Pracuješ s divadlem jako s terapeutickým nástrojem, jako s prostředkem k určité katarzi, kterou pak používáš pro utlačované skupiny. Jak se vlastně ten jejich problém pojmenovává, kudy se k němu dostáváte?
Vždycky nejprve hledáme bod zlomu, okamžik, za kterým život těch lidí už nikdy není a nebude jako předtím. To může být cokoli.
Konkrétně třeba co?
Někdo tě dlouhodobě šikanuje ve škole a ty si to necháváš líbit, až se jednoho dne naštveš, rozbiješ mu hubu a vyhoděj tě ze školy. A to je ten moment.
hledáme bod zlomu, okamžik, za kterým už život nikdy není, jaký byl
To, že má ta skupina nějaký zásadní problém, většinou poznáme podle toho, že nám všichni na začátku tvrdí, že na sobě žádný útlak nepociťují.
Abychom si to dokázali představit, s jakými skupinami už jsi dělala?
Ženy, které prožily domácí násilí, mladí Romové, Romové padesát plus, Vietnamci, afghánští uprchlíci, ženy bez domova, učitelky ze základních škol, romští gayové... Leccos z toho byly docela husťárny.
V čem spočívá ta terapie?
Jen pro upřesnění, nemluvíme o psychoterapii. Já říkám, že je to sociální terapie a pro účastníky skupiny je to auto-terapie. V tom je síla divadla. Divadlo totiž nefunguje, dokud v něm není pravda. Až teprve tehdy, když ty lidi v sobě objeví pravdu a připustí si ji, můžeš začít na divadle něco vyprávět. Často je to samozřejmě hodně těžký, u každý skupiny jsou ty breakdowny jinde, pláče se, nepříjemný věci se vracejí... Ale pak přijde ten magickej okamžik, kdy se to sesadí k sobě a je z toho skutečný představení, přivede se to do skutečnýho divadelního sálu, rozsvítí se světla, přijdou diváci a tihle lidi, kteří mnohdy nikdy v životě nezažili od nikoho žádnou pozornost, vstoupí na jeviště do těch světel a vyprávějí svůj příběh. A diváci je berou naprosto vážně, na závěr jim tleskají a pak se s nimi další hodinu baví a společně vymýšlejí řešení jejich problémů. Ti herci zažijí to, čemu se anglicky říká empowerment. Jak se to řekne česky?
Zmocnění? Zesílení?
Ano, dodá jim to kuráž. Pro některé je to tak silné, že tomu ani sami nevěří. Vůbec nejsilněji, co jsem zažila, to prožívaly týrané ženy.
Poté co skupina zahraje svůj příběh, který skončí špatně, do toho vstupují diváci a pomáhají hledat nějaká dobrá řešení. Je tedy docela důležité, kdo v tom hledišti sedí, ne?
Ano, je to tak. Když hrajeme třeba s Romy o jejich útlaku, tak by v hledišti měl sedět kdokoli z majority. Jde o to, aby se ty lidi vzájemně pochopili, aby vyšlo najevo, že za každou situací je sled událostí, který tomu předcházel, a že by se do tý situace dostal možná úplně každý, komu by se něco podobnýho stalo. Vem si, kolik lidí ti řekne, že si bezdomovec může za svoje bezdomovectví sám. Může a nemůže. Když jsme dělali divadlo s bezdomovci, tak z desetičlenné skupiny nebylo ani jedno šťastné dětství. Byly to dětský domovy, ústavní péče, fyzický týrání, těžký závislosti, nebo naopak naprostá upjatost rodičů. Kdybych to viděla ve filmu, tak si říkám, že je nechutný, co si ten scenárista navymýšlel. A tady to byla realita.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
