překlenout pubertu sportem.
Alena: Pomohlo ti to k mírnější pubertě?
Radek: Ano. Já byl divokej. (smích) Takže to ze mě vymlátili na žíněnce.
Alena: Chodilo vás na tréninky hodně?
Radek: Tam bylo plno, Slavoj Vyšehrad byl slavnej zápasnickej klub. Trénovali jsme žáci, dorost i chlapi v jedné tělocvičně, takže jsme pěkně zblízka viděli, jak postupujeme a jdeme výš a výš. Já jsem to dělal asi do šestnácti nebo sedmnácti let.
Já jsem teď dokonce nejvytíženější romská zpěvačka v Čechách.
Alena: Takže tě minula ta chlapská kategorie.
Radek: Ano, tam už jsem nešel.
Bára: Ta Rudá hvězda, to by táta nepřežil.
Radek: To vůbec! Táta byl velkej antikomunista, ani maminka nebyla ve straně. Tenkrát zastávala funkci soudce, dělala takové ty nejnižší rozvody a občanskoprávní spory, protože nebyla ve straně.
Alena: Byl táta spokojenější, že ses dal na divadlo a nestal se vrcholovým sportovcem?
Radek: Ano, ale pak jsme hráli Čechova a Dostojevského, tak to už zase nebyl rád. To říkal jéžiš, zase budete hrát Rusáky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že Čechov ani Dostojevskij neměli s komunistickou stranou Sovětského svazu vůbec nic společného. (smích)
Alena: Radku, ty hodně hraješ i v televizi a filmu, kde máš často role takových podivínů. Dá se říct, co tě baví víc, jestli divadlo, nebo film? A dostáváš taky nabídky na reklamy?
Radek: Divadlo. Vždycky, když mám nějakou nabídku, tak si vzpomenu, proč jsem se vydal touhle cestou herectví, co jsem chtěl dělat a čím jsem chtěl bejt. Když se člověk takhle vrátí v myšlenkách dozadu, tak ty nabídky, které přicházejí, jako být tváří nějaké banky nebo sekaček, se potom dobře odmítají. Jen si to člověk musí srovnat v hlavě, protože jinak bych tady už na rohu taky visel. (smích) Řekl bych, že film je na dlouhý lokte, když přijde nějaká dobrá nabídka, tak se to jeden rok zruší, protože nejsou peníze, druhý rok se to odsune na prázdniny, kdy taky chceme mít prázdniny, třetí rok by se to točilo někdy jindy a pak už to dělá úplně někdo jinej. Ale když už se to sejde, tak je to dobrý, ale časově náročnější než divadlo, protože jsou dvanáctihodinové směny. A když je to pak třeba seriál na tři měsíce, tak už je toho hodně a člověk padá na hubu, když k tomu má ještě divadlo. Už mi taky není dvacet, takže si vybírám. Ale mě film ještě baví, to Báru natáčení už bavit přestalo úplně.
Alena: Kdy jsi, Báro, naposledy nějaký film natáčela?
Bára: Naposledy jsem asi točila film Modrý tygr, který měl premiéru v únoru 2012. A pak jsem si vlastně ještě řekla o roli v seriálu Osada, kde jsem hrála romskou zpěvačku. To je taková moje druhá profese. Já jsem teď dokonce nejvytíženější romská zpěvačka v Čechách. (smích)
Alena: Jak jste se s Radkem seznámili? Četla jsem, že váš vztah začal tím, že jsi, Radku, požádal Báru o ruku.
Radek: Herci se vždycky potkají na jevišti, stejně jako my s Bárou. Na jevišti se totiž otevírají nějaký věci, který se v normálním všedním životě neotevřou. Když se dělá nová inscenace, člověk toho na sebe prozradí hrozně moc. S Bárou jsme zrovna zkoušeli Čechovova Racka, o kterém jsme tu už dnes mluvili. (smích) Nazkoušeli jsme to a mezi tím, jako bezdětní, jsme měli spoustu času a scházeli se a procházeli se, viď?
Bára: Hodně jsme debatovali o umění…
Radek: Tak jsme se poznali. Já Báru požádal o ruku, ale Bára řekla, že nemůžeme mít svatbu, protože jsme spolu ještě nechodili. Tak jsme celou noc chodili a druhý den jsme si řekli, že už toho máme dost a vezmeme se. Do toho nám volal náš kamarád z chalupy, že tam dlouho nebyl žádný mejdan, tak jestli bychom se už nemohli vzít.
Bára: To ale bylo po dvou letech, Radku. (smích)
Radek: Já to spojuju, to je strašně dlouhá odpověď.
Alena: Často spolu pracujete, jak se vám společně zkouší?
Bára: Krásně! Jinak bychom to nedělali.
Alena: A nosíte si práci domů?
Radek: Bohužel. Měli jsme takový období, za dávných časů, kdy jsme spolu hráli každý den. Pak se naše cesty rozešly, každý šel hrát někam jinam, dlouho jsme spolu nehráli, ale zhruba před sedmi lety se naše cesty na jevišti zase spojily.
Na jevišti se totiž otevírají nějaký věci, který se v normálním všedním životě neotevřou.
Alena: Dokážete ještě vůbec oddělit volný čas? Máte nějaký?
Bára: Máme. Vždycky jsme zásadně odmítali práci o prázdninách. Já totiž dělám divadlo kvůli děkovačkám a prázdninám. (smích) Ty prázdniny opravdu potřebujeme, to pak jezdíme na kole, jsme v přírodě… Máme dva pejsky, tak je vozíme na kole.
Alena: Máte syna Antonína, který vystudoval muzikálové herectví ve Francii. Zůstal tam?
Bára: On je tady i tam. Momentálně hraje v okolí Paříže, zítra v Paříži. Pak nasedne na letadlo a přiletí sem, protože s kapelou Condurango jedeme na koncert. Pak ráno letí do Paříže, protože odpoledne hraje zase asi padesát kilometrů za Paříží další představení. A na podzim, když to všechno dobře dopadne a budeme zdraví, tak budeme v Divadle Kalich zkoušet představení celá naše rodinka. To bude poprvé, co budeme všichni společně zkoušet divadlo.
Alena: Co vy a ocenění, jsou pro vás v životě důležitá? Nemyslím teď teda ty děkovačky…
Bára: Děkovačky miluju a umím je! (smích) Já jsem nějaké ceny dostala, tak mi nechybí, nemám z toho mindrák, že je nemám. Což se někomu může stát a není na tom vůbec nic k posměchu, protože někdo po tom třeba touží. Já po tom nikdy netoužila a možná právě proto jsem je dostala. Ale nejlepší ocenění pro mě je, když jdu třeba přes Hlavní nádraží a místní bezdomovci mě hned zdraví a je to hrozně vřelé. A to zažívám třeba i s dětmi, staršími lidmi, různými komunitami… Cítím z toho tu vřelost a teplo. To mám ráda.
Alena: Koukáte se na filmy a seriály, ve kterých jste hráli?
Bára: Já se dívám na Radka, ten točí. (smích) Nedávno jsem viděla Requiem pro panenku a říkala jsem si, že ta paní to pěkně hraje. (smích) Ale na Radka se dívám ráda.
Alena: A hodnotíte si navzájem svoje výkony?
Bára: Já vždycky říkám, že je výbornej a nejlepší!
Alena: A věříš jí to?
Radek: Nic jinýho mi nezbejvá…
Alena: Báro, ty v kapele Condurango zpíváš. Je to jiné stát na pódiu jako zpěvačka a jako herečka?
Bára: Je. Mám to strašně ráda, jinak bych to nedělala. Bude mi šedesát let a přeju si mít elpíčko, jako má Kája, Helenka a Hanka. Říkala jsem klukům, ať se mi klidně vysmívají a dělají si ze mě srandu, ale že ho chci. Takže se po šesti letech obnovila skupina Condurango s tím, že uděláme záznam několika koncertů a že mi teda to přání splní. A pak přišli kluci s tím, že by byl dobrý marketing to album pojmenovat 100 let s Bárou Hrzánovou. (smích) Protože mi bude šedesát a Condurango bude mít čtyřicet let. Tomu nemůže nikdo uniknout.
Báru Hrzánovou a Radka Holuba můžete vidět například v představení Silnice na motivy Federica Felliniho, které uvádí Divadlo Kalich. „Ráda bych na naše představení pozvala všechny čtenáře, protože to jistě stojí za to. Je to z cirkusového prostředí a v podstatě to má hodně společného s bezdomovectvím. Hraju takovou paní, věčné dítě, kterou si vytáhne starý cirkusák a jezdí spolu svým vozem, ve kterém mají všechno. Je to krásný příběh o lásce a příběh o lidech, kteří k sobě zdánlivě nepatří," popisuje Bára Hrzánová. A Radek Holub dodává: „Sice to Bára popisuje jako tragédii, ale je to komedie!"
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
